Z tréninkového deníku podruhé

čili Hapla a Lakely vs. vůle

Lakely má tréninkový deník tady.
Haply zápisky od začátku
čtvrtek, den přes tři týdny
Neběhám, bublám. Vzteky. Jenže kdyby, kdyby, kdyby jsou chyby, musím holt to zkouškový zahrát s tím, co mám. (Moc toho k vynesení nemám, abych pravdu řekla.) A taky mě pořád protivně bolí ossa metatarsalia dextra.
Tenhle článek uzavírám, budu vás se zprávami o mých snahách běhat a o snahách počasí, akademiků a vlastního těla mi to běhání překazit oblažovat zůzně jinde. Zatím ciao.
středa
Salsa, bachata, schody.
úterý, 24.května, den dvacátý, nastal čas zase se zorientovat v dataci
Po zralé úvaze (na které se podílelo mimo jiné pobolívající kolena a podivně neuspořádané kůstky pravé klenby) jsem usoudila, že koneckonců neběhám maraton, ale plním tréninkový plán, a není tedy bezpodmínečně nutné vyběhnout do ulic denně. Plán jsem si splnila cestou na a z tréninku a hodinou a půl ceilí tanců. (Ceilí jsou jakousi společenskou odrůdou irských tanců, mnohé z nich je možno tančit v počtu takřka neomezeném, a čím víc je tanečníků, tím větší je to... mela.)
Takže dnešní běhání mi nahradil Bonfire Dance (opakování kroků na obě strany značně mate většinu zúčastněných, každého jinak) a Galway Reel (všechno dobrý, a to proplétání jsme vždycky popletly :-))
(Na Youtube najdete Bonfire Dance i Galway Reel, ale ani jedno v takové kvalitě, jak bych si představovala. Ani záznamem, ani taneční energií a nadšením. No, alespoň pro ilustraci.) (Na druhou stranu, taky vím, že i když jdu do tance naplno, vyzní to na videu jako "blem". Možná je to i tenhle případ.)
pondělí, jen tak
Protože mám ten zápočet z angliny, nemusím už dneska do školního města na hodinu (vyrážím tedy večer, ale což), tak jsem se hecla a šla si zaběhat ráno :-)
neděle, uběhnuto
Běhám po trase, kterou jsem si před třema (páni, tolika?) lety vyměřila pro maraton. Ještě jsem ji přeměřovala, protože koneckonců do maratonu jsem běhala jenom osmistovku, kdežto tady se hecujeme o celý kilometr, ale ano, je to tam, 1 050 metrů :-) A vždycky si můžu odskočit oběhnout dvoustovku na cestu v parku, až na to, že mě nebaví běhat dokolečka dokola.
Zejtra se ještě na týden vracím do školního města, asi nastal čas naměřit si kilometr i tam, což?
sobota, co dodat?
Kilometr odběhnut. Cha!
pátek, den irský, irský, irský!
Je mi báječně. Zápočet z angličtiny jsem napsala, jen to hvízdlo (jen jsem mohla udržet jazyk za zuby ruku na uzdě a neopravovat faktické chyby v zadání) (a mohla jsem se podívat na recepturní zkratky, to jediný jsem zvorala ve velkým stylu).
Korespondence s fakultou sice nedopadla podle mých představ (ne, ten slibovaný předtermín, na jehož existenci jsem založila svůj plán na zkouškové, nakonec vůbec nevypíšou), ale alespoň se to všechno udrželo v rámci zdvořilé konverzace.
A vysoupení. Když jsem sprintovala zpátky na kolej pro pár zapomenutých propriet, o úspěchu jsem pochybovala. Při zkouškách se mi většina tanců vydařila, čili jsem pojala podezření, že naostro je zkazím (zvlášť slip jig, ze kterého jsem jednak měla na zkoušce opravdu dobrý pocit a jednak jsem ho příšerně zkopala minulý rok). Pak začlo vlastní vystoupení ukázkou kroků. Nejdřív špatná hudba, pak bez hudby, nesprávně napočítané kroky, zmatek v odchodech. Když jsme se z toho pódia konečně všichni vymotali, nervozita z nás spadla. "Už máme odbyto," byli jsme si jistí. A měli jsme. Zvládla jsem minule pokažený slip jig, zvládla jsem uskákaný basic reel, zvládla jsem (až na tu úplně koncovou sekvenci) náš velký tanec. Po velkém tanci  jsme se musely urychleně převléknout a nastoupit na sóla. Přítomní páni-začátečníci (sólo netančící) museli být vskutku potěšení pohledem na dav tanečnic, an se vyřítí ze vchodu na jeviště a ještě po cestě ze sebe shodí kostým, aby se během zlomku vteřiny oblékly do dalšího a zase zmizely. A i sóla vyšly krásně.
Kostýmy už jsem uklidila do skříně, smyla výrazné líčení, ale báječnej pocit zůstává.
Jo, proč jsem vlastně otevírala tenhle článek? Mám kilometr, Lakely. Možná dva, nechce se mi to teď přeměřovat.
čtvrtek, ruším číslování, už mě to nebaví
Oki, mám to všechno. Mám kilometr, mám přečtenou patolku, mám přečtený Everest od Reinholda Messnera (Jo! Po dvou letech od zahájení expedice "Lambá Pahár EX80" jsem se konečně dokopala přečíst alespoň jednu knížku do úkolu Expediční četba!), mám přečtenou, ehm, jednu lekci z těch sedmi, ze kterých zejtra píšu zápočet z angličtiny, mám zopakovaný, ehm, jeden ze čtyř tanců, se kterýma zítra vystupuju. Celkem dobrý, ne?
Vzhledem k tomu, že jsem byla Lakelym včera na hlavu poražena (když si to nezdokumentuje on, tak ho napráskám já) – podle vlastních slov zadaný kilometr uběhnul – vyvodím z toho patřičný důsledky. Jinými slovy, od soboty běhám.
středa, den čtrnáctý
Jak jsem sem ráno dopisovala resty ze včerejška, zjistila jsem, že jsou to dneska přesně dva týdny od našeho hecnutí se. Zalibovala jsem si, že už to tlapání nese ovoce (neříkám, že nutně v podobě úžasné fyzické kondice nebo tak, ale nějaké ano), a rozhodla se, že bych se na oslavu tohoto měla fakt hecnout a udělat si pořádnej výlet. Tak jsem to zkusila.
Vyrazila jsem v pozdním odpoledni, podělila privilegované kontejnery na tříděný odpad a pak vyrazila za nosem. Vybrala jsem si jednu ulici, sledovala ji až na konec, tam jsem zvolila z možností směru ten nejbližší původnímu a šla jsem dál, nemaje tucha, kam mířím. Nakonec jsem se našla u zastávky autobusu, a dost mě překvapilo, kam jsem došla. Tady jsme přece byly s J. bruslit! A to bylo tenkrát dlouhý bruslení, jedenáctikilometrový! Pravda, jely jsme až kus do lesa, ale stejně!
Našla jsem se totiž u lesoparku, kam si místní chodí aktivně odpočinout. Bylo mi z toho trochu smutno. Všichni kolem, a že jich bylo, byli akční. Buď na kole, nebo na bruslích, nebo alespoň běžci, volnou chůzí kráčeli jen ti, kteří venčili mláďata. A já.
Do hloubi lesa jsem se pouštět nechtěla, prošla jsem se po kraji, nadýchala kyslíku a usoudila, že už bych mohla vyrazit zpátky. A aby to bylo zábavnější, zkusím najít tu cestu, kterou mě sem vedla J., ne? Pamatovala jsem si, že to bylo cik-cak mezi bloky a že mi to připadalo hrozně dlouhý. A o to mi dneska jde.
Začátek, skrz zbrusu novou moderní zástavbu, byl snadný. Pamatovala jsem si most přes rybníček. Ještě ke křižovatce se stopkou to šlo. Za stopkou začínaly bloky domků, jeden jako druhý, pravidelné, matoucí. Tak tady začíná legrace, pomyslela jsem si a vykročila vlevo do první ulice.
Pak jsem si všimla jejího jména. Hernajs, vždyť tudy už jsem šla! Asi tak před třičtvrtěhodinou! A tady na tý křižovatce jsem odbočila vpravo, kdežto teď jdu jakože zleva. A je to kousek od kolejí! A támhle na tý zahrádce se pořád vyhřejvá ta stejná perská kočka!
Za dalších deset minut jsem byla doma a na mapách si ověřila, že moje dlouhá objevná výprava měřila pět a půl kilometru. Asi jsem měla jít i kus do toho lesa. Ale když já si tam připadala tak nepatřičně...
(Uá, Lakely má opět vítězné vavříny a já mám opět králičí oči, zřejmě z neodhalené alergie.)
úterý, den třináctý
Ták, konečně procházka, jak se mi líbí. No, dobře, ta nejdelší dnešní pochůzka měla jenom třiapůl kilometru, ale pak mám na kontě ještě jeden poklidný kilometřík a dva kiláky skoro-běhu, nepočítaje v to dvěapůl hodiny tance. Sportem ku... no, zdraví sem napsat nechci, tak... k endorfinům, to bude asi ono.
pondělí, den dvanáctý
(Hapla to začíná silně flákat)
Ale ano, dala jsem to, koneckonců, jak poznamenáno níže, nákup to jistí. (A mám zápočet z biopředmětu, jupí, jupí! Jen mě napadá – když dal tolik práce zápočet, jak bude vypadat zkouška?)

neděle, den jedenáctý (?)
Nic. Celý den zalezlá, studující, čajující.
sobota, den desátý
(Kam až to číslování vlastně hodlám táhnout?)
Začínám nabývat poněkud gandalfovských kvalit – buď (skoro) nic, nebo rovnou dvojtá porce. Čytřiapůl by bohatě stačilo, žejo, tak jsem se dostala na devět. Prví porci v městě tanečním, kdy jsem byla pověřena odnést jistý dopis do recepce jistého hotelu, když už v tom městě budu kvůli tancování. A co bych utrácela za městskou, když je ten hotel od našelo sálu slabý dva kilásky? A co bych utrácela za městskou, když je od hotelu nádraží slabý tři? A co bych utrácela za městskou zpátky ve školním městě, když... však víte.
Ráda bych na tomto místě vyzdvihla, že ač jsem se v těch končinách tanečního města pohybovala prvně, nezabloudila jsem a všude jsem trefila na první pokus. Takovú úspěch jsem v této eskapádě nečekala.
(Řekla bych, že do té doby, než se dokopu běhat...)
pátek (třnáctého), den devátý
Cesta na nákup to jistí. Dneska jsem tak strašně protivná, že lezu na nervy i sama sobě. Asi půjdu spát brzo.
čtvrtek, den osmý, kdy Haplu přestalo bavit vymýšlet přívlastky
Pět kilometrů, povětšinou kolem řeky, cestou na nákup. (To jsem se takhle jednou, ještě před hecem, šla projít podél řeky, doufaje, že uniknu z ruchu velkoměsta do čehosi, co bude alespoň vzdáleně připomínat nespoutanou přírodu... a našla jsem hypermarket.)
(Teda přírodu taky, ale to se tak nějak čekalo. Hypermarket mě značně překvapil.)
Tak jsem si řekla, že ho okouknu i zevnitř a třeba najdu něco, co mi v tom u kolejí chybí. A bylo pět kilometrů :-)
(A pokud jde o ten nákup – našla. Dneska jsem koupila ve slevě vajíčka, zítra ještě skočím pro tu zlevněnou brokolici, a jedem!)
středa, den sedmý, jubilejní
aneb první týden k vytvoření návyku úspěšně dokončen. Dnešní tři kilometry splněny hledáním poštovní schránky, neúspěšnou cestou za nákupem bot a obchůzkou zahrad s šeříky. (A samozřejmě jinak chodím do školy a tak, jenom to nedává kilometr v kuse.)
úterý, den šestý, vítězný :-)
Když má Hapla hlásit tábor doktorovi, je to vždycky zábava, žeáno... Tentokrát jsem si ošéfovala tisk, ovšem o to větší trable nastaly s poštou, anžto jsem na obálky a známky doma zapomněla a ve školním městě nevím, kde pošta je. Vybavena nejasnou informací, kterýmže směrem od druhých kolejí by možná třeba mohla být, jsem vyrazila. Trvalo to pět kilometrů a našla jsem ji v opačném směru, ale což. Alespoň to hodilo kilometříky do hecu :-) (Jo, a konzultací s mapou jsem zjistila, že cestou na nalezenou poštu jsem minula dvě jiné, jednu asi tak o sto metrů. Toliko k mému orientačnímu a pozorovacímu smyslu, že.)
pondělí, den pátý, pochybný
Kilometr splněn, o moc nepřesáhnut. Hapla má formuláře pro táborovýho doktora, referát o encefalitidě, jakés takés znalosti z patologie a čtyři kredity. Tož tak.
neděle, den čtvrtý, téměř neúspěšný
Ráno vypadalo velice nadějně, ani mi nedalo moc přemlouvání pustit si starý tréninkový cédéčko a dát si rozcvičku, irskou techniku a posilování. Ale pak jsem se nějak zabrala do balení, přišla babička na oběd, a pak už jsem měla nejvyšší čas vyrazit na vlak, což se mi pěšky, v (skoro) horku, s těžkým batohem a taškou na rameni nechtělo, a zase do Školního města už jsem měla přiject pozdě, než abych si ještě dávala pochod po městě... Ale Hapla míní a život mění – v Praze mi ujel přípoj, hodina času, tak jsem si zašla na Václavák. Alespoň (necelý?) sva kilometříky k dobru, i to se počítá, ne?
sobota, den třetí, neproduktivní
Vstát pozdě, přejíst se rybou v zámeckém těstíčku a pak vyrazit v podezřelém horku na čtyřkilometrovou cestu do města není úplně dobrej nápad. Asi tak. (A navíc mám pocit, že jsme ani ten tábor nepořešily tolik, jak by se mi líbilo, a tu patolu jsem se taky neučila...)
pátek, den druhý, zoologický
Vždycky mě překvapí, jak je moje oblíbená procházka po okraji lesa krátká, jenom něco málo přes pět kilometrů, a to do toho počítám i cestu pro noviny, které jsem cestou do klubovny zapomněla koupit. Ale což, plán dne (ohledně chůze) jsem splnila, tak fajn. Akorát si vážně říkám, že musím začít běhat... v honičce mě chytli pro stu metrech :-/
Ovšem, co je z dnešní procházky nejvýznačnější – potkala jsem cestou dva fascinující tvory, otakárka a datla.
Otakárek si sosal z pampelišek na okraji lesa, měl takovou chuť k jídlu, že jsem z něj dostala chuť na pampeliškovej med, a pózoval jako profesionální modelka. Určitě věděl, že nemám foťák. Alespoň jsem si ho pořádně prohlídla a zapamatovala, načež jsem podle atlasu zjistila, že se jednalo přímo o otakárka fenyklového.
Když odletěl, šla jsem si taky po svým, zahnula jsem do lesa, a něco prosviští nízko nad cestou. Říkám si, to je ale velkej kos... a pak ten kos přistane na kmeni borovice, šplhá po něm nahoru jakoby nic a ještě u toho blýská červenou čepičkou. Houby kos, datel!
Příště s sebou beru foťák.
čtvrtek 5. května
Tak jo, začínáme. V rámci hecu, jakož i plnení úkolu Trénink, jsem ušetřila 22,- za hromadnou dopravu. Kolej – nádraží tři kilometry, nádraží – domov další tři. A zítra mám kromě procházky v plánu ještě irský tanec, konkrétní úkol zní Naučit se rozlišovat mezi skip-1-and-1-2-jump-down a skip-1-and-1-skip-click-down. Takhle napsanej je ten rozdíl dost markantní, jen moje nohy to ještě nějak nepochopily...

Expediční samota

(Jak si započítat svemy za povinný úkol do přeplněné kategorie?)

Nevím, proč jsem měla doteď řádky pro Samotu prázdný, je to docela fajn úkol. Četla jsem Robinsona, vedu si Nápady, věnuju se Rukodělkám, udělala jsem si SWOT analýzu na téma Jak zvládnu zkouškové a nezblázním se z toho. A zdaleka nejsem hotová, mám v plánu ještě Tvůrčí psaní, nějakou tu samotu s papírem a tužkou, doplnění IPZ (hele, ale už jsem alespoň začala...), možná i ten Soupis mezilidských vztahů...
A nebo, když tak o tom přemýšlím, možná ne. Možná bych si to měla nechat na příští horu, protože sem už stejně svemy do čtyřky nedoplním.
Kuju plány. Nemůžu říct, že by to byly velké plány, jsou to jakés takés plány. Vymyslela jsem si, jak realizuju vlastní expedici (Bude se jmenovat In hoc signo vinces – můžete hádat, co to bude zač :-) Jak věděl už bratr Jestřáb, nejdůležitější samozřejmě je, jak se něco bude jmenovat, zbytek je vedlejší. Já už tedy plánuju i za jméno, teď jen musím vysvětlit Oliemu, že jde se mnou.). Vymyslela jsem, jak dodělám většinu expedičních úkolů, které mi před expedicí chybí. (Kupodivu nejvíc vzdoruje četba – já pořád nemám ani jednu knížku! A to mi tu v poličce stojí Messnerův Everest. A doma Huntův Výstup na Everest. Ach jo.) Vymyslela jsem, co hezkého vyfotím a budu vydávat za fotodokumentaci (jen co si koupím nové baterky do foťáku, ty současné jsem půl dne nabíjela a pak kiksly, ještě než jsem stačina na foťáku nastavit makro).
Tak teď se potřebuju zbavit těch pěti zkoušek na krku a všechno bude fajn.

Jen tak na okraj

na okraj ExpeDu, pravděpodobně (a ještě něco připsáno o sobotě)

Nejdřív trocha té faktografie – lezu. Lezu všedními věcmi, občas lehce sur-všedně expandovanými, čímž mám na mysli hlavně můj a Lakelyho hec. Kromě kilometrů stoupám do schodů, modře žiju, chodím tančit salsu a irsko. Tuhle jsem byla na oddílovce a následné předtáborové radě... a to je asi tak ono. V sérii nových úkolů jsem velice ocenila úkol Intertext, což je aktualizace Publikování, s jiným svemovým hodnocením a, což je pro mě teď extrémně důležité, s mírně jiným zařazením. Klasické publikování spadá do kategorií 2,4, které mi svemy zrovna překypují, kdežto Intertext je psaný i ve trojce, kterou teď potřebuju dohnat nejvíc.
Květnová sada úkolů je vůbec zajímavá. Takové Setkávání s přáteli, to bych potřebovala :-/ A Za dolar, případně Za dva dolary, achich ouvej, to by potřeboval můj účet... dolar asi nezvládnu, ale dva dolary zkusím. Jen nevím, jak do toho zakalkulovat všechny ty zásoby, které tu mám zejména po pondělním velkém nákupu.
A jinak se snažím udržet v chodu stránky Cesty ke hvězdám (dobře, postavme se tomu čelem, to nedá moc práce). Chtěla jsem lamentovat, že milášek stávkuje a Calc mi nechce upravovat grafy, ale před sedmi minutama jsem zjistila, že chyba byla, jak něžně říká Olie, v mezikuse. (Prostě jsem to vorala, říkám já...)
Mám takový nápad na propagační článek. Mohl by mít podobu vyprávění z místa činu, takových těch emotivních útržků, co mají člověka vtáhnout do děje. Z lezců můžeme vybrat různé věky, typy, druhy úkolů (já se ochotně přihlásím k bezprostřednímu popsání zážitků z plnění úkolů jako Mapy na internetu nebo Intertext) a udělat takový rychlý průřez životním stylem lezce...
...a ať už z tohohle bude cokoliv, musím si to naplánovat nějak, abyhch se tomu mohla věnovat. Je dosti hloupé zapřáhnout tým do práce na projektu a pak odvádět svůj díl práce půl hodiny před (půlnoční) uzávěrkou, s hrnkem kafe a očima z monitoru tak slzícíma, že skoro nevidím.
Ještě jsem chtěla připsat cosi o hecu (fakt mě nenapadá lepší název pro tuhle miniakci, kterou jsme si s Lakelym vymysleli), o tom, jak to vypadá jako malý úkol a jak to, u všech všudy, je malý úkol, a že jsem postupně chtěla začít běhat, jenže... a za tímhle jenže by se vyrojila spousta důvodů, které by se při objektivním pohledu ukázaly být převážně výmluvami. (Tak například, nemám tu boty. Teda, jedny tenisky tu mám, jenže to jsou momentálně moje jediný boty, když nebudu počítat dvoje zimní s kožíškem, a tyto tenisky už jsou daleko za zenitem a nedaleko od nenositelnosti, takže jim nehodlám přitěžovat ještě běháním...)
***
S úkolem Za dva dolary teď nezačnu, ale každopádně zahajuju intenzivní trénink. Libovala jsem si, že moje restrikční opatření se na stavu účtu konečně začínají projevovat (Nevíte někdo, jak chutná čokoláda? Už jsem to skoro zapomněla.), jenže dneska došlo na placení nových tanečních šatů. Za jedno dopoledne jsem se do nich zamilovala, jsou moc krásný, dobře se v nich tančí, čtyři lidi mi je pochválili, ale těch pět stovek na účtě chybí. To je, řekla bych, všechno to, co jsem ušetřila na čokoládě, tuňáku, rohlíkách a po troškách na lecčems. A možná ještě kousek navrch.
Poslední vysvětlivka – s úkolem Za dva dolary nezačínám, protože tu mám nakřečkované slušné zásoby a nevím, jak si s nimi v počtech poradit.

Maraton podruhé

...a ne tak docela :-) Aneb Hapla a Lakely běží jdou (snad alespoň) do Marathonu

Jedním z nesčetných úkolů v Cestě k vrcholu  je Marathonský běžec. Celkem jednoduchý úkol, denně 42 dní za sebou uběhnout 800m. Reálné i pro takového odpůrce sportu, jako jsem já. Tak jsem se do toho dala.
Tak začíná jeden z prvních článků tohohle lezeckého blogu a navazují na něj zápisky o tom, jak mi běhání (ne)šlo. A zrovna na běhání, tanec, jízdu na kole a vůbec sport přišla dneska řeč, když jsem si na Skypu psala s Lakelym. Nevím přesně, jak jsme se k tomu dostali (jo, mohla bych překliknout do okna Skypu a přečíst si historii, ale nechce se mi...), nicméně skončilo to tím, že jsem zkusila Lakelyho vyhecovat, aby mi na dálku dělal sparringpartnera v běhání, jako jsme to kdysi zkoušely se Žížalou. Probrali jsme to z hlediska naší zchátralé vysokoškolské fyzické kondice a metody malých pokroků a nakonec se shodli, že začneme s málem – denně ujít v kuse kilometr.
A samozřejmě si každý večer zahlásit, jak nám to jde :-)
Takže proto to píšu – aby mi tenhle článek připomínal, že mám ještě vyrazit na procházku, a abych se alespoň trošku styděla, když to nezvládnu.
Dneska jsme se na přednášce (mimo jiné) dozvěděli, že vytvoření návyku trvá asi tři týdny. Takže můj plán zní: vytvořit si návyk "večer vyrazím po kilometrové trase" a pak nenápadně zaměnit chůzi za běh.
Zatím to není o fyzičce, ale o vůli. Uvidíme, jak to dopadne.
Abych učinila zadost úkolu Trénink, dodám ještě jedno předsevzetí: V úterý mám trénink irských tanců. Jednak je to moje nejoblíbenější forma pohybu, jednak teď před vystoupením potřebuju zapracovat na technice (někdy za celý trénink neslyším nic než variace na "Haplo, vytoč ty nohy!!"). Takže tímto si ukládám za úkol vyplnit čas mezi úterním tréninkem (a středeční salsou) soukromým tréninkem irska. Prvky k vylepšení – sidestep, cut-1-2-3, skip-1-skip-1-skip-click-down, rocks a všechno, co obsahuje crossy a crosskeys.
Myslím, že na to půlhodinka stačit nebude :-)

Švihov a okolí

čili Hrady a zříceniny, Setkávání s přírodou, Rozhledny, schody, kilometry a nový šaty. Jen ty šatky holt nejsou expediční...

Konečně jsem se zase chvíli cítila jako správný lezec... na tom Švihově jsem se tedy primárně ocitla z jiných důvodů, ale když už, tak už, ne?
Švihov je vodní hrad, což v praxi znamená, že semtam kolem něj najdete jakýsi rigol, a když máte jó štěstí, tak i s trochou vody. Bohužel, ač jsem o historii hradu slyšela zevrubný výklad, a to dokonce dvakrát, moje mizerná paměť na jména a data z něj moc nezachovala. Jen tolik uvízlo: Vnější okruh hradeb a systém příkopů stavěl stavitel velice věhlasného (Haplou zapomenutého) jména a od té doby nebyl Švihov nikdy dobyt. Po vydání jakési listiny měl být srovnán se zemí, čehož se mělo docílit pomocí vesničanů, kteří si z vnějšího opevnění brali kámen. Rušící regule byla naštěstí zavčas sama zrušena, takže na rozebrání samotného hradu nedošlo.
Tož tak.
Na hradě fungují dva prohlídkové okruhy, z čehož jeden zahrnuje černou kuchyni a druhý kapli a taneční sál. (Samozřejmě nejenom, ale tohle jsou jediné místnosti, které jsem schopná bezpečně zařadit. Absolvovali jsme totiž okruhy oba, a to se stejnou průvodkyní, tedy mi poněkud splynuly. Stejná historie, stejné vtipy, jen konkrétní komentář k jednotlivým místnostem se lišil.) Původní švihovské vybavení činí nula nula nic, když hrad přebíral stát, byla z něj prázdná ruina. Ale opravený a vybavený je hezky, tak proč ne. Ve sklepení mimoto uvidíte taky částečně zrekonstruované fresky z (nějakého?) kostela a v kapli se vám dostane výkladu o životě vyobrazených svatých.
Čistě prakticky – neberte si na Švihov podpatky, na středověkém dláždění jsou dost nepraktické. A naopak si vezměte bundu, v kamenných zdech je pěkná kosa.

Po Švihově jsme pokračovali v krasojízdě na rozhlednu Bolfánek. V jejích základech je ukryta jeskyně a jméno rozhledny je zkomoleno ze jména sv. Wolfganga, který ve zmíněné jeskyňce prý kdysi přenocoval. Konstrast holé sklály a vesele žlutě omítnuté zdi rozhledny půdobí dost necitlivě.
Největší atrakcí Bolfánku pro mě byla všechna ta květena okolo, plazila jsem se po kolenou a fotila si kvetoucí šťavel, medvědí česnek, hluchavky, orseje, buky a lán pomněnek. (Zejména ty pomněnky mě nadchly, protože pomněnku jsem si asi před deseti lety zvolila v rámci programu jedné družinovky za svou erbovní květinu, podrobnosti viz Kronika ztracené stopy, a nějak mi to zůstalo. Jedna z prvních úprav šablony tohohle blogu bylo vyměnit fotku sněženky za pomněnku.)

Vrcholem dne měla být nedaleká americká zahrada s různými méně i více zajímavými a méně i více jarně zelenými stromy. Ověřila jsem si, že o stromech toho vím jenom takhle maličko, a poctivě jsem se snažila něco se přiučit. Poznatky jsem si v závěru odnesla tři:
1) existuje strom zvaný jedlovec kanadský, který se na první pohled zákeřně podobá tisu
2) occidentalis není to samé co occipitalis
3) do onoho dne jsem netušila, že se nějaký keř může jmenovat trojpuk. Může, a tato jmenovka je v americké zahradě nejfrekventovanější. Je tam tak často, že jsem nakonec odmítala přihlížet si zeleň, kterou označovala.
Tím jsme zakončili vycházku jarními lesy (nutno zaznamenat, že zmíněné lesy byly zčásti bukové; miluju buky) a v duchu konzumní společnosti zajeli v podvečer ještě na nákup, kde jsem vystopovala a následně zakoupila báječné malé černé šatičky.
Po všech stránkách úspěšný den.