Po dlouhé, dlouhé době jsem chodila po kopcích s pocitem, že teď ta Cesta k vrcholu k něčemu vypadá. Podnikala jsem objevné výpravy, neboť jsem neměla papírovou mapu, konzultovala svá rozhodnutí s každým rozcestníkem a odvážně se vrhala na neznačené cesty důvěřujíc svému orientačnímu smyslu. Vylezla jsem pěkných pár set výškových metrů. (Reálných. I když symbolických vlastně taky.) Dokumentovala jsem to slovem i obrazem.
A ráno jsem chodila běhat.
Na to jsem asi nejvíc hrdá, na ten běh. Že mám ráda (nejen) horskou turistiku, k tomu se hlásím od třinácti, kdy jsem s nadšením přelouskala Šmídovo Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Ale že se dokopu do toho svahu běžet...
(Dobrá, dobrá, přiznávám. Byl to kilometr dolů a kilometr zpátky nahoru. Převýšení padesát metrů. Ne zrovna hvězdný výkon.
Ale byl to ranní běh.)
Většinu výletů jsem uskutečnila tak říkajíc v singlu a velmi se mi to líbilo. Klid na vlastní myšlenky. Nikdo mi nevyčítá, že do kopce moc ženu. Nikoho nezdržuju sedmnáctým pokusem zaostřit objektiv na sasanku. Můžu se rozhlížet po okolí lehce nepřítomným pohledem a uvažovat, jak by se tahle scenérie dala zasadit do povídky. Taky nikoho nenudím tím, že jeden úsek cesty procházím za dva dny už po čtvrté. A nevadí, že se dožaduju zapadnutí do lesa, abych prošla ten půlkilometrový úsek červené, který ještě neznám.
Fotodokumentace následuje: