There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

sobota 6. srpna 2011

In hoc signo vinces

Veni, vidi, vici a jiná velká slova, kterými jsem měla v plánu ověnčit svoji lezeckou EX80 expedici.
Odvolávám.
Ale stejně bylo veselo.

Nápad na expedici jsem měla už dávno. Nezačínalo to, pravda, jako expedice, skoro možná myslím, že to bylo v období mé lezecké stagnace, ale což. Na blogu jsem se o něm zmínila jenom matně, zajímalo mě, jestli se toho čirou náhodou někdo nechytne a netipne, co kuju. Nechytnul se nikdo, ale což. Koneckonců, nebylo to zrovna jednoduché hádání.
Pro vyluštění je nutno vědět, že bydlím ve městě loženém mezi třemi kopci, a že toto město má ve velkém městském znaku mimo spouty jiných věcí taky právě ony tři kopce s latinským nápisem "in hoc signo vinces" – v tomto znamení zvítězíš.
A z toho už se dá celkem snadno odhadnout, že mám v plánu všechny ty tři kopce zdolat. (Když jsem to zhruba měřila poprvé, dávalo to pětatřicet kilometrů, takže se mi to zdálo být celkem ucházející výzvou.) Původně jsem měla v plánu kopce obejít s Oliem a pokud možno za jeden den, ale Olie mi odjel na čekatelák a mě nezbylo, než si najít jinou společnost. Sama nevím, jak se mi podařilo vyhecovat k tomu Lakelyho a F., dva ajťáky, ovšem stalo se. Naznali jsme tedy, že pětatřicet je pro tvory posluchárenské trochu moc a že nebudeme riskovat a první den si dáme kopce jenom dva.
Ráno jsem pro jistotu zaspala, následkem čehož jsem zapomněla doma foťák (nebude fotodokumentace :-( něco doženu, ale všechno ne...) i navigaci. Vytrvale vypadajícím deštěm jsem si prorazila cestu k zastávkce a v městské následně potkala oba ajťáky. K našemu nesmírnému překvapení přestává pršet.
Výpravu zahajujeme rychlým výpadem do obchoďáku, u kterého nás vyklopí trolejbus. Dáme dokupy expediční zásoby a vyrazíme na pochod. Po čtyřech stech metrech zapadají ajťáci do kryté autobusové zastávky, F. loví termosku se sladkým kafem a čokoládové věnečky. Začínám se v duchu hystericky smát, což mi s krátkými přestávkami vydrží až do večera.
Posilnění ajťáci sice mumlají něco o kině, ale dávají se na pochod směr Kopec s hradem. Hned v prvních metrech nás čeká blízké setkání s bujnou vegetací, chvílemi značně trnitou. Vrchní navigátor Lakely odmítá připustit chybu mapy. Když se konečně dopídíme správné cesty, je nabíledni, že na zcestnou odbočku jsem nás vyslala já.
Podejdeme dálnici, učiníme pět a půl kroku do lesa a F. vyhlašuje kafopauzu. Když se F. napojí kafem a Lakely skamarádí se stromem, uprosím je k dalšímu pochodu. "A... kdy bude další pauza?" táže se F.
Kafe asi funguje, protože ajťáci nasazují slušné tempo. Zrovna tak nějak uvažuju, že bych začala lapat po dechu, když Lakely spatří poblíž cesty skalní útvary. Tyto jsou promptně dobyty a je na nich zapauzováno.
Ze skalek slezeme po několika houskách a jednom telefonátu značně odpočatí, takže zbytek kopce zvládneme na jeden zátah. Přemýšlíme, jestli dobytí Kopce s hradem završíme výstupem na věž hradu, ale kolemjdoucí nás varují, že jsou na věži vosy. Soudíme, že to zato nestojí. Místo toho u stolku svačíme.
Z Kopce s hradem se leze báječně, rychlost máme výbornou. Dole ve městě ovšem potkáváme ajťáckou přízeň, kteréžto setkání je nutno zapít Kofolou. Po jedné Kofole ale pokračujeme odhodlaně dál a ajťáci dokonce navrhnou malou zacházku na vyhlídku na město. Tam se bez dohody, avšak velice synchronizovaně odehraje oběd a F. si téměř hodí poobědového šlofíka. Při návratu na stezku začíná pršet.
F., občerstven obědem, vyráží chrtím tempem a já mu stěží stačím. Vrhá se do neznačeného lesa, u větších křižovatek se domáhá demokracie. Ta je ovšem v praxi těžko aplikovatelná, protože on vždycky hlasuje pro cestu vlevo, Lakely chce doprava a já, tou dobou už zcela beznadějně ztracená, se zodpovědně hlasování zdržím. Začínám mít chuť na pauzičku, ale nechci F. kazit expediční morálku, tak se to nějak snažím udýchat.
Cesta nás bez rozloučení opustí vprostřed lesa, naštěstí nadohled od dálnice. F. si toho skorem ani nevšimne, bezpečně nás provede lesem a porostem ostružiní a sítiny na cestu, která dálnici zcela v souladu s naší trasou podchází. Za dálnicí vesnice, za vesnicí les, až tam si střihneme další pauzu, poeticky sedíc na závoře. Konečně doceňuju měřítko mapy, kterou Lakely zkompletoval z internetu. Na přibližně pětadvacítce vypadá každá trasa neúměrně dlouhá.
Pak už to jde rychle. Z lesa se dostaneme k dalšímu obchoďáku a mě přemůže vidina zmrzliny. Na to, že mělo celý den pršet, je pořádně teplo. A jde se dál, neboť F. zřejmě udrží chrtí tempo ještě dlouho a autoritativně prohlašuje, že už tam chce bejt. Ještě nás v rámci malebných odboček zavede na hřbitov, a pak už se dostáváme prakticky ke mě domů a konečně si můžu dovolit přebrat velení. Zavedu výpravu na stezku k vrcholu Kopce s rozhlednou a za dvě pauzy jsme tam.
Jsme tam. Dobyli jsme Kopec s rozhlednou.
Až v tu chvíli si uvědomím, že jsem docela unavená. Přece jenom mi chybí trénink. Ajťáci si chvíli okolí jen tak prohlížejí, pak F. vyloví foťák a trvá na tom, že pomocí samospouště vyrobí vrcholové fotky. Ajťáci se focením královsky baví, já se v rámci fotografie tvářím, že k nim vlastně vůbec nepatřím.
A pak už je cesta snadná. Cíl byl zdolán, zbývá jen vrátit se domů. Vedu je dolů trochu oklikou, mou oblíbenou částí lesa. Zčistajasna, po krátké diskusi o energiích, se ajťáci procházejí mezi stromy a jejich energie hodnotí. Já jsem v tomto směru po marných pokusech ohodnocena jako "beznadějný dřevo" a je mi přislíbeno, že na esoterické výpravě na enegeticky zajímavá místa budu smět nést ajťákům batohy.
Vyjdeme z lesa a míjíme lavičky se stolkem, což se samozřejmě nemůže minout účinkem. Ajťáci usedají a diskutují o aeronautice, teologii, frisbee, F. počítá obvod Země a zevrubně se vyjadřuje k praktičkosti metrického systému, přičemž rovnou vymýšlí jeho zdokonalenou verzi. Diskuse končí F. odhodlaným výkřikem: "Takže sto centimetrů je kilometr!" Soudím, že F. vylepšený metrický systém zřejmě nikdy nepochopím a uprošuju ajťáky k cestě na autobus.

Pár čísel závěrem:
Zdolané vrcholy: 2
Zdolané kilometry: 20
Průměrná rychlost pochodu: spočítána na 1,6 km/h
Pauzy: spousta moc

Srdečné díky Lakelymu a F. za doprovod. Well, gents... it really was legendary!

pátek 10. června 2011

Himálajské deníky

Můj ne, nebojte :-) Jen plním úkol Expediční četba.

Přečíst 8 knih – 8 různých, skutečných příběhů, jejichž náplní je hledání a dosahování cílů v různých oborech, z nichž nejméně 3 se budou týkat vysokohorské tematiky a další mohou odrážet tvůj zájem nebo životní směřování. Tak zní zadání onoho úkolu. A jedeme:
Reinhold Messner – Everest
Koho číst, než Messnera? Všechny osmitisícovky, Sagarmatha* bez kyslíku, ten muž má rozhodně co říct!
Everest popisuje mnohé anabáze s dobýváním nejvyššího vrcholu planety. Kromě Messnerova vlastního vyprávění se ponoříte i do historie poslední výpravy George Malloryho roku 1924, kdy se s Andrewem Irvinem vydal k vrcholu. Jestli ho dobyl nebo ne, to se dodnes neví. Jisté je, že se ani jeden nevrátil. Zmiňuje se i výprava Johna Hunta, jejímž členem byl při svém výstupu Edmund Hillary.
Samotné Messnerovy zápisky jsou pak zajímavou cestou do hlubin horolezcovy duše. Ať už je to podpora fanoušků z Evropy, která dochází do základního tábora, nebo naopak skepse kolegů, kteří věří kyslíkovým maskám, a váhání Messnerova spolulezce Petra Habelera, v Messnerově deníku najdete mnohem hlubší myšlenky, než vyměřování trasy a záznamy o zbývajících fixních lanech.
Klára Poláčková – Himálajský deník
Klára Poláčková je první Češka, která stanula na vrcholu Sagarmathy*. Její deník je průřez jejím nápadem na expedici, tréninkem, cestou do Asie až na vrchol a zase zpátky. Mimochodem, o tom, že by ráno běhal do práce a odpoledne řádil na kurtu nebo v posilovně, se zmiňuje málokterý horolezec, většinou to bývá něco jako "lezli jsme v Alpách, na Kavkaze, Cho Oyu, no a pak Everest". (A nebo čtu jenom o jednom druhu lezců? Ale ta Cho Oyu tam bývá často, asi že je považovaná za osmitisícovku lehkou.)
Samotný výstup v knížce až tolik prostoru nemá. Z celého deníku vyznívalo – a na posledních stránkách to Klára potvrdila – že se ze Sagarmathy* stává oblíbená výletní destinace. Kam si Mallory musel nechal stany pro základní tábor vyvláčet jakem, tam dneska vede asfaltka. Až do 7700 metrů vede elektřina. Base camp je přecpaný stany. Na vrchol se dostal horolezec nevidomý, na protézách, sedmdesátiletý, patnáctiletý. V roce 2006 prý stanulo na vrcholu kolem 500 lidí. Kam to povede dál?
(Vím, že vůbec o nic nejde, ale mezi námi – až si budu pro symbolické lezení vybírat další horu (jestli někdy dokončím ten Lambá Pahár*), nebude to Sagarmatha. Schválně si zkusím omrknout, kde bude v tu dobu nejmíň lidí.)



* Sararmatha je nepálské jméno pro Mt. Everest. (Mimochodem, tibetské je Jomolungma.) Mám radši původní jména hor. (Těšila jsem se, že polezu na Čchokori místo na K2, jenže pak jsem zjistila, že je to jméno sice z místního jazyka, leč uměle vytvořené. A tedy – ať žije expedice Lambá Pahár EX80!)
A když už jsem v těch poznámkách pod čarou – věřím, že Mallory v roce 1924 na Sagarmathu skutečně vystoupil.

Post scriptum: A ta víra v Malloryho dobytí Sagarmathy mi vydržela celých pět dní, než mě Messner knížkou "Malloryho druhá smrt" přesvědčil o opaku. Ach jo, je to těžký, v něco dneska věřit...

úterý 24. května 2011

Z tréninkového deníku podruhé

čili Hapla a Lakely vs. vůle

Lakely má tréninkový deník tady.
Haply zápisky od začátku
čtvrtek, den přes tři týdny
Neběhám, bublám. Vzteky. Jenže kdyby, kdyby, kdyby jsou chyby, musím holt to zkouškový zahrát s tím, co mám. (Moc toho k vynesení nemám, abych pravdu řekla.) A taky mě pořád protivně bolí ossa metatarsalia dextra.
Tenhle článek uzavírám, budu vás se zprávami o mých snahách běhat a o snahách počasí, akademiků a vlastního těla mi to běhání překazit oblažovat zůzně jinde. Zatím ciao.
středa
Salsa, bachata, schody.
úterý, 24.května, den dvacátý, nastal čas zase se zorientovat v dataci
Po zralé úvaze (na které se podílelo mimo jiné pobolívající kolena a podivně neuspořádané kůstky pravé klenby) jsem usoudila, že koneckonců neběhám maraton, ale plním tréninkový plán, a není tedy bezpodmínečně nutné vyběhnout do ulic denně. Plán jsem si splnila cestou na a z tréninku a hodinou a půl ceilí tanců. (Ceilí jsou jakousi společenskou odrůdou irských tanců, mnohé z nich je možno tančit v počtu takřka neomezeném, a čím víc je tanečníků, tím větší je to... mela.)
Takže dnešní běhání mi nahradil Bonfire Dance (opakování kroků na obě strany značně mate většinu zúčastněných, každého jinak) a Galway Reel (všechno dobrý, a to proplétání jsme vždycky popletly :-))
(Na Youtube najdete Bonfire Dance i Galway Reel, ale ani jedno v takové kvalitě, jak bych si představovala. Ani záznamem, ani taneční energií a nadšením. No, alespoň pro ilustraci.) (Na druhou stranu, taky vím, že i když jdu do tance naplno, vyzní to na videu jako "blem". Možná je to i tenhle případ.)
pondělí, jen tak
Protože mám ten zápočet z angliny, nemusím už dneska do školního města na hodinu (vyrážím tedy večer, ale což), tak jsem se hecla a šla si zaběhat ráno :-)
neděle, uběhnuto
Běhám po trase, kterou jsem si před třema (páni, tolika?) lety vyměřila pro maraton. Ještě jsem ji přeměřovala, protože koneckonců do maratonu jsem běhala jenom osmistovku, kdežto tady se hecujeme o celý kilometr, ale ano, je to tam, 1 050 metrů :-) A vždycky si můžu odskočit oběhnout dvoustovku na cestu v parku, až na to, že mě nebaví běhat dokolečka dokola.
Zejtra se ještě na týden vracím do školního města, asi nastal čas naměřit si kilometr i tam, což?
sobota, co dodat?
Kilometr odběhnut. Cha!
pátek, den irský, irský, irský!
Je mi báječně. Zápočet z angličtiny jsem napsala, jen to hvízdlo (jen jsem mohla udržet jazyk za zuby ruku na uzdě a neopravovat faktické chyby v zadání) (a mohla jsem se podívat na recepturní zkratky, to jediný jsem zvorala ve velkým stylu).
Korespondence s fakultou sice nedopadla podle mých představ (ne, ten slibovaný předtermín, na jehož existenci jsem založila svůj plán na zkouškové, nakonec vůbec nevypíšou), ale alespoň se to všechno udrželo v rámci zdvořilé konverzace.
A vysoupení. Když jsem sprintovala zpátky na kolej pro pár zapomenutých propriet, o úspěchu jsem pochybovala. Při zkouškách se mi většina tanců vydařila, čili jsem pojala podezření, že naostro je zkazím (zvlášť slip jig, ze kterého jsem jednak měla na zkoušce opravdu dobrý pocit a jednak jsem ho příšerně zkopala minulý rok). Pak začlo vlastní vystoupení ukázkou kroků. Nejdřív špatná hudba, pak bez hudby, nesprávně napočítané kroky, zmatek v odchodech. Když jsme se z toho pódia konečně všichni vymotali, nervozita z nás spadla. "Už máme odbyto," byli jsme si jistí. A měli jsme. Zvládla jsem minule pokažený slip jig, zvládla jsem uskákaný basic reel, zvládla jsem (až na tu úplně koncovou sekvenci) náš velký tanec. Po velkém tanci  jsme se musely urychleně převléknout a nastoupit na sóla. Přítomní páni-začátečníci (sólo netančící) museli být vskutku potěšení pohledem na dav tanečnic, an se vyřítí ze vchodu na jeviště a ještě po cestě ze sebe shodí kostým, aby se během zlomku vteřiny oblékly do dalšího a zase zmizely. A i sóla vyšly krásně.
Kostýmy už jsem uklidila do skříně, smyla výrazné líčení, ale báječnej pocit zůstává.
Jo, proč jsem vlastně otevírala tenhle článek? Mám kilometr, Lakely. Možná dva, nechce se mi to teď přeměřovat.
čtvrtek, ruším číslování, už mě to nebaví
Oki, mám to všechno. Mám kilometr, mám přečtenou patolku, mám přečtený Everest od Reinholda Messnera (Jo! Po dvou letech od zahájení expedice "Lambá Pahár EX80" jsem se konečně dokopala přečíst alespoň jednu knížku do úkolu Expediční četba!), mám přečtenou, ehm, jednu lekci z těch sedmi, ze kterých zejtra píšu zápočet z angličtiny, mám zopakovaný, ehm, jeden ze čtyř tanců, se kterýma zítra vystupuju. Celkem dobrý, ne?
Vzhledem k tomu, že jsem byla Lakelym včera na hlavu poražena (když si to nezdokumentuje on, tak ho napráskám já) – podle vlastních slov zadaný kilometr uběhnul – vyvodím z toho patřičný důsledky. Jinými slovy, od soboty běhám.
středa, den čtrnáctý
Jak jsem sem ráno dopisovala resty ze včerejška, zjistila jsem, že jsou to dneska přesně dva týdny od našeho hecnutí se. Zalibovala jsem si, že už to tlapání nese ovoce (neříkám, že nutně v podobě úžasné fyzické kondice nebo tak, ale nějaké ano), a rozhodla se, že bych se na oslavu tohoto měla fakt hecnout a udělat si pořádnej výlet. Tak jsem to zkusila.
Vyrazila jsem v pozdním odpoledni, podělila privilegované kontejnery na tříděný odpad a pak vyrazila za nosem. Vybrala jsem si jednu ulici, sledovala ji až na konec, tam jsem zvolila z možností směru ten nejbližší původnímu a šla jsem dál, nemaje tucha, kam mířím. Nakonec jsem se našla u zastávky autobusu, a dost mě překvapilo, kam jsem došla. Tady jsme přece byly s J. bruslit! A to bylo tenkrát dlouhý bruslení, jedenáctikilometrový! Pravda, jely jsme až kus do lesa, ale stejně!
Našla jsem se totiž u lesoparku, kam si místní chodí aktivně odpočinout. Bylo mi z toho trochu smutno. Všichni kolem, a že jich bylo, byli akční. Buď na kole, nebo na bruslích, nebo alespoň běžci, volnou chůzí kráčeli jen ti, kteří venčili mláďata. A já.
Do hloubi lesa jsem se pouštět nechtěla, prošla jsem se po kraji, nadýchala kyslíku a usoudila, že už bych mohla vyrazit zpátky. A aby to bylo zábavnější, zkusím najít tu cestu, kterou mě sem vedla J., ne? Pamatovala jsem si, že to bylo cik-cak mezi bloky a že mi to připadalo hrozně dlouhý. A o to mi dneska jde.
Začátek, skrz zbrusu novou moderní zástavbu, byl snadný. Pamatovala jsem si most přes rybníček. Ještě ke křižovatce se stopkou to šlo. Za stopkou začínaly bloky domků, jeden jako druhý, pravidelné, matoucí. Tak tady začíná legrace, pomyslela jsem si a vykročila vlevo do první ulice.
Pak jsem si všimla jejího jména. Hernajs, vždyť tudy už jsem šla! Asi tak před třičtvrtěhodinou! A tady na tý křižovatce jsem odbočila vpravo, kdežto teď jdu jakože zleva. A je to kousek od kolejí! A támhle na tý zahrádce se pořád vyhřejvá ta stejná perská kočka!
Za dalších deset minut jsem byla doma a na mapách si ověřila, že moje dlouhá objevná výprava měřila pět a půl kilometru. Asi jsem měla jít i kus do toho lesa. Ale když já si tam připadala tak nepatřičně...
(Uá, Lakely má opět vítězné vavříny a já mám opět králičí oči, zřejmě z neodhalené alergie.)
úterý, den třináctý
Ták, konečně procházka, jak se mi líbí. No, dobře, ta nejdelší dnešní pochůzka měla jenom třiapůl kilometru, ale pak mám na kontě ještě jeden poklidný kilometřík a dva kiláky skoro-běhu, nepočítaje v to dvěapůl hodiny tance. Sportem ku... no, zdraví sem napsat nechci, tak... k endorfinům, to bude asi ono.
pondělí, den dvanáctý
(Hapla to začíná silně flákat)
Ale ano, dala jsem to, koneckonců, jak poznamenáno níže, nákup to jistí. (A mám zápočet z biopředmětu, jupí, jupí! Jen mě napadá – když dal tolik práce zápočet, jak bude vypadat zkouška?)

neděle, den jedenáctý (?)
Nic. Celý den zalezlá, studující, čajující.
sobota, den desátý
(Kam až to číslování vlastně hodlám táhnout?)
Začínám nabývat poněkud gandalfovských kvalit – buď (skoro) nic, nebo rovnou dvojtá porce. Čytřiapůl by bohatě stačilo, žejo, tak jsem se dostala na devět. Prví porci v městě tanečním, kdy jsem byla pověřena odnést jistý dopis do recepce jistého hotelu, když už v tom městě budu kvůli tancování. A co bych utrácela za městskou, když je ten hotel od našelo sálu slabý dva kilásky? A co bych utrácela za městskou, když je od hotelu nádraží slabý tři? A co bych utrácela za městskou zpátky ve školním městě, když... však víte.
Ráda bych na tomto místě vyzdvihla, že ač jsem se v těch končinách tanečního města pohybovala prvně, nezabloudila jsem a všude jsem trefila na první pokus. Takovú úspěch jsem v této eskapádě nečekala.
(Řekla bych, že do té doby, než se dokopu běhat...)
pátek (třnáctého), den devátý
Cesta na nákup to jistí. Dneska jsem tak strašně protivná, že lezu na nervy i sama sobě. Asi půjdu spát brzo.
čtvrtek, den osmý, kdy Haplu přestalo bavit vymýšlet přívlastky
Pět kilometrů, povětšinou kolem řeky, cestou na nákup. (To jsem se takhle jednou, ještě před hecem, šla projít podél řeky, doufaje, že uniknu z ruchu velkoměsta do čehosi, co bude alespoň vzdáleně připomínat nespoutanou přírodu... a našla jsem hypermarket.)
(Teda přírodu taky, ale to se tak nějak čekalo. Hypermarket mě značně překvapil.)
Tak jsem si řekla, že ho okouknu i zevnitř a třeba najdu něco, co mi v tom u kolejí chybí. A bylo pět kilometrů :-)
(A pokud jde o ten nákup – našla. Dneska jsem koupila ve slevě vajíčka, zítra ještě skočím pro tu zlevněnou brokolici, a jedem!)
středa, den sedmý, jubilejní
aneb první týden k vytvoření návyku úspěšně dokončen. Dnešní tři kilometry splněny hledáním poštovní schránky, neúspěšnou cestou za nákupem bot a obchůzkou zahrad s šeříky. (A samozřejmě jinak chodím do školy a tak, jenom to nedává kilometr v kuse.)
úterý, den šestý, vítězný :-)
Když má Hapla hlásit tábor doktorovi, je to vždycky zábava, žeáno... Tentokrát jsem si ošéfovala tisk, ovšem o to větší trable nastaly s poštou, anžto jsem na obálky a známky doma zapomněla a ve školním městě nevím, kde pošta je. Vybavena nejasnou informací, kterýmže směrem od druhých kolejí by možná třeba mohla být, jsem vyrazila. Trvalo to pět kilometrů a našla jsem ji v opačném směru, ale což. Alespoň to hodilo kilometříky do hecu :-) (Jo, a konzultací s mapou jsem zjistila, že cestou na nalezenou poštu jsem minula dvě jiné, jednu asi tak o sto metrů. Toliko k mému orientačnímu a pozorovacímu smyslu, že.)
pondělí, den pátý, pochybný
Kilometr splněn, o moc nepřesáhnut. Hapla má formuláře pro táborovýho doktora, referát o encefalitidě, jakés takés znalosti z patologie a čtyři kredity. Tož tak.
neděle, den čtvrtý, téměř neúspěšný
Ráno vypadalo velice nadějně, ani mi nedalo moc přemlouvání pustit si starý tréninkový cédéčko a dát si rozcvičku, irskou techniku a posilování. Ale pak jsem se nějak zabrala do balení, přišla babička na oběd, a pak už jsem měla nejvyšší čas vyrazit na vlak, což se mi pěšky, v (skoro) horku, s těžkým batohem a taškou na rameni nechtělo, a zase do Školního města už jsem měla přiject pozdě, než abych si ještě dávala pochod po městě... Ale Hapla míní a život mění – v Praze mi ujel přípoj, hodina času, tak jsem si zašla na Václavák. Alespoň (necelý?) sva kilometříky k dobru, i to se počítá, ne?
sobota, den třetí, neproduktivní
Vstát pozdě, přejíst se rybou v zámeckém těstíčku a pak vyrazit v podezřelém horku na čtyřkilometrovou cestu do města není úplně dobrej nápad. Asi tak. (A navíc mám pocit, že jsme ani ten tábor nepořešily tolik, jak by se mi líbilo, a tu patolu jsem se taky neučila...)
pátek, den druhý, zoologický
Vždycky mě překvapí, jak je moje oblíbená procházka po okraji lesa krátká, jenom něco málo přes pět kilometrů, a to do toho počítám i cestu pro noviny, které jsem cestou do klubovny zapomněla koupit. Ale což, plán dne (ohledně chůze) jsem splnila, tak fajn. Akorát si vážně říkám, že musím začít běhat... v honičce mě chytli pro stu metrech :-/
Ovšem, co je z dnešní procházky nejvýznačnější – potkala jsem cestou dva fascinující tvory, otakárka a datla.
Otakárek si sosal z pampelišek na okraji lesa, měl takovou chuť k jídlu, že jsem z něj dostala chuť na pampeliškovej med, a pózoval jako profesionální modelka. Určitě věděl, že nemám foťák. Alespoň jsem si ho pořádně prohlídla a zapamatovala, načež jsem podle atlasu zjistila, že se jednalo přímo o otakárka fenyklového.
Když odletěl, šla jsem si taky po svým, zahnula jsem do lesa, a něco prosviští nízko nad cestou. Říkám si, to je ale velkej kos... a pak ten kos přistane na kmeni borovice, šplhá po něm nahoru jakoby nic a ještě u toho blýská červenou čepičkou. Houby kos, datel!
Příště s sebou beru foťák.
čtvrtek 5. května
Tak jo, začínáme. V rámci hecu, jakož i plnení úkolu Trénink, jsem ušetřila 22,- za hromadnou dopravu. Kolej – nádraží tři kilometry, nádraží – domov další tři. A zítra mám kromě procházky v plánu ještě irský tanec, konkrétní úkol zní Naučit se rozlišovat mezi skip-1-and-1-2-jump-down a skip-1-and-1-skip-click-down. Takhle napsanej je ten rozdíl dost markantní, jen moje nohy to ještě nějak nepochopily...

středa 18. května 2011

Expediční samota

(Jak si započítat svemy za povinný úkol do přeplněné kategorie?)

Nevím, proč jsem měla doteď řádky pro Samotu prázdný, je to docela fajn úkol. Četla jsem Robinsona, vedu si Nápady, věnuju se Rukodělkám, udělala jsem si SWOT analýzu na téma Jak zvládnu zkouškové a nezblázním se z toho. A zdaleka nejsem hotová, mám v plánu ještě Tvůrčí psaní, nějakou tu samotu s papírem a tužkou, doplnění IPZ (hele, ale už jsem alespoň začala...), možná i ten Soupis mezilidských vztahů...
A nebo, když tak o tom přemýšlím, možná ne. Možná bych si to měla nechat na příští horu, protože sem už stejně svemy do čtyřky nedoplním.
Kuju plány. Nemůžu říct, že by to byly velké plány, jsou to jakés takés plány. Vymyslela jsem si, jak realizuju vlastní expedici (Bude se jmenovat In hoc signo vinces – můžete hádat, co to bude zač :-) Jak věděl už bratr Jestřáb, nejdůležitější samozřejmě je, jak se něco bude jmenovat, zbytek je vedlejší. Já už tedy plánuju i za jméno, teď jen musím vysvětlit Oliemu, že jde se mnou.). Vymyslela jsem, jak dodělám většinu expedičních úkolů, které mi před expedicí chybí. (Kupodivu nejvíc vzdoruje četba – já pořád nemám ani jednu knížku! A to mi tu v poličce stojí Messnerův Everest. A doma Huntův Výstup na Everest. Ach jo.) Vymyslela jsem, co hezkého vyfotím a budu vydávat za fotodokumentaci (jen co si koupím nové baterky do foťáku, ty současné jsem půl dne nabíjela a pak kiksly, ještě než jsem stačina na foťáku nastavit makro).
Tak teď se potřebuju zbavit těch pěti zkoušek na krku a všechno bude fajn.

sobota 14. května 2011

Jen tak na okraj

na okraj ExpeDu, pravděpodobně (a ještě něco připsáno o sobotě)

Nejdřív trocha té faktografie – lezu. Lezu všedními věcmi, občas lehce sur-všedně expandovanými, čímž mám na mysli hlavně můj a Lakelyho hec. Kromě kilometrů stoupám do schodů, modře žiju, chodím tančit salsu a irsko. Tuhle jsem byla na oddílovce a následné předtáborové radě... a to je asi tak ono. V sérii nových úkolů jsem velice ocenila úkol Intertext, což je aktualizace Publikování, s jiným svemovým hodnocením a, což je pro mě teď extrémně důležité, s mírně jiným zařazením. Klasické publikování spadá do kategorií 2,4, které mi svemy zrovna překypují, kdežto Intertext je psaný i ve trojce, kterou teď potřebuju dohnat nejvíc.
Květnová sada úkolů je vůbec zajímavá. Takové Setkávání s přáteli, to bych potřebovala :-/ A Za dolar, případně Za dva dolary, achich ouvej, to by potřeboval můj účet... dolar asi nezvládnu, ale dva dolary zkusím. Jen nevím, jak do toho zakalkulovat všechny ty zásoby, které tu mám zejména po pondělním velkém nákupu.
A jinak se snažím udržet v chodu stránky Cesty ke hvězdám (dobře, postavme se tomu čelem, to nedá moc práce). Chtěla jsem lamentovat, že milášek stávkuje a Calc mi nechce upravovat grafy, ale před sedmi minutama jsem zjistila, že chyba byla, jak něžně říká Olie, v mezikuse. (Prostě jsem to vorala, říkám já...)
Mám takový nápad na propagační článek. Mohl by mít podobu vyprávění z místa činu, takových těch emotivních útržků, co mají člověka vtáhnout do děje. Z lezců můžeme vybrat různé věky, typy, druhy úkolů (já se ochotně přihlásím k bezprostřednímu popsání zážitků z plnění úkolů jako Mapy na internetu nebo Intertext) a udělat takový rychlý průřez životním stylem lezce...
...a ať už z tohohle bude cokoliv, musím si to naplánovat nějak, abyhch se tomu mohla věnovat. Je dosti hloupé zapřáhnout tým do práce na projektu a pak odvádět svůj díl práce půl hodiny před (půlnoční) uzávěrkou, s hrnkem kafe a očima z monitoru tak slzícíma, že skoro nevidím.
Ještě jsem chtěla připsat cosi o hecu (fakt mě nenapadá lepší název pro tuhle miniakci, kterou jsme si s Lakelym vymysleli), o tom, jak to vypadá jako malý úkol a jak to, u všech všudy, je malý úkol, a že jsem postupně chtěla začít běhat, jenže... a za tímhle jenže by se vyrojila spousta důvodů, které by se při objektivním pohledu ukázaly být převážně výmluvami. (Tak například, nemám tu boty. Teda, jedny tenisky tu mám, jenže to jsou momentálně moje jediný boty, když nebudu počítat dvoje zimní s kožíškem, a tyto tenisky už jsou daleko za zenitem a nedaleko od nenositelnosti, takže jim nehodlám přitěžovat ještě běháním...)
***
S úkolem Za dva dolary teď nezačnu, ale každopádně zahajuju intenzivní trénink. Libovala jsem si, že moje restrikční opatření se na stavu účtu konečně začínají projevovat (Nevíte někdo, jak chutná čokoláda? Už jsem to skoro zapomněla.), jenže dneska došlo na placení nových tanečních šatů. Za jedno dopoledne jsem se do nich zamilovala, jsou moc krásný, dobře se v nich tančí, čtyři lidi mi je pochválili, ale těch pět stovek na účtě chybí. To je, řekla bych, všechno to, co jsem ušetřila na čokoládě, tuňáku, rohlíkách a po troškách na lecčems. A možná ještě kousek navrch.
Poslední vysvětlivka – s úkolem Za dva dolary nezačínám, protože tu mám nakřečkované slušné zásoby a nevím, jak si s nimi v počtech poradit.

středa 4. května 2011

Maraton podruhé

...a ne tak docela :-) Aneb Hapla a Lakely běží jdou (snad alespoň) do Marathonu

Jedním z nesčetných úkolů v Cestě k vrcholu  je Marathonský běžec. Celkem jednoduchý úkol, denně 42 dní za sebou uběhnout 800m. Reálné i pro takového odpůrce sportu, jako jsem já. Tak jsem se do toho dala.
Tak začíná jeden z prvních článků tohohle lezeckého blogu a navazují na něj zápisky o tom, jak mi běhání (ne)šlo. A zrovna na běhání, tanec, jízdu na kole a vůbec sport přišla dneska řeč, když jsem si na Skypu psala s Lakelym. Nevím přesně, jak jsme se k tomu dostali (jo, mohla bych překliknout do okna Skypu a přečíst si historii, ale nechce se mi...), nicméně skončilo to tím, že jsem zkusila Lakelyho vyhecovat, aby mi na dálku dělal sparringpartnera v běhání, jako jsme to kdysi zkoušely se Žížalou. Probrali jsme to z hlediska naší zchátralé vysokoškolské fyzické kondice a metody malých pokroků a nakonec se shodli, že začneme s málem – denně ujít v kuse kilometr.
A samozřejmě si každý večer zahlásit, jak nám to jde :-)
Takže proto to píšu – aby mi tenhle článek připomínal, že mám ještě vyrazit na procházku, a abych se alespoň trošku styděla, když to nezvládnu.
Dneska jsme se na přednášce (mimo jiné) dozvěděli, že vytvoření návyku trvá asi tři týdny. Takže můj plán zní: vytvořit si návyk "večer vyrazím po kilometrové trase" a pak nenápadně zaměnit chůzi za běh.
Zatím to není o fyzičce, ale o vůli. Uvidíme, jak to dopadne.
Abych učinila zadost úkolu Trénink, dodám ještě jedno předsevzetí: V úterý mám trénink irských tanců. Jednak je to moje nejoblíbenější forma pohybu, jednak teď před vystoupením potřebuju zapracovat na technice (někdy za celý trénink neslyším nic než variace na "Haplo, vytoč ty nohy!!"). Takže tímto si ukládám za úkol vyplnit čas mezi úterním tréninkem (a středeční salsou) soukromým tréninkem irska. Prvky k vylepšení – sidestep, cut-1-2-3, skip-1-skip-1-skip-click-down, rocks a všechno, co obsahuje crossy a crosskeys.
Myslím, že na to půlhodinka stačit nebude :-)

neděle 1. května 2011

Švihov a okolí

čili Hrady a zříceniny, Setkávání s přírodou, Rozhledny, schody, kilometry a nový šaty. Jen ty šatky holt nejsou expediční...

Konečně jsem se zase chvíli cítila jako správný lezec... na tom Švihově jsem se tedy primárně ocitla z jiných důvodů, ale když už, tak už, ne?
Švihov je vodní hrad, což v praxi znamená, že semtam kolem něj najdete jakýsi rigol, a když máte jó štěstí, tak i s trochou vody. Bohužel, ač jsem o historii hradu slyšela zevrubný výklad, a to dokonce dvakrát, moje mizerná paměť na jména a data z něj moc nezachovala. Jen tolik uvízlo: Vnější okruh hradeb a systém příkopů stavěl stavitel velice věhlasného (Haplou zapomenutého) jména a od té doby nebyl Švihov nikdy dobyt. Po vydání jakési listiny měl být srovnán se zemí, čehož se mělo docílit pomocí vesničanů, kteří si z vnějšího opevnění brali kámen. Rušící regule byla naštěstí zavčas sama zrušena, takže na rozebrání samotného hradu nedošlo.
Tož tak.
Na hradě fungují dva prohlídkové okruhy, z čehož jeden zahrnuje černou kuchyni a druhý kapli a taneční sál. (Samozřejmě nejenom, ale tohle jsou jediné místnosti, které jsem schopná bezpečně zařadit. Absolvovali jsme totiž okruhy oba, a to se stejnou průvodkyní, tedy mi poněkud splynuly. Stejná historie, stejné vtipy, jen konkrétní komentář k jednotlivým místnostem se lišil.) Původní švihovské vybavení činí nula nula nic, když hrad přebíral stát, byla z něj prázdná ruina. Ale opravený a vybavený je hezky, tak proč ne. Ve sklepení mimoto uvidíte taky částečně zrekonstruované fresky z (nějakého?) kostela a v kapli se vám dostane výkladu o životě vyobrazených svatých.
Čistě prakticky – neberte si na Švihov podpatky, na středověkém dláždění jsou dost nepraktické. A naopak si vezměte bundu, v kamenných zdech je pěkná kosa.

Po Švihově jsme pokračovali v krasojízdě na rozhlednu Bolfánek. V jejích základech je ukryta jeskyně a jméno rozhledny je zkomoleno ze jména sv. Wolfganga, který ve zmíněné jeskyňce prý kdysi přenocoval. Konstrast holé sklály a vesele žlutě omítnuté zdi rozhledny půdobí dost necitlivě.
Největší atrakcí Bolfánku pro mě byla všechna ta květena okolo, plazila jsem se po kolenou a fotila si kvetoucí šťavel, medvědí česnek, hluchavky, orseje, buky a lán pomněnek. (Zejména ty pomněnky mě nadchly, protože pomněnku jsem si asi před deseti lety zvolila v rámci programu jedné družinovky za svou erbovní květinu, podrobnosti viz Kronika ztracené stopy, a nějak mi to zůstalo. Jedna z prvních úprav šablony tohohle blogu bylo vyměnit fotku sněženky za pomněnku.)

Vrcholem dne měla být nedaleká americká zahrada s různými méně i více zajímavými a méně i více jarně zelenými stromy. Ověřila jsem si, že o stromech toho vím jenom takhle maličko, a poctivě jsem se snažila něco se přiučit. Poznatky jsem si v závěru odnesla tři:
1) existuje strom zvaný jedlovec kanadský, který se na první pohled zákeřně podobá tisu
2) occidentalis není to samé co occipitalis
3) do onoho dne jsem netušila, že se nějaký keř může jmenovat trojpuk. Může, a tato jmenovka je v americké zahradě nejfrekventovanější. Je tam tak často, že jsem nakonec odmítala přihlížet si zeleň, kterou označovala.
Tím jsme zakončili vycházku jarními lesy (nutno zaznamenat, že zmíněné lesy byly zčásti bukové; miluju buky) a v duchu konzumní společnosti zajeli v podvečer ještě na nákup, kde jsem vystopovala a následně zakoupila báječné malé černé šatičky.
Po všech stránkách úspěšný den.

pátek 25. března 2011

Sto jarních svemů nastoupaných

(i bez expedičních bonusů)

Kromě schodů, kilometrů, tréninků a Modrého života jsem svemy získala ještě za úkol Letecká mapa ČR, do kterého jsem se dala kvůli expedičnímu úkolu Navigace. A jak tak na to koukám, podobný, ale rozšířený (a výš hodnocený) je pozdější úkol Mapy na internetu, který tímto lezcům doporučuju. (Letecká mapa ČR odkazuje na betaverzi mapy.cz, která ale nefunguje tak, aby se s její pomocí dal úkol splnit. Chce to obyčejné mapy.cz, nebo potom Google Maps/ Google Earth.)
Další svemy chci získat za zvládnuté čekatelky (Proč na mě všichni koukají tak divně, když řeknu, že jdu (možná, jestli mi uznají práci) na čekatelky? Jo, já vím, že v mým věku už mívají skauti dávno vůdcovky. Nějak jsem to nestihla, no.). Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, do jaké kategorie spadají svemy za dokončený semestr, ale už vím. Do dvojky. Hmm...

čtvrtek 24. března 2011

Expediční vaření

Po období studijním a období tvůrčího psaní mám období lezecké, tak chci lézt, kam až to půjde...

Expediční úkol Stravování se jako několik jiných skládá z výběru úkolů, z nichž musí lezec alespoň čtyři splnit. Zrovna Stravování je z oblasti úkolů, kterým jsem, přiznávám, moc nedala. Z vyčteného seznamu jsem se pokoušela o Sežratelnou přírodu (pardon, tenhle název se mi prostě líbí mnohem víc, než Příroda živitelka) a o Vaření. S Vařením je ovšem ten kříž, že jsem si na něj v ExpeDu z Nangáparvatu zavedla tabulku... a pak jinou... a pak další... a úplně jsem ztratila přehled, za co ty svemy vlastně mám. Tak to tu chci dát dokupy.
K věci: tenhle úkol vyžaduje naučit se připravovat několik kategoriií jídel. Svemy nesvemy, chci se tu jenom ujistit, že tenhle úkol ve své podstatě splněný mám a přináleží mi za něj expediční bonus. Tedy:
  • 3 různé polévky S majzlíkovou bramboračkou na věky věků a nikdy jinak! Ale když že to musí být, tak ještě třeba nudlová (ta vykrystalizovala z "polívky co-dům-dal" jako její obzvláště povedená varianta) a česneková.
  • 3 různé omáčky Hmm. Jednou jsem si k masu dovyrobila hořčicovou omáčku, ale nic moc tedy nebyla. Tady musím doplnit vzdělání. Leda by se ještě počítaly boloňská a sýrová na těstoviny...
  • 3 různé přílohy Bramborová kaše, těstoviny, čočka... Po svém úterním vystoupení, kdy jsem rýři připálila tak, že nebylo poznat, co je rýže a co varný sáček, se tu s ní radši moc chlubit nebudu, co?
  • 3 bezmasá jídla Na tohle mi stačí jenom brokolicové recepty! Ale taky rizoto a tofuguláš a květák na mnoho způsobů a rýžová kaše a rýžový nákyp a různě zapečené brambory nebo těstoviny... toho je hodně, protože nerada vařím maso, když se tomu můžu vyhnout.
  • 3 masitá jídla To už je slabší, viz o řádku výš. Ale už jsem taky ty karbanátky dělala, do rizota jsem přidala kuřecí, pamatuju si jednu dobrou omáčku na špagety s masovýma kuličkama... najdou se.
  • 3 pomazánky Mmm, vajíčková a krabí, vždy a v neomezeném množství. A rybičkovou zvládnu taky. Rybičkové virtuositě Pachatele úklidu se nemůžu rovnat, ale zvládnu ji.
  • 3 zeleninové saláty Au, au, nejtvrdší kámen úrazu. Nejsem úplně fanda do zeleniny, tedy ne do vší, a když si dávám hrášek, kukuřici, ředkvičky, mrkev, okurky, kedluben nebo tak něco, nevyrábím z nich saláty. Že jste to vy a že je tohle Cesta k vrcholu, nějaké vyrobím, ale bude se počítat jako splnění úkolu Haply zeleninový salát #1, #2 a #3?
Abych to shrnula na jednu hromadu – musím se naučit ty omáčky. Saláty se zaimprovizujou, ale omáčky mi chybí...
Tož tak.

středa 23. března 2011

Expediční výbava

(blog se začíná vracet ke svému (témeř) původnímu zaměření, totiž blogu lezeckému)

Bála jsem se, co mě v dalších úkolech čeká, a dlouho jsem se odhodlávala podívat se za Pobyt v cizině. Ale tenhle úkol se mi líbí.
Zadaní úkolu k nahlédnutí.
Zaprvé, PŘESUN:
  1. OBLEČENÍ ( prádlo spodní (thermo), svrchní (košile), teplé(flísové)) – termoprádlo v šatníku nemám, přiznávám. Ale vlastním hojnou zásobu různě dlouhých kalhot, triček, košil, legginů, mikin, svetrů, návleků a podobných textilií, a mnohokrát jsem si v praxi ověřila, že se s výběrem dá jet na tábor, na zimní Šumavu nebo do deštivého Skotska. (Že se za tyto kombinace ocitnu v módním pekle, je irelevantní.) (Pozdější dodatek: Heč, už mám thermoprádlo. Vypadá teda jak pyžámko, ale co. Na táboře bude velký test, co se s ním dá podniknout.)
  2. VĚTROVKA (co nejlehčí sbalitelná do balíčku, pro oblékání a svlékání) – Stručně – mám.
  3. TURISTICKÉ BOTY (vysoké, pevné) – Taky mám.
  4. PONCHO (koupené nebo levně udělané (V0111-4)) – Nejenže nemám poncho, ale v tuhle chvíli nejsem majitelem použitelné pláštěnky. To musím napravit, a taky to napravím. (Ale stojím si za tím, že na táboře se hodí i ten deštník.)
  5. BATOH (větší, alespoň 60) – Mám. Věrně slouží osmou sezonu, sjezdil se mnou oboje Tatry, Slovenský ráj, Norsko, Švýcarsko, Skotsko, všeliké kouty naší republiky, a speciálně trasu do Školního města víckrát, než dokážu spočítat.
Zadruhé, TÁBOŘENÍ:
  1. SPACÁK (letní lehká víceúčelová varianta : 570g: spacák 120g (V0306-3) + záchranářská Al- folie 70g,+ flísová deka 400 g) - Spacák mám, o to nic, ale já zimomřivec mám druhý nejteplejší (a nejtěžší), jaký byl v nabídce (teplejší už byl akorát ten pro horolezce do -25 °C). A i tak ho o chladnějších táborových nocích kombinuju s fleecekou (bod pro mě, ta je tu taky, ale nelichotivě to hovoří o mé odolnosti). Tak vám nevím. A záchranářská folie bude nějaký renonc, protože je ještě jednou uvedena v části Pojistky. Nic se tím nemění na tom, že ji zatím nemám.
  2. KARIMATKA Mám.
  3. POLYETYLENOVÝ RUKÁV NEBO PLACHTA (pro bivakování) Někde je, ale už jsem ji tak dlouho neviděla, že tu počítat nebudu. Spíš nosím vojenskou celtu, ale uznávám, že se pronese.
  4. STAN (svemy lze započítat i v případě vypůjčení) Vypůjčit si můžu dobré, mám (tedy rodina má) horší, do hor bych s nima nejela, ale každý se hodí pro něco.)
  5. EŠUS (lze nahradit ¾ l, lehčím nerez hrníčkem viz BPZ) Mám. Na koleji. Někdy prostě potřebujete dva hrnce najednou!
  6. NŮŽ, LŽÍCE Taky mám.
  7. VAŘIČ (plynový, na pevný/kapalný líh, benzinový, dřívkáč-dmychadlo) Mám. Sice neumím používat to škrtátko a musím si k němu nosit sirky, ale mám.
  8. HYGIENICKÉ POTŘEBY (mýdlo, kartáček, pasta,ručník,WC papír) Mám. Ručníků hojnou zásobu, vzhledem ke svému zvyku je zapomínat a kupovat si pak nové. (Když je ručník za tři pětky, nebudu improvizovat, ne?)
  9. BATERKA (na bázi LED s dlouhou životností) Mám. Získala jsem ji způsobem přímo zázračným: Jdeme si takhle s oddílem Moravským krasem, já jdu jako poslední, a ejhle! Na zemi leží baterka. Čelovka, diodová, krásná. Zkoumám, kdo z dětí ji ztratil. Nikdo. Metu si to kilometr zpátky za partou horolezců a jeskyňářů. Nikdo ji nepostrádá. Adopovala jsem ji tedy, poctivě mi slouží, mám ji ráda a hrozím se dne, kdy mě s sí někdo uvidí a zaječí: Ty máš moji baterku!! (Kdyby to přece jen nastalo, vydám proti určení místa nálezu.)
Zatřetí, POJISTKY (aneb jde do tuhýho)
  1. IPZ (V0312 – 1) Musím s hanbou přiznat, že nevlastním Time manager. Jsem totiž ohledně diářů nesmírně rozmazlená... loni jsem od Dee dostala krásný, ale dělený do sloupců! Nemožné. Já musím mít diář dělený vodorovně, na jedné straně pondělí až čtvrtek a na druhé pátek s víkendem a část pro poznámky. Jiný neberu. (Když jsem ho některé léta nemohla sehnat, vzala jsem sešit, fixy a nalinkovala jsem si ho sama. Zkoušela jsem i jiné modely, ale ty prostě nefungovaly. I když jsem si je namalovala sama.) Dávám si tímto ale předsevzetí dát dokupy zmíněné informace a dopsat si je dozadu do svého aktuálního diáře. (Po letech tištěný sympatický, jaké blaho! Jediná potíž je v tom, že byl vydaný k jisté příležitosti a mám dojem, že na příští rok zasejc nebude...)
  2. KPZ (V0302- 6) Ani ta mi nějak nezůstala Stydím se. Alespoň je to ale námět na další expediční článek: Co patří do Haply KPZ.
  3. BPZ (V0403-2) Stydím. Nemám.
  4. LÉKÁRNIČKA (V0212-1) (viz Zdravotní rizika :EX 0702-03) Konečně úspěch!
  5. HLINÍKOVÁ FOLIE (v outdoorových prodejnách, v lékárnách) Nemám, dodám, chci, získám.
  6. TAŠTIČKA NA CENNOSTI NA KRK ( lze ušít i koupit) Někde byla, ale počítat si ji nebudu a ušiju si vlastní.

Podtrženo sečteno to dělá 260 S, čímž zaprvé dokončuju expedičí úkol (ale stejně ještě nejmín tu fólii, kápézetku a taštičku dodám) a jednak mám s rezervou 100 jarních svemů.
Na druhou stranu, tohle je na sto jarních svemů moc snadný. Tak jako kdyby nic a jedu dál :-)

Sto jarních svemů, den třetí

(den druhý obsažen též, neb mi včera stávkoval internet)

Durhý den akce 100 jarních svemů. Ke včerejším 29, pokud správně počítám (přidal se ještě Modrý život a Publikování na Skunipácké nástěnce) se dneska přidávají čtyři kilometry (dvakrát do školy a pak na trénink), šest svemů za schody (málo přes dvě stě, nahoru i dolů), pět svemů za ten výše zmíněný trénink dle úkolu Osobnostní rozvoj a s vysokou pravděpodobností šest za Modrý život (nad čímsi jsem se velice rozhořčila na
přednášce z kytkovědy a modrý políčko za slušnou mluvu bylo to tam).
Od rána do oběda jsem seděla na přednáškách, po obědě (během kterého jsem stihla nahodit Kikoku nohý graf na Lambá Paháru) na laborkách a pak jsem se doma stavila na přesně tolik času, kolik mi zabralo naházet do batohu věci na trénink. A ejhle, půl devátý večer a já dosti unavená, než abych ještě dělala nějkou slušnou práci. Nebo výstup, když je o tom řeč.
Takže ku dnešnímu dni uzavřu 100 jarních svemů na stavu 48 (Mmmm, nevzpomenu si ještě na něco? Třeba jo, než mi přestane stávkovat internet a já se dostanu k publikování tohohle hlášení...)
***
Internet mi stávkovat nepřestal a nakonec jsem šla radši brzo spát, takže to zůstalo na (snad, ještě to přepočítám) 48 svemech.
Za dnešek má zatím dva za kilometry, šest za schody (tentokrát výstup do nejvyššího patra nejvyšší budovy fakulty, dvakrát), a to bude asi tak ono. Ještě mě čeká jeden další kilometr a trénink salsy, dle úkolu osobností rozvoj za pět. Modrý život, pokud ještě něco nepokazím, za šest. Jdu se konečně podívat na další exediční úkoly.
A na patologii.

pondělí 21. března 2011

Sto jarních svemů

Malá soutěž, velká motivace.
Aktualizováno: Mírná lezecká bláznivina v kolejním prostředí aneb Lambá Pahár po schodech


Prostě takový malý závod mezi lezci. Počítám, že asi sedm lezců dneska přemýšlí, kde ještě sehnat nějaký ten svemík.
Já zatím hlásím, že jsem k tomuto dni zase začala modře žít (zatím jsou z toho svemy čtyři, ale ráda bych podotkla, že jeden za studenou vodu, to se cení, ne? A jeden je za radostný prožitek. V tomhle někdy fixluju a za radostný prožitek prohlásím vědomí, že jsem zvládla těch ostatních šest úkolů, ale dneska jsem zjistila, že se mi snad konečně vzpamatoval ibišek a začaly mu rašit lístečky. Z toho budu mít radost ještě tejden.)
Jo, a taky jsem byla na angličtině, to máme kilometr chůze a dva svemy za schody.
Takže prozatím to nechám tak a půjdu si zase opakovat biopředmět. (Proč já si ty akce vždycky naplánuju tak, aby mi do nich něco vlezlo?)
Vysvětlení, jakož i návody a rady, hledejte na stránkách Cesty ke hvězdám.
***
Je pozdní odpoledne, vlastně už skoro večer, a já si libuju. Úspěšně jsem absolvovala laborky z biopředmětu a právě jsem dokončila svoji minivýzvu Lambá Pahár po schodech.
Naše kolej má čtyři bloky. Ze suterénu až do posledního patra je na každém bloku 112 schodů. Takže jsem zvesela oběhla všechny čtyři bloky a vystoupala zpod úrovně země až kam to šlo nejvýš (aniž bych se probývala pořárním poklopem na střechu). Celkem by to dělalo 448 schodů, s čímž jsem se samozřejmě nespokojila a ty dva jsem si seskočila a vystoupala znovu, abych to dotáhla na rovných 450 a líp se mi to počítalo :-) Jsem tímto tedy na 9 svemech za výstup do schodů, k tomu 4,5 za odpovídající sestup, a ještě mám svem za výstup a půl svemu za sestup z těch schodů v budově menzy. Celkem tedy moje pobíhání po kolejích v akci Lambá pahár po schodech dělá 15 svemů. Napohled to není moc, ale když se to tak vezme – za schody je to docela dost. (A ještě mám ty dva za angličtinu. To byl běžný provoz, tedy to do této akce nespadá.)
Krom toho ještě dva kilometry na trase kolej – škola – obchod.
K šesté večerní dne 21.3. jsem tedy v akci 100 jarních svemů získala 23 svemů. Ještě je ve hře slušná mluva, dobrý čin a čestné chování v Modrém životě, a po večeři se mrknu na nějaké expediční úkoly. Nebo protomy. Nebo obojí...?

pondělí 14. března 2011

Pár dalších metrů

naštěstí alespoň expedičních

Původně jsem chtěla pojednat o úkolu Finanční deník, kterýžto se pro mě stává silně aktuálním – už zase jsem v měsíčním vyúčtování v mínusu. Jenže, aby mě husa kopla, samozřejmě mě to napadlo až ve chvíli, kdy už do kategorie dvě nenacpu ani svemík.
Což je v tuhle chvíli irelevantní, protože já vážně nevím, kde jsem ty prachy prošustrovala. Jízdenky na vlak? Jídlo? Dobíjení domovské lítačky? Dala jsem sto osmdesát korun za dvě trička, ale to nemůže bejt tak velká díra v rozpočtu. Že by tam ještě doznívalo to placení kurzovnýho? To leda, protože boty, návleky ani nic jsem taky neplatila... až zejtra budu platit taneční seminář. Ha, ha. Bude to závod s časem, jestli dřív dorazí měsíční apanáž nebo učiním černou díru ještě černější. Abych to uzavřela, ten finanční deník už fakticky potřebuju, svemy nesvemy.
Tak jsem si pro potěchu duše alespoň nalistovala expediční úkol Pohyb v cizině, přečetla si k němu určené texty (70 S) a naznala, že osobní zkušenosti z alespoň třídenního pobytu v cizině tedy mám. Kdo překládal výklad v distillerce? Kdo se bavil s průvodcem v elektrárně o pěstování kytek? Kdo sháněl skotskou jednolibru? Kdo konverzoval s britskými puberťáky pod vlivem německy? Kdo sháněl v Tescu v Barkingu párky? Abych zabrousila do jiné země, kdo hledal v Gjøviku plavecký bazén a kdo si na Cestě trollů užíval anglicko-norskou konverzaci se stánkařem lehce pod vlivem? Díky! A to máme 50 dalších svemů.
(A když jsem si udělala reklamu skoro celé rubrice Scotland ´09, můžu se jít s klidem učit patologii, což?)

čtvrtek 17. února 2011

Moje fitcentrum

Když se sejde povedený úkol a (vždy, protože systémově, povedená) Hapla, dají se čekat zajímavé výsledky.


Zadání úkolu Tvoje fitcentrum
Sepiš do SZ všechny svoje možnosti:
všechny sportovní knížky a tabulky, případně informace z Internetu, veškeré nářadí a sportovní šance v okolí, např. míče, pálky, rakety, atletické nářadí, stopky, pásmo, laso, švihadlo, bicykl, brusle, nářadí pro zimní sporty, audio pro aerobic.
Přidej vlastní nápady, např. PET lahve různě plněné a velké, jako činky.

K tomu příležitosti v okolí: schody, basketbalový koš, běžecký okruh, věšák na prádlo jako hrazda, dětské, nebo školní hřiště atd.
Tak do skautského zápisníku si to psát nebudu, protože si momenálně žádný nevedu – ta knížka, co by na to vypadala, té já říkám ExpeD, a něco, co by vypadalo jako správný ExpeD, nemám. Pro útěchu (hlavně vlastního svědomí) dodávám, že svemy si za vedení tohole útvaru nepočítám.
Na internetu se to ostatně hodí i z jiných důvodů, třeba jako vzorové (byť rozhodně ne vzorné) vypracování úkolu pro inspiraci ostatním lezcům.
Tož teda:
Sportovní knížky:
Malý průvodce olympijskými sporty (to je ta, ze které už konečně musím nastudovat ty pravidla pro badminton!)
Abeceda jezdectví (koně zblízka jsem neviděla už pěkných pár let a knížku hodlám předat nadějnějším, takže radši nic...)
(Zapletalovy Prázdniny pod stanem nejsou moje, škoda toho, to je báječná knížka! Všem lezcům, jakožto i jiným táborníkům doporučuju! Ale stejně nejsou sportovní, no.)


Sportovní náčiní:
Švihadlo (co jsem se na něm učila uzlovat)
Ringo
Tenisáky (ještě je někde fotbalový míč, ale ten není můj, a navíc... já a fotbal, viděl to kdy svět?)
Pétangue
Kuličky (Pétangue jsou kuličky pro dospělé, abyste věděli. Pravda, do fitka to nepatří. Radši nic...)
Badmintonová raketa
Lacrosska
Pásmo
(Stopky pouze v telefonu, uznávám, to neprojde.)
Kolo (S práznýma dušema a neustále padajícím řetězem, majitelkou důkladně zanedbané a navíc už i MUDr. nedoporučované. Takže radši nic...)
Brusle kolečkové
Brusle na led
Běžky (a sjezdovky taky, ale vzhledem k tomu, že ani letos se na ty lyže zřejmě nedostanu, už je mi poněkud žinantní je počítat...)
Obsáhlá sbírka taneční hudby na salsu a poněkud tenčí, ale stále dostačující série irské hudby
Taková ta cvičební guma
Gymnastický míč (A co, že na něm sedím u počítače?)


Příležitosti:
Běžecká dráha (u mé bývalé základky)
Parčík (hned u domu, cesta po obvodu má 200 m)
Skate park s bruslařskou dráhou a lezeckou stěnou (10 minut autobusem, 30 minut pěšky)
Budova kolejí (cestou ze školy 80 schodů)
(Olie tvrdí, že ten sušák na prádlo se kýve, když se na něj člověk pověsí...)
***
To mi vychází 16 svemů. Nu což. Ehm, vychází to pořád líp než Síla...