There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

čtvrtek 31. května 2012

O pozdravech

Vím, že nemám právě nejlepší paměť na obličeje, a čas od času se mi stává, že mě na ulici zdraví lidi, které nejsem schopna zařadit, ani když si k nim přimyslím skautský kroj. (V mnoha jiných případech to ovšem pomáhá.)
Poslední dobou mám ale podezření, že jen mojí pamětí to nebude, a učinila jsem tedy pokus. Výzkumná metodika byla v zásadě velice jednoduchá - usmívat se na lidi.

V prostředí koleje, kde si evidentně nikdo není jistý ničím, přiměje přátelský úsměv značnou část lidí k pozdravu (zpravidla doprovázenému mírnou hysterií, neb si přepadený chudák nemůže vzpomenout, odkud že mě to hernajs zná). A tak se uklidňuju tím, že to nebude jen mou děravou pamětí, ale i nejistotou zdravících, neb přece působím tak přátelsky a vstřícně, žejo...

Třetí pracovní teorie je, že se po republice pohybují moje dvojnice. Jedna ve škole (když jsem poprvé vkročila na ubytovací oddělení, pátrala úřednice dlouho ve starých kolejenkách, než jsem se odvážila říct jí, že ještě kolejenku nemám, což následně odůvodnila tím, že už mě tam určitě viděla). Jedna doma (jistá dáma se ke mně entuziasticky hlásila během ZVaS a ač mi důkladně vysvětlovala, že mě přece zná, nepřišly jsme na jediný styčný bod našich existencí). A jedna v Moravské Třebové (jak jsem zjistila, když se mě jedna slečna ze školy nesměle ptala, jeslti jsem tam nechodila na gympl, protože mě určitě odněkud zná).

Spojte přátelskej tuctovej obličej s nejistou optickou pamětí - a nikdy nevíte, co se vám může přihodit jenom cestou na nákup.

úterý 29. května 2012

Nové útočiště

Tenhle rok už skončilo ledacos. Až jsem chvílema měla pocit, že jestli to takhle bude pokračovat dál, přijde ten konec světa v prosinci docela k chuti. Mezi tyhle věci se řadí i můj blog, po čtyři roky sídlící na adrese hapla.bloguje.cz.
A tento řečený rok jsem si taky s ledasčím poradila. A tak jsem se nenechala přeprat ani v téhle záležitosti. Ze starého blogu jsem přestěhovala lezecké záznamy a něco z nejčerstvější historie a dneškem počínaje se se vším všudy stěhuju do nového útočiště.
Vítejte.

neděle 20. května 2012

Svem sem, svem tam

(a práce, kam se podívám)

Reportuju o dalším ne zcela běžném přírůstku k součtu symbolikých výškových metrů – prezentace dovedností. Jo, v pátek jsme měli irské vystoupení, a tak ke svemům za sportovní aktivitu přibyla ještě ta prezentace dovedností. A dobré to bylo, dobré. Tři tance, v žádném si nejsem vědoma vážnější chyby, všechny jsem si užívala (asi i proto, že jsem se rozhodla nekazit dojem a tančit bez brýlí, čili jsem viděla tak na okraj pódia, publikum už se mě netýkalo), obyvatelstvo koleje, které mě při návratu spatřilo v civilním osvětlení, jsem patřičně vyděsila (neb jsme byly důkladně nalíčeny ve stylu smokey eyes – a kolejáci na mě běžně nevidí šminku jak je rok dlouhý).
Jinak to ale se svemy bude bída. Tedy bylo by jich tu spousty, za knížky (i v cizím jazyce) a známky a Publikování a leccos, jenže to jsou ty kategorie 2 a 4, kam už nenacpu ani svem. Vím, že bych si to klidně mohla počítat dál a prostě mít v součtu víc, než kolik činí výška hory, ale nevím, to se mi prostě nějak nelíbí, takže se nechávám svemy padat mezi prsty.
Třeba ty za Vysokoškolské známkování, žeáno. Zítra zkouška, v úterý zápočet, ve středu druhý (a to nepočítám tu poslední salsu do zápočtu z tělocviku). Aj, učit bych se měla, učit!

A ani se mi tenhle článek nechtělo nijak zvlášť psát. Osud blogu (čili osud bloguje.cz) je nejistý, chvílemi mě chytá nutkání přihlásit se do administrace svého záložního útočiště a začít stěhovat důležité články, ale nechci opouštět loď, která se ještě může udržet na hladině.
Víte, já měla vždycky slabost pro Titanic.
(Loď, né film!)

čtvrtek 3. května 2012

Běžím, běžíš...

(všimli jste si, že nutkání běhat mě chytá vždycky v květnu?)

...v květnu, čili zrovna tehdy, když se s konečnou platností začne výrazně oteplovat.
A tak, když jsem šla všera tančit, se lektorka objevila v šatně a říká: "Holky, v tý tělocvičně se nedá bejt... co kdybysme si zaběhly na zmrzlinu?"
A běžely jsme. Někdo v sandálech nebo na podpatcích, protože na tanec tenisky nenosí, já v sukni, kolegyně v šatech... a jak jsem se běhání v partě vždycky bála, protože jsem se nechtěla projevit jako úplný vořezávátko, co nevydrží nic, tak tohle bylo fajn. Sekce v podpatcích totiž chvílemi poklusávala, chvílemi šla, celý hlouček solidárně zpomalil, jen já a kolegyně v šatech jsme pořád měly tendence natahovat krok a tudíž jsme běžely v čele.
Pocit vítězství je to sice zcela falešný, vím, ale zato velice sladký :-)
(Na mapě mi to dávalo přibližně kilometr běhu, zmrzlinu, dva kilometry chůze zmrzlinu dojídajíce a pak zase kilometr běhu, velmi zhruba měřeno. A není to špatná trasa, mám docela chuť si ji zopakovat.)

středa 2. května 2012

Talentovaná

a navíc mám vyloženě šťastnou ruku – alespoň ohledně IT

Jaro je tady a projevilo se to zřejmě tím, že mi zdivočel síťový kabel. Bez zjevného důvodu mi tu každou chvíli vyskakuje bublina s hlášením, na střídačku "síťový kabel byl odpojen" a "připojení k místní síti". Takže poté, co jsem si tak pracně vyběhávala připojení přes kabel, protože wifi tu padá jak Perseidy v srpnu, opět vítězí Spolubydla na wifi.
Když už si nějaké spojení se sítí vybojuju, můžu zabrouzdat leckams, jen ne na stránky fakulty, potažmo na školní mail. To se pak báječně dohaduje náhrada laborek, diplomka, psaní referátů a všechno, když nemůžete k ústavnímu mailu.
A tak jsem si říkala, že když už dneska ráno musím na nudný seminář z informatiky, alespoň si konečně skouknu ty maily.

Hádejte, kdo si sedl k počítači v i-karanténě z důvodu nedostatečného zabezpečení?