Halloween, Samhain a to okolo

Tak nám odpadly asi tak dvě třetiny odpoledního semináře; ve škole někdo vyrazil pojistky tak dokonale, že za půl hodiny nikdo proud zpátky nenahodil. Našemu učiteli to přišlo moc líto, to bylo vidět - lovil z hlavy základní kostru tématu, které jsme měli řešit, a chytal se každé informace, na kterou si vzpomněl, v naději, že během těch dvou dalších vět se dodávka elektrického proudu obnoví. Leč zklamal se ve svých nadějích, takže jsme přece jen získali trochu neplánovaného volna navíc.

Věrny keltským tradicím stejně jako naší přirozené lenosti rozhodly jsme se se Spolubydlou, že přiměřená oslava Samhainu/Halloweenu je zapálit si na stole svíčku k učení o asthma bronchiale/koukání na seriály. Většina kolejních kolegů se ale rozhodla vyrazit na párty v menze, následkem čehož pobíhají po chodbách lidi v podivných kostýmech s obličeji namalovanými nabílo a chudák Spolubydla čeká, až se uvolní koupelna, aby se mohla jít osprchovat. Momentálně se v ní líčí tři děvčata a jeden hoch. (Dámská koupelna? Jo, jasně.)

Ano, možná by se těm oslavám dalo dát trochu víc... třeba těm kostýmům. O Samhainu prý přicházejí duchové ze zásvětí. Aby se jim člověk vyhnul, pomůže prý jen přestrojit se (ideálně taky za strašidlo), aby ho nepoznali.
Ale když tak nad tím přemýšlím...

Znáte mě někdo v sukni? No vida.

Motivace

Motivace je zákeřná věc, alespoň ta moje. Zjevuje se a mizí, jak se jí zrovna zachce, tváří se silně jak železobetonovej nosník a pak se zhroutí jako... no, v tomhle okamžiku mi došly básnický přirovnání, laskavý čtenář nechť si doplní sám.
Já se jen chtěla zmínit o mé nejnovější, krátkodobé, ale velmi efektivní motivaci. Do spárů se mi totiž dostal dokument o irském tanci zvaný The Jig.
První reakce je "Jůů, to musím vidět, nejlíp okamžitě!"
A lepší já začne: Ale nejdřív musím zpracovat poslední výsledky z diplomky. Jít na nákup. Zacvičit si. Zopakovat terapii diabetu. Trénovat changemany. Zjistit, jak má vypadat ta esej ke zkoušce. Uvařit si pořádnou večeři.

A protože ten film opravdu, ale opravdu chci vidět, jde mi to všechno od ruky neuvěřitelným fofrem.

Plus, jak se znám, pohled na dobré tančeníky - anžto ten dokument pojednává o světovém šampionátu - mě přinutí makat na tréninku jako nikdy.

Spousta práce

A tak to má být.
Už dávno mám ozkoušeno, že potřebuju být pod určitým tlakem. Nemyslím tím zkouškové, takový masochista zase nejsem, ale když v kalendáří straší jeden dva blížící se deadliny, na stole pár přednášek k zopakování a ve skříni prádlo na vyprání, jsou to tak akorát podmínky pro optimální výkon.

Lítám ze školy do krámu, z krámu do sálu, mezitím si ještě odskočím do banky vyřídit pár nejasností, doma s chutí vybírám, jestli dřív shánět, co se naučit na čtvrteční seminář, dát se pořádně do revize vrcholových úkolů, udržet si přehled ve farmakologii nebo si zase na chvíli otevřít tu Wisemanovu příručku, do toho jeden menší projekt, který chci mít hotový do Samhainu (totiž do keltského svátku, ze kterého se vyvinuly Dušičky) a tak nějak mimoděk důkladné plnění úkolu Průvodcem po vlastní obci - a je mi fajn. Vážně.

Jenom málokdy je něco perfektní, takže samozřejmě ani tohle období není. Jenže tahle situace má tu báječnou výhodu, že nemám čas nad těmi neperfektnostmi uvažovat.

No, nemám tolik času, každopádně.

A teď zase mizím, mám trénink a do té doby si potřebuju sehnat podzimní bundu. Ciao!

Irsky

Protože nadšení a nálada z irských akcí mě vždycky drží dlouho.
Příkladně až doteď a ještě dál od soboty.
Na pravém koleni mám šílenou modřinu (jo, už zase, to ta schlusspóza naší nejlepší choreografie), pobolívá mě levý kotník a ještě dneska ráno jsem si po obličeji rozmazala zbytek řasenky z vystupovacího líčení, anžto problematiku vystupovacího odličování nemám tak úplně vychytanou, ale je mi báječně.

A už čtyřiadvacet hodin v kuse si broukám svůj nejnovější úlovek na poli irských písniček, totiž Marie´s Wedding, kterou jsem odposlouchala v sobotu.
Obzvlášť se mi líbí verze od The High Kings.
Enjoy!

Literární experiment

No, to jsem to načala, co? Takové důstojné, solidní slovní spojení, literární experiment... a přitom je to prostě další moje blbůstka na ukrácení času relativně produktivním způsobem.

Jak už tu bylo mnohokrát řečeno (i když asi hlavně ve článcích, které zavířily v hlubině internetu spolu s celým bloguje.cz), miluju literaturu na oba způsoby - ráda čtu a ráda píšu. Číst umím výtečně, jestli se můžu pochválit, psát ještě tolik ne, ale doufám, že to přijde časem.

Některou z těchto činností (případně oběma najednou, když si pro příběh dohledávám nějaká fakta) trávím spoustu volného času, a mimo jiné i čas ve vlacích mezi domovem a Školním městem, což dělá téměř čtyři hodiny. Dlouho jsem si dávala záležet na tom, abych s sebou na každé cestě měla knížku, i kdyby to měla být skripta, ale asi před třemi týdny mě popadla myšlenka - proč se tahat s těžkou bichlí, abych měla co číst, když si stejně tak můžu vzít sešit a propisku a psát?

Zní to naprosto triviálně, takže abych trochu ospravedlnila revolučnost tohoto nápadu - už řadu let píšu prakticky jenom do počítače. (Teď myslím příběhy - jinak já jsem ten cvok, co sedává na každé přednášce vepředu a kmitá propiskou, ahoj, spolužáci.) Na papíře jsem doteď měla nahozené maximálně osnovy, stručné poznámky a v jednom případě fakt strašně nakreslenou mapku. Mezi psaním na papír a do writeru u  sebe vidím docela podstatný rozdíl - přes klávesnici jsem schopná napsat skoro cokoliv, někdy za pár hodin koukám, co jsem to zase plácla za koninu, a rychle mažu. Na papíře se tak snadno mazat nedá, zvlášť když píšete propiskou, takže si slova a věty trochu líp rozmýšlím.

A tak jsem našla téměř nepoužitý sešit, vytrhla z něj jednu stránku částečně věnovanou úkolu z angličtiny (pak jsem přišla na to, že na potřebné poznámky bohatě stačí volná místa v učebnici) a ve vlacích se dala do psaní.
Spolucestující ani nijak zvláštně nekoukali - že by holku, která si hodinu a půl v kuse čmáře do sešitu položeného na koleni a tváří se u toho tragicky, potkávali obden? Netrvalo to ani moc dlouho a v sešitě byla celá povídka.

A mě teď čeká to, čeho jsem se od začátku bála - celé to přepsat do počítače.
Víte, když se nijak zvlášť nesnažím, píšu rukou hrozně. Fakt hrozně.
Jsem s přepisem na začátku páté stránky (sešit je klasický 544) a už se za tenhle experiment skoro nesnáším.

Ale ono to nějak půjde.

Jak naštvat půlku ročníku #2

Jo, to ještě fungovalo bloguje.cz, když jsem vyprávěla, jak nás na začátku minulého semestru vypekli s povinným předmětem mimo rozvrh. Tak aby nebyl začátek tohole semestru úplná nuda (vždyť jinak bychom zažili jenom toho profesora, co nám přikázal poskakovat pro zahřátí), ozkoušelo učitelstvo jinou variantu tohohle vtípku - předmět v rozvrhu byl, tvářil se krotce, dodatkové informace se nevynořily. A tedy nás mnoho, a tím myslím vážně mnoho, asi tak padesát, ráno vstalo do ošklivě lezavého počasí a oddaně dorazilo na osmou do posluchárny.

(Já do sebe ještě předtím kopla půllitr čaje proti nachlazení, neb jsem se vzbudila s nepříjemnou bolestí v krku. Jasně, kdy jindy onemocnět než den před vystoupením?)

Osm, přednášející nikde. Osm pět, nikde. Beru si sešit na diplomku, že si nalinkuju tabulky na odpolední vyhodnocení. Čtvrt, přednášející nikde. Slabší povahy to balí. Půl, nikde, hlavy už se otáčí po každé ozvěně kroků, ale vždycky je to nějaký kofeinuchtivý kolega s automatovým kelímkem v ruce.

Osm čtyřicet. Vchází aktivní kolegyně a s křivým úsměvem hlásí, že na katedře v sedmém patře visí vyhláška, že jsou přednášky až od příštího týdne.

Hele, já nemám nic proti vyhláškám visícím v sedmém patře. Vůbec nic. Já chci jenom říct, že když někteří učitelé o variantách rozvrhu posílají maily, jiní to píšou do studijních materiálů, ještě jiní na elektronickou nástěnku v e-indexu, prozíraví to rovnou nechají napsat do rozvrhu, někteří mají moodle a pár si jich lepí lejstra na dveře kanceláře - tak pomaleji chňápavé osoby, jako třeba já, honem neví, kam se koukat.