There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

pátek 10. června 2011

Himálajské deníky

Můj ne, nebojte :-) Jen plním úkol Expediční četba.

Přečíst 8 knih – 8 různých, skutečných příběhů, jejichž náplní je hledání a dosahování cílů v různých oborech, z nichž nejméně 3 se budou týkat vysokohorské tematiky a další mohou odrážet tvůj zájem nebo životní směřování. Tak zní zadání onoho úkolu. A jedeme:
Reinhold Messner – Everest
Koho číst, než Messnera? Všechny osmitisícovky, Sagarmatha* bez kyslíku, ten muž má rozhodně co říct!
Everest popisuje mnohé anabáze s dobýváním nejvyššího vrcholu planety. Kromě Messnerova vlastního vyprávění se ponoříte i do historie poslední výpravy George Malloryho roku 1924, kdy se s Andrewem Irvinem vydal k vrcholu. Jestli ho dobyl nebo ne, to se dodnes neví. Jisté je, že se ani jeden nevrátil. Zmiňuje se i výprava Johna Hunta, jejímž členem byl při svém výstupu Edmund Hillary.
Samotné Messnerovy zápisky jsou pak zajímavou cestou do hlubin horolezcovy duše. Ať už je to podpora fanoušků z Evropy, která dochází do základního tábora, nebo naopak skepse kolegů, kteří věří kyslíkovým maskám, a váhání Messnerova spolulezce Petra Habelera, v Messnerově deníku najdete mnohem hlubší myšlenky, než vyměřování trasy a záznamy o zbývajících fixních lanech.
Klára Poláčková – Himálajský deník
Klára Poláčková je první Češka, která stanula na vrcholu Sagarmathy*. Její deník je průřez jejím nápadem na expedici, tréninkem, cestou do Asie až na vrchol a zase zpátky. Mimochodem, o tom, že by ráno běhal do práce a odpoledne řádil na kurtu nebo v posilovně, se zmiňuje málokterý horolezec, většinou to bývá něco jako "lezli jsme v Alpách, na Kavkaze, Cho Oyu, no a pak Everest". (A nebo čtu jenom o jednom druhu lezců? Ale ta Cho Oyu tam bývá často, asi že je považovaná za osmitisícovku lehkou.)
Samotný výstup v knížce až tolik prostoru nemá. Z celého deníku vyznívalo – a na posledních stránkách to Klára potvrdila – že se ze Sagarmathy* stává oblíbená výletní destinace. Kam si Mallory musel nechal stany pro základní tábor vyvláčet jakem, tam dneska vede asfaltka. Až do 7700 metrů vede elektřina. Base camp je přecpaný stany. Na vrchol se dostal horolezec nevidomý, na protézách, sedmdesátiletý, patnáctiletý. V roce 2006 prý stanulo na vrcholu kolem 500 lidí. Kam to povede dál?
(Vím, že vůbec o nic nejde, ale mezi námi – až si budu pro symbolické lezení vybírat další horu (jestli někdy dokončím ten Lambá Pahár*), nebude to Sagarmatha. Schválně si zkusím omrknout, kde bude v tu dobu nejmíň lidí.)



* Sararmatha je nepálské jméno pro Mt. Everest. (Mimochodem, tibetské je Jomolungma.) Mám radši původní jména hor. (Těšila jsem se, že polezu na Čchokori místo na K2, jenže pak jsem zjistila, že je to jméno sice z místního jazyka, leč uměle vytvořené. A tedy – ať žije expedice Lambá Pahár EX80!)
A když už jsem v těch poznámkách pod čarou – věřím, že Mallory v roce 1924 na Sagarmathu skutečně vystoupil.

Post scriptum: A ta víra v Malloryho dobytí Sagarmathy mi vydržela celých pět dní, než mě Messner knížkou "Malloryho druhá smrt" přesvědčil o opaku. Ach jo, je to těžký, v něco dneska věřit...

Žádné komentáře:

Okomentovat