Hore zdar

Po obdržení vánočně-nonoročního mailu od Kyba jsem usoudila, že bych měla něco udělat se svou nerozhodností a neschopností alespoň něco málo v symbolickém lezení udělat.
Tak jsem si na to sedla, chvíli počítala na prstech a vzpomínala na všechny výlety, tréninky, akce, družinovky, vystoupení a vůbec všechno svemově zhodnotitelné od mého neslavného zakončení EX80, udělala si na to novou tabulku, a v celkovém součtu to hodilo 316 svemů.

Jenom abyste, lezci, věděli, že se snažím. Alespoň úplně maličko.

Pero a vývrtka

Trochu dadaistická kombinace, že?

Inkoustová pera mám moc ráda. Možná i z trucu. Taky jste v první třídě psali tužkou a právo psát perem bylo přiděleno podle krasopisu? A hádejte, kdo grafitem smolil skoro celýrok a pero mu bylo dovoleno z milosti. Záviset to na písmu, píšu tužkou ještě na univerzitě. Nicméně na pera ani na psaní jsem nezanevřela, viz asi deset sešitů více či méně popsaných povídkovými pokusy, než jsem objevila pochybné kouzlo Wordu a writeru, a množství (většinou provozu neschopných) inkoustových per v mém vlastnictví.

A tak, když jsem zuřivě hledala kružítko, podle zákona schválnosti mi v ruce skončilo něco zcela jiného, konkrétně neznámé stříbrné pero. Zaradovala jsem se a zkusila ho uvést do praxe, ale s nasazenou bombičkou nešlo zašroubovat. Nějaký padouch (a určitě né ten na fotce v záhlaví...) zaklínil prázdnou bombičku uvnitř násadky!

Zamyslela jsem se nad problémem a vymyslela řešení.
Jo, tohle je moment, kdy na scénu přichází vývrtka na víno. Bombička se s ní tahá skoro stejně dobře jako korková zátka.

A teď už jen čekám, jak se pero osvědčí v praxi. Ale v mezičase - napadá vás, co bych měla hledat, abych našla to kružítko?!

A je po iluzi

Na světluší družinovce došlo i na diskuze o vánočních dárcích. Jedna by si přála nový telefon, jedna štěně, další baterku...

"Já bych si od Ježíška přála spoustu teploučkejch barevnejch ponožek," přispěla jsem k diskuzi, pamětliva svých studených končetin stejně jako Albuse Brumbála u zrcadla z Erisedu, viz Harry Potter a kámen mudrců.
"Ty, Haplo, a máš manžela?" zkoumá okamžitě jedna světluška.
"Nó, nemám..."
"Tak kdo ti je přinese?!"

Má víra v Ježíška byla otřesena v základech záchvatem potlačovaného hihňání.

(Jo, a nebojte se, neumrznu, ponožek mám dost :-))

Tak prý nejsem bůh

Vedla jsem výjimečně družinovku světlušek. Zabývaly jsme se výrobou ozdob na oddílový vánoční stromeček a u toho se vedly různé řeči, i dostaly jsme se mimo jiné i k tématu prvního světlušího zákona.
"Tss, ty taky nemluvíš pořád pravdu, Haplo!" pravila přesvědčeně jedna světluška.
"Počkej, to mě zajímá, při jaký příležitosti jsi zjistila, že nemluvím pravdu? Já se totiž fakt snažím," oponuju.
"Nikdo nemluví pořád pravdu a není čestnej! To by musel bejt bůh! A ty nejseš bůh. To bys měla jinej vobličej!"

(Ne)vděčnost

Člověk jako já má spoustu věcí, za které může být vděčný. Třeba za širou podporující rodinu. Za to, že může studovat obor, který ho baví, a že se o něj na praxi starají fajn lidi. Že žije v klidné zemi a docela prima městě.

Jenže to, jakej je člověk lucky bastard, omluvte moji klačtinu, si stejně nejvíc uvědomí ve chvíli, kdy se mu v rámci tanečního tréninku podaří nakopnout dvaapůl metru vysoké zrcadlo - a ono se nerozbije.

Dva pokusy o bezlepkovou pizzu

Recept na těsto jsem našla na stránce vareni.cz. Praví se tam následující:

250 g hladké mouky
1,5 dl vody
6 lžic oleje
1/2 balíčku prášku do pečiva
špetka soli

Pokus No. 1: Použita "mouka" (nedokážu vynechat ty uvozovky, protože je to z velké většiny škrob) Bezgluten, půl sáčku kypřícího prášku. Vodu neodměřuju, asi to nebylo zcela strategické, protože k úvodnímu čtvr kilu směsi bylo ještě potřeba trochu přisypat, aby se nadbytek vody vykompenzoval.
Výsledné těsto mi ze všeho nejvíc připomínalo modurit. Plech jsem lehce vymazala olejem (aby bylo všechno úplně jasno, šest lžic je v těstě a na plechu je něco navíc) a těsto po něm roztahala do placky. Mám relativně malý plech, dávka by stačila i na větší. Placka byla následně obložena pochutinami a pečena 12 minut na 200 stupnů (po několikaminutových dávkách za průběžné kontroly.)

Těsto zůstalo nenakypřené, což by mi u pizzy nevadilo, ale okraje se spekly do tvrda.

Pokus No. 2: Použit zbytek Bezglutenu a bezlepková směr Jizerka, sáček a půl kypřícího prášku. Těsto je narozdíl od prvního pokusu sympaticky nažloutlé. Pečena 12 minut na 200 stupňů a pak 5 minut na tuším 170 stupňů, prostě typická metoda pokus-omyl.

Prášek do pečiva se konečně projevil, těsto je přiměřeně nadýchané a od kousání okrajů nehrozí úraz. A vzhledem k tomu, že byla i mnohem líp obložená, byla prostě lepší než pokus číslo 1.

Jo, a jednu výhodu těsto bez lepku má - pokud vím, lepek je v těstě ta elastická složka. Tudíž když taháte placku z bezlepkového těsta, nemá těsto snahu stahovat se zpátky.


Nejsem poradce pro bezlepkovou dietu, jsem jen experimentátor s možná naivní představou, že by moje zkušenosti mohly přijít k dobru i někomu dalšímu.

Neviditelná

(jedna momentka z mé první praxe, dávno, dávno tomu)

Sedím si tak v laboratoři, práce není, tak jenom houpu nohou a hypnotizuju hodiny. Pak se ve dveřích objeví jedna kolegyně, zazírá mi přímo do očí a praví: "A v laborce taky nikdo není."

Uhm.

Erudované rady

O.: "Ty, Haplo, co bych do sebe měl sypat, když mám teplotu? Tak sedmatřicet?"
Hapla: "Sedmatřicet? Rozhodně nic na teplotu. Možná céčko a zinek na imunitu, hlavně hodně pij a buď v klidu..."
Pachatel úklidu: "Zinek? Hele, ještě máme na zahradě ty pozinkovaný plechy!"

Drak

Musím se pochlubit, neboť jsem na sebe hrdá.
Povedlo se mi, s malou dopomocí, postavit draka, který skutečně lítá! (Dopomoc spočívala ve spolupráci na lepším a přizpůsobivém vyvázání. Budiž zaznamenáno, že i na mém původním výtvoru jevil drak tendence vznést se.)

Vyvázali jsme ho. Připevnili k němu dlouhý vlasec na pouštění. Vyrazili jsme ven najít vhodné místo na pouštění. Na plácku za domem jsem draka zkusmo nahodila do vzduchu a on naprosto krásně vzlétnul. Povolila jsem mu skoro celou délku saturny. Náhodný kolemjdoucí přešel ulici, pochválil draka a radil, kde je nejlepší vítr.
Pak se staly tři věci téměř zároveň - drak to najednou střemhlav napálil do trávníku, kolem jedoucí auto málem najelo do vlasce, neb drak havaroval na trávníku za příjezdovkou, a začal slejvák.

Ale během těch pěti minut jsem zjistila nade vší pochybnost, že drak vážně, opravdicky, lítá.

Hrozně se mi líbí, že draci můžou fungovat jako pojítko a téma k hovoru pro naprosto neznámé lidi. Stejně jako kolemjdoucí u testování našeho draka jsem si den předtím šla popovídat s majitelem pestrého rogala, které se drželo neuvěřitelně vysoko ve vzduchu.

Musela jsem se pochlubit, neboť jsem na svého draka hrdá a za poslední týden je to asi tak jediná věc, na kterou můžu být hrdá.

Idea a realita

"A měla by sis dát nějakej cíl. Že napíšeš, řekněme, tři stránky diplomky tejdně," pravil Pachatel úklidu.

***
"Dneska jsem přečetla jednu studii v angličtině, abych podle ní pak stvořila jednu větu do diplomky a asi půl hodiny se snažila vytvořit k ní korektní citaci," pravila jsem mu dneska já.

Tak vám nevím.

Dvakrát měř, jednou kupuj

V horkém létě se mi přihodily narozeniny. Moje. A jako obvykle jsem obdržela určitou sumu, abych si nějaký dárek koupila sama.
Tenhle rok to ale vypadalo nadějněji než ty předchozí - šla jsem totiž kolem jednoho milého secondhandu a spatřila tam vystavený moc pěkný, od pohledu asi celkem teplý kabát. Zajásala jsem nad vidinou zimy v elegantním kabátu místo beztvaré bundy a za dva dny, s narozeninovým darem v peněžence, jsem do sekáče vlítla. Kabát  nikde - zase jsem něco prošvihla - ne, on je schovaný tamhle na stojanu mezi bundami!
Zkusmo jsem si ho osahala - i na omak vypadal rozumně teple. Jen od něj zlotřilý majitel odstřihul cedulky, takže jsem se nedopátrala složení.
"No jo, po tom každej skočí," prodavačka se přišla podívat, co to zkoumám, "ale ještě nikdo se do něj nevešel." Polichoceně jsem si ho oblékla a zjistila, že mi sedí tak akorát, aby se pod něj vešel silnější svetr.  Chvíli jsem se obhlížela v zrcadle a konzultovala s prodavačkou, do jaké zimy asi tak bude ještě dobrý, a pak jsem si ho koupila.
Až doma jsem si všimla, že má kovové knoflíky ve tvaru srdíček. Zjistit do v krámě, asi bych nad tím přemýšlela víc, ale takhle jsem si jenom řekla, že je to celkem nenápadné, decentní, a že mi to nevadí.

Pak začal podzim, chladno, nepěkně, lezavo, a já milý kabát povolala do služby. Zrovna jsem ten den šla poprvé na nové praxoviště, kde jsem valila zraky na spoustu nových a neobvyklých věcí. A celý den praxe byl zakončen tím, že mi od kabátu uletěl knoflík. Přes celou šatnu, za gauč, pod topení přesně do chuchvalce prachu.
I přišila jsem doma knoflík, a pojistila druhý, který se zdál mít namále.
Přešel týden, lovím si tak něco v kapse, a odporoučí se knoflík od kapsy. Zažmuntrám, schovám si ho, večer ho zapomenu přišít a ráno na odchodu na poslední možný trolejbus se na cesty vypraví ještě knoflík od takového toho pásku nad zápěstím. Nadávám a trávím celý den s páskem vesele plandajícím kolem pravé ruky, ovšem večer se mi správka zase vykouří z hlavy.

Ráno si ovšem vzpomenu, a protože výjimečně mám asi pět minut k dobru, expresně oba knoflíky přišiju asi třemi otáčkami režné nitě.
V trolejbuse si způsobně složím ruce před sebe a koukám - pásek na pravém rukávě je pěkný, ale na levém je nějak daleko od okraje rukávu a snad ještě našikmo, vypadá to divně. "Já jsem ale trdlo, takhle pitomě si to přišít," bručím si otráveně, jenomže pak mi dojde, že jsem přišívala knoflík na pravém rukávě! Podrobným zkoumáním vychází najevo, že levý rukév je takhle neestetický už z výroby.

Na první pohled mám krásný kabát; na druhý má semhle tamhle nějaké mouchy. Rozhodla jsem se tedy, že až příště budu něco kupovat, pořádně to rozvážím.


A pak jsem šla a koupila si běžecké boty. Jsem na sebe fakt zvědavá...
(Hej, lezci - nedáme si Maraton?)

Brigádami vzhůru

Tak si tak říkám, že od mého málo slavného dobytí symbolické Ká Dvojky je na Vrcholech ticho po pěšině. A že jsem si plánovala, jak polezu alespoň přískoky. A že nejenže jsem ještě ani jednou neposkočila, ale že jsem už absolvovala pár akcí, které by za nějaký ten přískok vlastně i stály.

Takže jdeme na to.

Bod jedna: Vybírám si další horu. Uhm. Kde jenom jsem to tenkrát našla tu stránku, kde se pravilo, kdo je zrova na jaké hoře? Teď tedy myslím skutečné hory, ne symbolické, symbolickou databázi mám pod palcem já... no nic, nenalezeno. Vymýšlím náhradní kritérium, podle kterého zvolit vrchol. Nakonec to řeší film "Jak vytrhnout velrybě stoličku. Která osmitisícovka padla jako první? Annapurna! (A nejvíc obětí si vyžádal Nangaparvát, to tam bylo taky a podle toho jsem si vybrala první horu, tak proč ne.

Bod dva: Počítám ty svoje přískoky. Počítejte se mnou - dvě brigády na loděnici a jedna v našem areálu. Loděnice po, řekněme, pěti hodinách manuální práce na kus, areál, tam to bylo slabší, pořádná fyzická práce řekněme tři hodinky. (Ne, nešla jsem tam na tři hodiny a adieu, ale to stříhání akátových proutků podle mě nespadá do kategorie práce počítané v úkolu Manuela.)

Takže to máme bratru třináct hodin při dvou svemech za hodinu, voilà, 26 S ve svahu mám za sebou.

A taky se navracím do svého rodného oddílu a k vedení skautské družiny, takže, abych ten výstup trochu nakopla, jedna částečně vedená družinovka za 30 S plus, jako bonbónek navíc, 2 S za dokončený rukodělný výrobek, neb jsme onu družinovku vyráběly draky.

Tak.
A už v tom zase lítám.

Ponaučení

Nikdy
(a tím fakt myslím nikdy)
nenechávejte na lince láhev šťávy hned vedle láhve saponátu.

Zvlášť když jste líní si v kuchyni rozsvěcet.

Fiflena

Dneska jsem zaručeně měla ze všech kolegů nejnažehlenější kalhoty.

Ono to ani nemohlo dopadnout jinak, když jsem se včera rozhodla, že je nutně potřebuju vyprat. Sušičku nemám, počasí nespolupracovalo, takže jsem je sušila žehlením. Čtyřikrát. Švy a zesílený pas až sedmkrát. No kdo takhle krásně vyžehlený kalhoty má?

Ale protože je přepravuju v kabelce, poskládané do balíčku 10x30 centimetrů, myslím, že mi tak krásně vyžehlený kalhoty vůbec nikdo nezáviděl.

Tvůrčí práce

Ano. Ve skladu. Velmi tvůrčí.

"Co, pro tohle tam není místo? Tak ho vytvoř!"

Behind the name

Jak zní hrdé hlášení všem, co jsou ochotní poslouchat?
Začala jsem psát diplomku!

Co to ve skutečnosti znamená?
Včera jsem uměle vytvářela činnost zkoumáním lékové databáze a dneska jsem ty poznámky přepsala do Writeru, ve kterém to udělalo asi deset řádek.

Ale - píšu diplomku!
Konečně.

Zavřít za vším dveře

Představte si, že studujete. Že v rámci toho studia potřebujete praxi. Že, coby osoba spíše samotářská, introvertní a poněkud úzkostlivá ohledně světa všeobecně a kontaktů s lidmi zejména, si tu praxi zařídíte navzdory nedohovorům se školou i s praxovním pracovištěm, a posléze na tu praxi nastoupíte.

V průběhu prvního dne praxe potkáte četné lidi s četnými přístupy, od "dobrý den, slečno" po "ahoj, já jsem Honza!" a stejně tak poctivě jako marně se snažíte zapamatovat si jména a přiřadit je ke správným obličejům. Do toho samozřejmě plníte přidělené úkoly, nasáváte vědomosti a zkušenosti a všechno tohle. A když padne, ulehčeně se převlečete, že jako půjdete domů a s tím, jak se za vámi zavřou dveře do chodby, to ze sebe setřepete a zbytek dne si užijete.

Ty dveře se za vámi zavřou.

A vy, místo té úlevy a kdečeho, se musíte potupně dozvonit zpátky, abyste mohli vrátit klíček od skříňky.


(Ale jinak byl první praxovní den fajn. A docela se teším na těch dalších sto osmdesát... nebo kolik.)

Zbožíznalectví

Před nějakou dobou jsem si vybírala nový spacák. Věděla jsem o něm všechno - jak je dlouhý, široký,  z jakých materiálů, jak ho skladovat, teplotu komfortu, dolního extrému, horního extrému, kolik váží, kolik měří sbalený v obalu. Všechno. A zamířila jsem tedy do prodejny coby zákazník, který rozumí tomu, co chce, a taky si přesně to, co chce, koupí.

Hapla: "Dobrý den, přišla jsem si koupit Ten spacák."
Prodavačka: "Jo. Jakou barvu?"
Hapla: "...uchm?! É... a v jakejch je?"

(Dostala mě dokonale.
A mám teď zelenej spacák.)

Perspektiva

Se svým věčným a neslábnoucím strachem z nových kolektivů, nových lidí, jsem měla hrůzu z vidiny, že prostě přijdu na trénink místní taneční skupiny a vysvětlím jim, že s nima chci taky tancovat. Že jsem sice z jiné taneční školy, neznám ani jeden soutěžní tanec a téměř neumím stepovat, ale stejně byhc s nima chtěla tancovat. Čistokrevný horor.

Původně jsem chtěla prázdniny využít k vylepšení techniky a vypilování svých základů stepu, abych pozvedla svoji taneční hodnotu. A tak jsem taky napsala jedné kamarádce tanečnici z dotyčné skupiny, jestli náhodou neví, kde bych si mohla step zkusit na znějící podlaze.

"No, dneska večer máme trénink, tak přijď, stepovat se tam dá."

Ani jsem se nestihla pořádně vyděsit, a entrée do skupiny mám zdárně za sebou. Naučila jsem se nové názvy kroků a strukturu jejich tréninku. A místo další epizody samostatného tréninku mám na nějakou dobu zase taneční perspektivu.

Prima.

Smaragdové střípky

"Nice to meet you. I am Czech. Yes, it´s my first time in Ireland. Yeah, I am really enjoying it. Sure, the weather is lovely."  A odříkám to i ze spaní, protože Irové jsou hrozně družní a zpravidla si začnou povídat s kýmkoliv, s kým jsou v jedné místnosti déle než tři minuty.

V hrabství Clare je spousta pastvin. Turista bažící po krásách národního parku musí počítat s tím, že se o ně bude muset podělit...
"Ježiš - krávy, na tý cestě jsou krávy! Co budeme dělat?"

Vlastně - nejenom pastviny v národním parku.
"Proč na nás blikal ten protijedoucí kamion, nevíš?"
"Že by proto, že tamhle před náma jde uprostřed silnice ovce?"

Velká, dokonale rovná vápencová deska v národním parku. Co na to Hapla? Udělá si z ní pódium a tančí půlku naší poslední choreografie.

"Uhm, I have no idea what I am doing but I will try my best!" A pak muzikanti začnou hrát, zbytek mého setu si prvních osm dob podupává do rytmu a pak začne tančit zase další set. Za celý setdancingový večer jsem nezachytila, jak se kapela a tanečníci dorozuměli, co se bude hrát a tančit dál. Ale všichni (kromě mě) to věděli...

(Trochu se tu motá pojem set, který ke vší smůle označuje jak tradiční sérii tanečních kroků, třeba Connemara set, tak osm tanečníků čili čtyři páry, kteří tyto kroky tančí.)

Treblemaker

Lhala bych, kdybych se snažila tvrdit, že mě irský tanec uchvátil a fascinoval od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila. Nefascinoval. Onen "první okamžik" byl návrat ze zájezdu do Norska, konkrétně noční přejezd přes Německo, který se nám průvodkyně pokusila zpestřit záznamem taneční show Lord of the Dance.

Jak už jsem kdysi kdesi psala, když už hrozně dlouho sedíte v autobuse a jste úplně rozlámaní a všechno vás bolí a chtěli byste usnout a už skoro spíte a na scénu nakluše čtyřicet stepařů, máte chuť je jednoho po druhém pořádně nakopnout stepkou.

Ale pak jsem se z nějakého důvodu na Lord of the Dance podívala znovu (tentokrát odpočatá a fit) a pomalu mě začínalo napadat, že věnovat se tomuhle tanečnímu stylu by nemuselo být špatné. Našla jsem si tedy jakýsi kurz a lektorku a asi po třech lekcích zjistila dvě věci - jednak že s tím mým (teď už) vysněným stepem to tak rychle nepůjde, a druhak že irsko chci tancovat, dokud a kdykoliv to jenom trochu půjde. Pak nestíhání kurzů, dva roky bez lektora před zrcadlem v ložnici a pilování toho mála, co umím, a čtyři roky tance ve Školním městě, během kterých jsem si koupila svoje první (a pak druhé) vysněné softové boty a pak i ty ještě vysněnější stepky a během loňského roku vyloudila z lektora přesně čtyři hodinové lekce stepu. Během nich jsem špicovala uši i paměť, protože mi bylo jasné, že na step budu muset trénovat sama, tak abych si zapamatovala všechno důležité.

A od té doby trénuju, kde se dá (zejména na koberci, abych nerušila půl čtvrti), z těch pár základních kroků si skládám vlastní kombinace a učím se jednu choreografii, kterou jsem okoukala od (své? bývalé? ale vlastně jsem s nima nikdy netancovala... nevadí) taneční skupiny.

Proto jsem vlastně dneska o tancování začala psát. Dneska poprvé jsem tu okoukanou choreografii zatancovala celou bez chyby a připadám si díky tomu konečně jako tanečnice, která v hard shoes něco umí.

(Zdroj obrázku: http://sd.keepcalm-o-matic.co.uk/i/keep-calm-and-irish-dance-48.png)

Strašně divná

Konverzace posledního táborového rána:

Světluška: "Páni, Haplo, jak ses stihla tak brzo ráno* tak hezky** učesat?"
Hapla (do půl hodiny po probuzení vždycky příjemná jak činže): "Tak, normálně."
Světluška: "Ty jseš strašně divná."
Hapla: "Díkes."

* asi pět minut po probuzení
** normálně hladce dozadu do culíku. I když uznávám, že proti zelektrizovanému bláznovství, se kterým vstávám, je to velmi výrazný rozdíl.

Zdravotník

...nestůně podle pravidel a předpokladů medicíny.

Vedoucí? Horečka, bolest v krku. Doktor. Angína. Penicilin.
Zástupkyně vedoucí? Horečka, bolest v krku. Doktor. Angína. Penicilin.
Vydatně pomáhající návštěva? Bolest v krku. Doktor. Angína. Penicilin.

A Hapla, coby poslední zbytek skvadry, která má zajištovat program? Bolest v krku, ale taková, že přestávám jíst, protože je to celkem vzato příjemnější. Doktor. A...
...a nic, slečno, kultivace je v pořádku, klidně můžete mezi děti.

Chovej se jako dáma!

To před nějakým časem zase došlo na stěhování ledničky v prostorách koleje. Ten den bylo horko. Velký horko. Takový horko, že jsem si zcela netypicky oblékla květovanou sukni s volánky a tílko. A měla jsem dokonce pocit, že mi to docela sluší.

V prostorách koleje jsem zjistila, že údržbář už všechny rudly rozpůjčoval - vydala jsem se tedy na lov do chodeb, připravena nalepit se na disponenta rudlem a převzít od něj cennou stěhovací pomůcku před zraky údržbáře pěkně z ručky do ručky. I podařilo se, v družném hovoru jsem doprovodila kolegu až k dotyčným dveřím a podala údržbáři svou kolejenku.

Kolega si prohlédl mě v balerínách a sukni s volánky, jak tam stojím s rukou na rudlu.
"Chceš s tím pomoct?" zeptal se dvorně.

A já?

Usměju se na něj, pravím "ne, dík, to je v pohodě" a v květované sukni s volánky a rudlem na rameni odcházím do schodů.

Úhel prohledu #4

Celkem se netajím s tím, že jsem skoro až prototyp pečlivého študentíka, co chodí na přednášky i v pátek ráno, činí si tam poznámky, má flashku s materiály roztřízenými podle předmětů a nejednou byl spatřen v prostorách školy večer, směřujíc na nepovinný seminář. Vyhovuje mi to. A co je horší, žila jsem v naivní představě, že plus mínus tak si dobrého studenta představují i učitelé.

Nejeden vyučující se už pozastavil nad tím, že si píšu poznámky vlastnoručně. Postupem let jsem se to naučila nonšalantně přecházet, i když pořád nevím, co jim na tom tak vadilo.

Ovšem na zkoušce jsem se teď dozvěděla,  že znalosti evidentně mám, leč mám je ve stádiu chaosu - nemohlo by to být tím, že moc často chodím na přednášky?

Další hora... bude. Jednou.

Poslední dobou mám rozlítáno. Mezi učením, psaním testů, opravami cizích povídek, tréninkem na taneční vystoupení a spoustou drobností, které by se taky měly udělat, poletuju mezi několika destinacemi přes půl republiky zařizovat zase průkazy, smlouvy, tábor. Mám tak trochu, jak se u nás doma pěkně říkalo, hlavu v pejru. A do toho se mi konečně povedlo se hecnout, dokončit EX 80 na Lambá Paháru, a něco ve mě hlodá, že bych si měla vybrat další horu a pokračovat dál.
Jenže jak se znám, bylo by to s tím vším lítáním okolo takové pofidérní, půlku věcí zapomenu, než se dostanu k alespoň jedné formě zápisků, větší a zajímavé úkoly budu odsouvat na až někdy...

Takže jsem si vymyslela jiný plán.

Až si vyberu další horu, polezu na ni přískoky. Vždycky jednou za čas si naplánuju nějakou na svemy hodně bohatou akci, vylovím zajímavé úkoly, nastavím si podmínky tak, abych svemů ulovila co nejvíc a pořádně si to užila.
Taky bych ráda realizovala pár dlouhodobějších akcí typu znovu si odběhnout Maraton a dokončit dávno, dávno avizovaný projekt Kniha.
A v mezičase nebudu mít výčitky svědomí, že jsem si cestou na sekretariát Podivné katedry zase zapomněla spočítat vystoupané schody.

Nejen taneční nostalgie

Jako by to bylo včera, když jsme se Spolubydlou (ne)spaly první noc na koleji, tiskly si polštáře na uši ve snaze odizolovat hluk chodbové párty a s očima navrch hlavy se jedna druhé opakovaně ptaly, jak tady hernajs asi máme vydržet čtyři roky?! A u všech všudy, osm semestrů málem v tahu a já začínám problémy s odstěhováním svého kolejního majetečku typu nasyslená skripta a poznámky, kytka v květináči, půl kredence nádobí a lednička vnímat dosti reálně.
A už nebudu ráno chodit na přednášky a zdravit v posluchárně těch deset notoricky známých a dochvilných posluchačů a běhat si do bufetu pro ořechové hřebeny.
A už nebudu bojovat o centimetry pracovní desky v kolejní kuchyni a zachraňovat kolegy v nouzi shánějící mouku, potravinovou folii nebo vývrtku na víno.
(Mimochodem, už jsem ztratila přehled, kolik lidí si z patra tu vývrtku kdy půjčilo, a já sama ji nepoužila nikdy.)
A už nebudu chodit čenichat do okolních ulic, kdy vykvetou šeříky, a pak na procházce do jednoho každého keře strkat nos.
A už tu nebudu tančit. To na mě doléhá jaksi ze všeho nejvíc.

Taneční kurz jsem tu objevila velmi šťastnou náhodou a po prvních asi třech lekcích mi bylo zcela jasné, že pokud nebudu mít v úterý večer neodsunutelnou a neomluvitelnou školní výuku, tak dokud tu budu přebývat, budu tu taky tančit. Bylo a je to výborné odreagování, zejména v tom semestru, kdy se psaly dva až čtyři testy týdně, člověk byl od pondělka do pátku ve škole a byl rád, že tam nemusí v sobotu, bydlela jsem na koleji, kde se řešila zase jenom škola, učila jsem se každou volnou chvíli a spát jsem chodila, když jsem náhodou zakopla o postel a neměla sílu se z ní zvednout. To pak dvě hodiny týdně s lidmi, kterým je srdečně jedno, jak probíhá diazotační reakce a na čem se pěstujou kvasinky, byly takové miniprázdniny.

Krom toho irskému tanci vděčím za pár zanedbatelných drobností jako noví známí, fyzička, sebevědomí a vylepšení zručnosti v oboru šití.

A teď, když chystám dárečny na rozloučenou pro lidi z kurzu, počítám na prstech, že už jen jeden trénink, jedno vystoupení, jedna hodina ceilí tanců, když mi ve skříni visí čtvery šaty a jedna sukně s tílkem, anžto jsem se rozhodla, že si poslední vystoupení fakt užiju a zatancuju si všechno, co umím, když mi pomalu dochází, že teď tu strávím dva týdny semestru, pak párkrát přijedu na zkoušky a pak se definitivně stěhuju, dochází mi, že nechci.

Já nechci pryč, do pytle. Uděláte s tím někdo něco?

Příliš krátká cesta

Jako obvykle jsem odcházela s tréninku společně s jednou kolegyní a jako obvykle jsme se cestou bavily hlavně o tanci. O technice, o možnostech, o vzorech, o lidech, celkem o všem, bylo to takové příjemné povídání, a já měla zrovna chuť se projít, takže jsem neodbočila na chodník, po kterém chodívám normálně, ale po boku kolegyně jsem se vydala do méně známých ulic, a povídáme si a povídáme...

"...a proto taky jdu dneska s tebou tak daleko," povzdechne si kolegyně nad vidinou jakýchsi úkolů, které ji doma čekají.
"Se mnou? Počkej, já myslela, že jdu já s tebou?"

Na některé témata je prostě cesta z tréninku příliš krátká :-)

Lambá Pahár

Konečně jsem dočetla knížku "SAS - Příručka jak přežít" Johna Wisemana. Není špatná, to rozhodně ne. Místy je dost drsná. Z určitého úhlu pohledu je to určitě správně, člověk si alespoň trochu uvědomí, že to fakt není legrace. Na druhou stranu, být to na mě, asi tu knížku zavřu a nechám být, ale Vrcholy jsou halt Vrcholy :-)

Knížka je napsaná dobře, srozumitelně, sem tam se najde i vtip. Najdou se techniky a  nápady pro drsoně s výcvikem i možnosti pro nebohého měšťáka, kterého v životě nenapadlo, že by se ocitnul na Šumavě, natož v amazonské džungli.

Vysoko vyzdvihuju dobré barevné ilustrace v kapitole o stravování. Ano, podle těch obrázků ty kytky poznám! (Zjistila jsem přitom, že někde v Indii roste rostlina velmi podobná naší jahodě, jen má květy žluté. Malér je, že je jedovatá.) V překladu jsou mírné nepřesnosti (dohledávala jsem si třeba různé druhy rodu kulčiba, Strychnos sp., ale to jsou detaily, jíst se nedá žádná).

Jako obvykle jsem si užila kapitoly o uzlování a signalizaci (byť signalizace nebyla myslím tak podrobná jako u Stilwella).

Co mě silně rušilo, byly pravopisné chyby. A argument, že u tak důležitých informací jsou takové drobnosti vedlejší, neberu. Omluvou pro věty, ve kterých jsou náhodně umístěna velká písmena, jakož i další lahůdky, je to jen v případě, že byl v krizové situaci korektor při práci.

A tím je završen můj symbolický výstup na Lambá Pahár, se kterým se patlám od maturity. Polovinu toho času jsem nikam nelezla, jednoduše jsem v hromadě různých věcí lezení odsunula na neurčito, byly zase období zuřivé aktivity, výroby nových stránek, propagace, uskutečnili jsme vrcholový workshop... bylo toho hodně a bylo to poněkud ode zdi ke zdi.
Leccos jsem se na téhle hoře naučila, ale zdaleka ne tolik, co jsem plánovala. Příští horu si musím rozvrhnout líp.

Když se zapomenu...

Není to poprvé, co mi nějaký amatérský spisovatel poslal svůj text k připomínkování. Mě taková práce baví, sama si při ní rozšířím obzory a uvědomím si, co dělám špatně, učím se zjišťovat a formulovat myšlenky.
A občas si u toho připadám notně mimo.

To máte tak: přistane mi v mailu příběh. Otevřu ho, uvařím si k němu hrnec čaje a dám se do čtení, kurzor připravený k vpádu do textu a nastavení ho o polovinu vlastním kibicováním.
Na první stránce najdu celkem triviální chybu v psaní přímé řeči, i povolám do služby Google, ke stručnému vysvětlení přiložím odkaz na kvalifikovanější zdroje informací o pravopise a jedu dál.
Na stránce dva najdu prakticky tutéž chybu; označím ji tedy a připíšu, že už jsem to vysvětlovala výše.

O několik stránek dál ale narazím zase na to samé.
"To snad není možný, jako bych to už dvakrát neříkala, von se to snad nikdy nenaučí!" drtím mezi zuby, dokud-

-dokud mi nedojde, že pokud nebohý autor není telepat a zároveň mi nedovede na dálku přepsat onen soubor se svou povídkou, dost dobře se tu přímou řeč naučit nemohl, neboť, eh, tu kritiku jsem si ještě ani neuložila, o tom, že bych mu ji poslala, nemluvě.

Ale to je pořád ještě dobrý. Opravdovej malér je, když opravuju text někomu, koho znám, celkem často si s ním píšu přes Skype a dokonce si na něj dovolím být drzá. To pak v těch komentářích v textu bývají různé kousavé průpovídky a lehce jedovaté výkřiky, které někdy ani nejsou konstruktivní kritikou, ale pouhým projevem emocí z textu.

A ten malér, přátelé, je, když podle zvyků ze Skypu roluju textem podívat se, jestli už mi na ty jedůvky autor odpověděl.

O pravidlech cyklostezkového provozu

V autoškole jsem dávala pozor a tedy vím, jak odlišiti cyklostezku od chodníku pro pěší, případně obé od verze smíšené. A vzhledem k tomu, že moje kolo je nepojízdné už asi... moment... osm let, se skutečně za cyklistu nepovažuju a do jejich teritoria jim nelezu. Většinou. Pokud nenastanou zvláštní okolnosti.

Jako třeba že napadne patnáct čísel břečky, která na chodnících pro pěší zůstane ležet, ale z cyklostezek je briskně a pečlivě odmetena.
 Co na tom, že tou cyklostezkou nikdo nejezdí?

Pod vrcholem

Už půl roku. Už půl roku jsem na své symbolické hoře zaseknutá na dokončení jednoho jediného expedičního úkolu jedním jediným počinem, a to přečíst si příručku o přežití a vyrobit si z ní výpisky. Naštve to hodně proto, že toho těch půl roku nejsem schopná, a ještě víc proto, že jsem před nějakou dobou už jednu podobnou příručku přelouskala a dokonce o ní napsala článek na blog - jen, u všech všudy, se ten článek nedal označit za výpisky přežívacích technik. Vrrr.

Ale já jsem já a tudíž se nakonec, když už pominou všechny alespoň trochu pravé okamžiky a opadnou okolní naděje, vzchopím k činu. Stejně jako kdysi dávno, když jsme si s kamarádkou sestavily mírně šílený "sportovní plán" sestávající mimo jiné z četného obíhání chaty, dřepů a skákání přes švihadlo a já ho s ní nebyla schopná dokončit, ale celý jsem si ho odcvičila večer a nikdo mi to nevěřil... ech, pryč z močálů sentimentálního marastu. Chci říct, že jsem se do té příručky pustila. Jsem někde kolem strany 130, je to kapitola o stravování. (Na téhle knížce je perfektní, že má barevné obrázky! Jak jsem psala do toho dávného článku, neznámou kytku podle desetislovného popisu neidentifikuju, rozhodně ne tak jistě, abych si ji troufla sníst.) Výpisky mám v zápisníku.

A protože se mi nějak nelíbí myšlenka, že bych nad svou horou lítala, všechny ostatní možnosti získávání svemů jaksi ignoruju. (Jo, další póza - byly by to svemy jako každý jiný, poctivě získaný. Omezuje mě v tom jen ta vize hory.)
Za poslední půlrok mi tak uteklo namátkou:

Vysokoškolské známkování - dvě jedničky, čtyři dvojky, jeden zápočet mimo zkouškové předměty: 150 S
Osobnostní rozvoj - každý týden trénink po 5 S, dvě taneční vystoupení za 10S
Pár předtáborových rad po 15 S (jiná oddílová akce) a částečně vedená oddílovka za 23 S
Učím se vařit, svemově si to ohodnotit netroufnu, ale nějaké svemy za vlastní recepty byly, že?
Do pokoje to mám skoro sto schodů, do školy a do obchodu po kilometru, vyšší budova má asi sto padesát schodů, ono i po tom jednom - dvou svemech se to nasčítá, když to děláte skoro denně.
Publikování nezvládám evidovat, přepočítávat řádky v osmdesátistránkovém textu se mi popravdě moc nechce a počet řádek, který ukáže Word, zase započítává i volné řádky nebo řádky s jednoslovným výkřikem, což není úplně ono. Po vynásobení wordovského počtu bezpečnostním koeficientem 0,6 (jako že na deseti jakýchkoliv řádkách bude tolik textu, aby to vydalo na šest řádek celých) odhaduju, že na publikování svých povídkových pokusů tratím 600 S.
Knížky už taky nezaznamenávám, hodně se teď vracím ke svým oblíbeným příběhům a vybírám si z nich nejlepší části - takhle jsem se znovu shledávala třeba s Quo vadis?, Stepfordskými paničkami nebo pátým až sedmým Harrym Potterem. (První čtyři už jsem neměla v ruce roky. Co jsem zjistila, že je zvládnu v angličtině, mě už český překlad tak neláká, i když je moc hezky udělaný.) Z nových seznámení - přes léto jsem přečetla téměř všechno od Jane Austenové, v zimě došlo na Petru Neomillnerovou (Tina Salo, Písně čarodějky) a zrovna teď mi v poličce stojí Šifra mistra Leonarda - pravda a smyšlenky od Barta D. Ehrmana. To jen tak pro ilustraci.

Prostě, abych to uzavřela, musím dočíst příručku, dopsat poznámky, nezmrznout na vrcholu imaginárího Lambá Paháru a ruče se vydat na další horu s jediným předsevzetím - tentokrát bez přestávek.

Pokrok

Když jsem před téměř čtyřmi lety začínala tančit tady na východě, byly promluvy trenérky na moji adresu celkem monotónní:

"Haplo, vytoč ty nohy!"

Dneska na tréninku jsem si ale něčeho všimla. Zřejmě jsem tu celou tu dobu netančila nadarmo, všechen čas strávený v kolejní tančírně soukromým tréninkem se vyplatil, má usilovná práce, snaha a směřování za obrazem Gillian Norris...

Teď na mě trenérka pokřikuje: "Haplo, vytoč ty nohy víc!"

Přivolávám jaro

Při ranním pohledu z okna jsem se rozhodla, že je vážně hezky, a tudíž pominuly důvody pro nošení zimní bundy a nastal konečně čas pro sukně a nízké boty. Tak jsem vyhrabala nepoškozené punčochy, kostkovanou sukni, první svetr, který mi padl do ruky, a nové lodičky - a hurá dělat jaro.

Poznatek první - zavinovací sukně není do větru úplně ideální oděv.
Poznatek druhý - veškeré osazenstvo ulic má zimní bundy nebo kabáty zapnuté ke krku a po mně ve svetru se divně kouká.
Poznatek třetí - těm lodičkám klapou podpatky. Takže si mě všimne fakt každý.

Jedna Vlaštovka jaro nedělá, vím. A na podvečerní zkoušku už jsem zamířila opět v zimní bundě a botách s kožíškem; sama to jaro přivolávat nebudu.

(Milí příznivci korektního pravopisu - ano, velké V je zcela schválně, je to moje dávná skautská identita. Přeju hezký den!)

O užitné hodnotě ovcí

Jsou laboratoře, ve kterých se dá najít mnoho zajímavých látek, a co hůř, jsou laboratoře, ve kterých nafasujete alchymistické návody, podle kterých máte ony tajemné substance zpracovat v cosi hodnotného.

A tak mísíme obsahy tajemných stojatek, mimo doslech vrchního alchymisty o této činnosti trousíme poznámky, které ne vždycky překypují úctou, a řečený vrchní alchymista chodí kolem a čas od času vhodně mířenými otázkami testuje naše povědomí o řemesle.

"Z čeho se dělá adeps lanae hydrogenatus?" táže se zvídavě jednoho kolegy.
Tento vypadá poněkud zaskočen, ale otázku neprodleně řeší: "Z adeps lanae? Čili z tuku z ovčí vlny?"
Vrchní alchymista je asi mírně zklamán správnou odpovědí, neb pokračuje: "A z čeho se získává adeps lanae?"
Kolega už našel ztracený vnitřní klid: "Z ovčí vlny." A odhaliv směr otázek páně alchymisty, dokončí řetěz bez nápověd: "A ovčí vlna je z ovcí."

***

O týden později se pracuje zase s jinými recepturami, a dojde mimo jiné i na jecoris aselli unquentum compositum, čili složenou mast s rybím olejem.
Mícháme, mícháme, tušíme, že lepší už to nebude, a chceme výsledek odevzdat. A tak si vyčíhám vrchního alchymistu a bez zbytečných řečí zaútočím.

"Jak máme adjustovat tu mast s tou rybou?"

(A toto bych si měla pětkrát přeříkat vždycky, než se půjdu pobavit na facebookovou stránku Hlášky z lékárenského prostředí.)

Profesní deformace

Přesně to mě napadlo, když jsem si uvědomila, že se sáčkem ledu v loketní jamce sedím u počítače a pročítám klinické studie, abych zjistila, na kterou složku té desinfekce, kterou mě polili před odběrem krve, existují alergie.
No, co už.

Dobrý pocit

Málokdy se pokouším namalovat si na hlavu nějakej slušnější obličej, protože tyto snahy se zhusta míjejí účinkem. Čas od času to ale přece jen zkusím, příkladně u příležitosti vystoupení, divadla, plesu a tak všelijak podobně.

Nikdy si ale nejsem jistá, jestli můj pocit, že výsledek vypadá patřičně, není vážně jenom pocit. A tak, když vyjdu po akci z koupelny a střetnu se s pohledem prvního kritika, který si mě zkoumavě prohlíží, od přírody zakrslá sebedůvěra pohotově nalistuje citát z knížky Andrzeje Sapkowského Krev elfů.

"Ciri! Co to máš za neřád na očích?“ 

A na to je pak trochu krátké i kritikovo zodpovědné ujištění, že vypadám dobře.

Třeba se jednou dopracuju až do momentu, kdy budu své sebedůvěře moct odhodlaně odseknout: "To je můj dobrý pocit, strýčku Vesemire!"

Romance o kostkované sukni

(Ve škole nás učili, že balada končí špatně a romance dobře. Tož tak.)

Od první lekce irských tanců absolvované na východě jsem si matně a nejasně říkala, že bych si nějakou kostkovanou sukni vlastně taky mohla pořídit. Na tancování a příležitostně i na civilní nošení. Třeba nějakou takovou.
To dost rychle přerostlo v přesvědčení, že takovou sukni vlastně potřebuju děsně nutně, a tak jsem po ní začala pátrat. Čas od času jsem prošmejdila přilehlé obchody s oblečením, nějaké ty secondhandy, když mi došlo, že tartan není právě in a šance na jeho zjevení v buticích je poměrně nízká, jednou nebo dvakrát jsem uskutečnila velkou výpravu po všech krámech, o kterých jsem věděla.
(Kdo se mnou byl někdy nakupovat oblečení a ví, jak hlubokou nechuť k této činnosti chovám, nechť tiše žasne.)
Nic. Za celé tři roky a nějaký měsíc navrch nic, krom jedné žluté, extra krátké a extra aušusové. Mám ji, ne že ne, ale už se vytahala tak, že mi na bocích drží na nedůvěryhodné čestné slovo. A v takovém kostýmu já tancuju nerada. Ještěže byla taky extra levná.

Dneska jsem přišla do šatny, abych se převlékla do něčeho na generálku vystoupení, a dvě kolegyně tam rokují nad kostkovanou sukní. Ponořím se do hloubi svého batohu, lovím šaty, rukavičky a kobercovku, když-

"Haplo? Nechtěla bys sukni?" volají na mě a podávají mi ji. Fascinovaně si ji oblékám, a ona mi dokonce je.
"Co bys chtěla za protihodnotu?" ptám se zhypnotizovaně majitelky a ona se usmívá.
"Aby se ti dobře nosila? Hele, stejně je ze sekáče..."

Zázraky se dějou.

Už zase

Sedím si tak poklidně v čekárně u doktora, dělám, co se tak v čekárně dělává (ano, správně, zírám do podlahy a nudím se), když se otevřou dveře ordinace, vyjde z nich dáma, vykulí na mě oči a dramaticky praví:

"Ha!
...
...
...
...
...
Já se moc omlouvám, já jsem si vás spletla s jednou paní... ale vy jste jí hrozně podobná, ona i brýle nosí takový..."

Zřejmě je čas, abych s tím svým tuctovým obličejíčkem něco provedla.
Ale co...?

Naivka

Už bych měla tušit, že definování podmínek pro připuštění k předtermínu ještě neznamená, že se nějakej přetermín vypíše.

Že když vyučující praví, že hodnocení prací nám pošle mailem, je zbytečné nervovat se prázdnou schránkou - ony ty výsledky taky můžou viset na webu.

Že když vyučující slíbí vypsat termíny v úterý na papír, nesmí mě překvapit, když se vypíšou o víkendu do systému. (O víkendu, během kterého nemáte přístup na internet, samozřejmě.)

Už bych měla.

Něco za něco

...a celkem nic.

Když na podzim vyšlo najevo, že nás opět čekají celodenní laboratoře, navíc začínající v ukrutných sedm ráno, rozhodla jsem se konat. Provedla jsem průzkum trhu a konečně jsem si pořídila termohrnek, který má proti mojí malé protékající termosce tu výhodu, že se nechá do školy pohodlně donést v ruce.

I nosila jsem ho na přednášky a semináře, aj do technologické laboratoře, celkem asi deset dní jsme spolu šťastně strávili, a pak nadešly ony dlouhé krutě brzké laborky. Navařila jsem si do hrnku čaje, donesla ho do laboratoře, pečlivě uložila do stolu ke svým věcem...
...a když jsem si ony věci zase vyzvedávala, hrnek nebyl.

Během polední pauzy mě kolegyně, které se mnou sdílely pracovní úkol a tím i stůl, ujistily, že hrnek tam je. Řekla jsem ti tedy, že jsem to ale žirafa kapská, přehlídnout hrnek ve stole, to je mi podobný. Jo, jenže po obědě, když jsem se do stolu dívala znovu, po hrnku ani stopy. Ptala jsem se kolempracujících, laborantky, pátrala jsem v okolních stolech, nic. Po hrnku se slehla zem. Jako poslední pokus jsem se ještě mailem tázala spolužáků, jestli si ho někdo třeba omylem nevzal nebo o něm neví, ale ani mě nepřekvapilo, když odpověď nepřišla.

(Abych nekřivdila, jedna přišla, ale to si jen jedna kolegyně ověřovala, že jsem ho fakt nenašla.)

Toto celé se odehrálo v listopadu. Celý prosinec a kus ledna jsem chodila do školy s termohrnkem půjčeným od Spolubydly a nosila jsem ho jen na přednášky a semináře, kde byl celou dobu přede mnou na lavici. A vědomí, že bych bývala mohla mít teplý čaj i v laborce, ale nemám, mě pěkně štvalo. A tak, když jsem v lednu šla kolem regálu s termohrnky za cenu nižší, než jsem kdy kde viděla, usoudila jsem, že nemám na co čekat, zakoupila jsem vlastní exemplář a ten Spolubydlin s vřelým díkem vrátila.

Potud dobrý.

A bylo by to dobrý pořád, kdyby dneska nepřišel mail, že se v oné laborce našel stříbrný termohrnek.

Cestou pro výsledky zápočtu jsem se tedy stavila i na dotyčné katedře, abych zjistila, že - ó hrůzo - je to fakt moje nešťastná čajová nádoba. Podivím se, že se nenašel dřív, a laborantka bručí, že zamčené sekce stolů s laboratorním sklem tak často neuklízí. Hájím se, že já ho mezi sklo nestrčila, a sekretářka katedry se směje.
A já si jsem konečně zcela jistá, že tentokrát za ztrátu hrnku nemůžu.

A už mě pár lidí utěšovalo, že když jsem tedy ten zápočet nenapsala, tak se mi alespoň vrátil hrnek. Jo, ale já si zrovna minulej tejden koupila novej, takže k čemu mi to je?

(Název článku je parafrází na nezmaří píseň Něco za něco. Tak, a teď bude strašit v hlavě i vám. Alespoň pokud ji znáte, online ji nemůžu najít.)

Zpěv

Sedíme si tak v klubovně, pilujeme novou píseň, kytaristka už už sahá do strun, ale já to ještě musím zkazit.
"Počkejte - kde přesně je to ´šílím, šílím´? Jak vysoko?"

Zbytek sboru se po sobě podívá.
"No to nikdo neví, to musíme teprve chytnout."
"Kdo to chytne první, zvedne ruku!"

A pak už kytaristka do těch strun uhodila a ve čtyřech jsme si pěkně čtyřhlasně zašílely. Jen kdyby se nám konečně povedlo udělat z toho jednohlas.

Jeden a půl tanečníka

U zamčených dveří tanečníko sálu jsem se cestou na trénink potkala s V., mířícím za stejným cílem. Chvilku jsme si povídali, jenže - V. po nemoci, já před nemocí, rychle jsme přešli k synchronnímu chraptění a posmrkávání.

Za nějakou chvíli se na obzoru objevila další kurzistka, pozdravila a rovnou povídá: "Ale dneska tancuju jenom tak napůl, byla jsem nemocná a ještě nejsem úplně v pořádku."

Analyzuju situaci, rychle sčítám a výsledek je jasný.
"Jestli se tohohle přesvědčení budeš držet, tak my, jak tady jsme, děláme dohromady přesně jeden a půl tanečníka."

Ta chvíle...

Ta chvíle, kdy litujete, že jste úkol Myšlenky a citáty mohli vypracovat líp...
Ta chvíle, kdy byste inkoustovou bombičku do pera vyvažovali zlatem...
Ta chvíle, kdy z domácnosti zmizí veškerý čistý, nezmuchlaný, slušně vypadající papír...
Ta chvíle, kdy věc v dosahu nejpodobnější stužce je šňůra na prádlo...

...dva týdny po Vánocích a já ještě nemám připravené všechny vánoční dárky!

(Tedy, teď už jo. A když si tak vzpomínám, jak jsme předloni slavili Vánoce v březnu, se to ani zdaleka neblíží rekordu...)

Pour féliciter

Nakonec byl Silvestr nejlepším slavnostním dnem, konečně jsme se sešli doma, v komorní sestavě introvertů, kteří spokojeně sedí ponořeni každý ve vlastních myšlenkách, přičemž pověřená osoba se stará, aby nedošel čaj.

"Tak čau," pravil Pachatel úklidu a podal nám skleničky sektu.
"Čau," kývla mamka.
"Čaute," vzala jsem si taky, a to bylo asi tak ono.
Letos... totiž loni... ech, prostě tyto prázdniny jsem jaksi nebyla schopna nafotit fotku na přání všeho nejlepšího, jak bylo jinak poslední roky mým zvykem.

Přeju vám tedy, přátelé, čtenáři, poutníci, kolemjdoucí, všechno nejlepší do nového roku bez obrazového doprovodu, ale upřímně. Pour féliciter!