Táborový kaleidoskop

Vosí žihadlo patnáct minut fakt dost bolí.
A pak tři dny tejden šíleně svědí.
(Nemohlo by fakt dost bolet hodinu a pak dát pokoj? Brala bych všema deseti.)

Po dvou letech bez jediné noci pod stanem, neřku-li pod širákem, jsem vešla na tábořiště, nastěhovala se na svou postel v podsaďáku a začala štítivě vyhazovat ze stanu hmyz, snažíce se u toho nepištět. Můry. Kobylky. Škvory. A tak. A měla jsem pocit, že jsem totální měkký máslo a už na ten tábor nepatřím.
Stačilo se na to vyspat a můj vztah k hmyzu se upravil do rozumných kolejí. A můru ze spacáku jsem pak vyndala se znuděným "uhm".

Vzpomínala jsem na svůj dávný článek o kašírování škrobem a využila trosek, které mi z něj uvázly v paměti. Škrob se vhodně doplnil s kreativitou spolutvůrkyně v oblasti textilu a výsledkem byla dost hezká dračí hlava, strážící poklad v noční etapě. A jeden skvělej poklidnej táborovej den.

Na drhnutí nánosu sazí z hrnců je stále nejlepší písek z potoka. A taky se u toho člověk krásně opálí, žejo.

Je fascinující, jakou škálu zvukových projevů mají krávy.

Krávy v noci nespěj.

Kráčím kolem jídelny, kde rokují vedoucí, a z jejich hovoru ke mně zalétne slovo "zabije". Prudce zostražitím a jdu pátrat, co se stalo či stane. A zjistím, že se baví o jedné světlušce. Která je sice tintítko, ale hřebík, pane, ten zabije na pět ran!

Na tuto světlušku taktéž velmi vzpomínám, když se usilovně snažím zabušit do klády hřebíček o délce cca patnáct čísel, tloušťce asi půl a notně orezlý. Pět ran? Ani omylem.

V noci nádherně září měsíc, vrhá na kraj neobvyklé stíny, maluje mrakům stříbrné okraje a mně je to úplně šumafuk, protože to znamená, že bude zase děsná klendra. Jen kdybych měla ještě nějakou vrstvu na přidání k těm svým čtyřem.

Fake it till you make it - poslední dva dny jsem konečně odposlouchala a zazpívala obě sloky večerky. Do té doby jsem tak nějak broukala a doufala, že si nikdo nevšimne.

U závěrečného ohně si s povzdechem procítěně zazpíváme "Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány" a prohlásíme to za druhou táborovou hymnu hned vedle "Já jsem tak línej".

Miluju to. Chci tam zpátky.

Poděkování

Už jsem skoro měla pocit, že se letos na tábor vůbec nedostanu.
Našla jsem si špatné spojení. (Dávejte si pozor, když hledáte na iDosu, neukazuje úplně výrazně, že našel spoj až na druhý den.) Autobus do náhradní destinace měl takové zpoždění, až jsem se bála, že taky nejede. Byl plný rozjívených dětí. A když mě konečně vyhodil v cíli, našla jsem sice modrou značku, ale bez náznaku, kterým směrem bych se po ní měla vydat. (Mapy nemaje, anžto původně plánovaný spoj mě měl dovézt přímo do požadované vsi, ukázalo se to být poněkud oříškem.)

I vybrala jsem si směr do srdce vesnice na základě teorie, že tam nejpravděpodobněji bude rozcestník.

Rozcestník jsem nenašla, ale míjela jsem pána na procházce, tak jsem se ho zeptala, jestli jdu správně do Mladíkova. Potvrdil mi, že ano, a tak jsem spokojeně pokračovala, kráčela jsem si to po cestě ze vsi ven a do polí...

Najednou se za mnou ozval dusot.

Ohlédnu se - a v tom odpoledním vedru  za mnou běží zrovna ten pán, kterého jsem se ptala na cestu.

"Promiňte, říkala jste do Mladíkova, nebo do Michalova? Mě se to pořád plete. Do Mladíkova je to tamtudy," ukazuje zpátky a ještě zevrubně popisuje cestu.

Tomu říkám dobrý skutek, letět za někým v třiceti stupních ve stínu, když si nejste jistí, jestli jde správně. Děkuju!

(A tu záměnu úplně chápu. V Novém městě mám na podobném principu ulici "toho chlapa" a ulici "toho druhýho chlapa".)