Manaslu - vrcholová zpráva

Rok a půl a kousek. To byla doba, kterou mi zabrala symbolická Manaslu.

Kdy to začalo? Hned po Annapúrně, která mi trvala dlouho, ale zároveň to bylo veskrze akční období.

Jak to dopadlo? Klidně.

Modrý život

Protože chci dokončit Manaslu, zároveň mám poslední dobou plné ruce jiných oblastí života a tak vůbec. Ani k Duhovému jsem se neodhodlala, protože nad tím je vždycky večer potřeba se pořádně zamyslet, ne, vyrobila jsem si tabulku na starý dobrý Modrý, protože tam je hodnocení prosté ano - ne.

Zatím jsem zjistila, že:

• hovořím velice hrubě
• nepáchám dobré skutky
• můj pravý kotník při rann rozcvičce vážně nahlas křupe
• jsem natolik motivovaná vylézt na Manaslu, že jsem si kvůli rozcvičce posunula budík dopředu
• jsem tak málo motivovaná, že to bylo jen o pět minut
• nejhezčí věc na nemoci a užívání antibiotik je, že mám skvělou omluvu, proč se na tu vodu vybodnout

Jsem já to ale materiál...

Helsinki

(Měla jsem dilema, jestli použít českou nebo finskou verzi jména, skoro už jsem tam měla po švédsku Helsingfors, ale finština vítězí.)

Zase po čase jsem vyrazila za hranice - státní, všedního dne, komfortní zóny a tak vůbec porůznu. Strávila jsem pět dní v Helsinkách.

Helsinky doporučuju.
A to i když je konec října, poprchává, fouká (což u moře patří k inventáři), brzo se stmívá a vůbec.
Ale vezměme to popořádku.

Na vysoké úrovni

(Opět po roce nové vydání občasníku Táborový kaleidoskop aneb Kolik deště už je moc?)

Rok se s rokem sešel, já s nadbytečnou sebedůvěrou sbalila táborové zavazadlo včetně tří knížek a hamaky a vyrazila na sever.

Krkonoše

Měla jsem možnost odfrknout si od všedních dnů v horách na severu.

Po dlouhé, dlouhé době jsem chodila po kopcích s pocitem, že teď ta Cesta k vrcholu k něčemu vypadá. Podnikala jsem objevné výpravy, neboť jsem neměla papírovou mapu, konzultovala svá rozhodnutí s každým rozcestníkem a odvážně se vrhala na neznačené cesty důvěřujíc svému orientačnímu smyslu. Vylezla jsem pěkných pár set výškových metrů. (Reálných. I když symbolických vlastně taky.) Dokumentovala jsem to slovem i obrazem.

A ráno jsem chodila běhat.

Na to jsem asi nejvíc hrdá, na ten běh. Že mám ráda (nejen) horskou turistiku, k tomu se hlásím od třinácti, kdy jsem s nadšením přelouskala Šmídovo Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Ale že se dokopu do toho svahu běžet...

(Dobrá, dobrá, přiznávám. Byl to kilometr dolů a kilometr zpátky nahoru. Převýšení padesát metrů. Ne zrovna hvězdný výkon.

Ale byl to ranní běh.)

Většinu výletů jsem uskutečnila tak říkajíc v singlu a velmi se mi to líbilo. Klid na vlastní myšlenky. Nikdo mi nevyčítá, že do kopce moc ženu. Nikoho nezdržuju sedmnáctým pokusem zaostřit objektiv na sasanku. Můžu se rozhlížet po okolí lehce nepřítomným pohledem a uvažovat, jak by se tahle scenérie dala zasadit do povídky. Taky nikoho nenudím tím, že jeden úsek cesty procházím za dva dny už po čtvrté. A nevadí, že se dožaduju zapadnutí do lesa, abych prošla ten půlkilometrový úsek červené, který ještě neznám.

Fotodokumentace následuje:

V0306-1-J-(2,3,4) aneb Jak se (ne)dělá e-knížka

Že si brousím zuby na vrcholový úkol Kniha, to hlásím už... hromská věc... osm let? Ano, rychlá kontrola souborů s povídkami, které jsem tenkrát měla v úmyslu zpracovat, mě ujiš'tuje, že minimálně osm zim už to je. Výborně. Kde mám tu medaili za nejdelší plané plány? Připíchnu si ji hned vedle té za nejroztahanější výstup.

K věci - léta plánuju úkol Kniha. Dlouho jsem si představovala papírovou a doteď jsem se toho nápadu úplně nevzdala, protože umím (tak nějak) vázat knížky - to jest svázala jsem si tři zápisníky a zpěvník. Ohromně se mi líbila představa, že desky potáhnu batikovaným plátnem, a těšila jsem se, že tím přivedu pojem vydání vlastním nákladem do nové krajnosti.

Podzim skrz objektiv

Po dlouhé době mám vážně skvělý pocit z víkendu.

Konečně jsem se přiměla otevřít podrobný návod k foťáku. (Ano, půl roku poté, co jsem si ho koupila.) Odhodlala jsem se použít jiný režim než automatiku. První experiment vypadal tak, že jsem si postavila stativ ke dveřím na balkon, posouvala různé hodnoty nastavení do extrémních čísel, aniž bych si byla jistá, s čím to vlastně hýbu, a asi třicetkrát jsem na ta různě divoká nastavení vyblejskla tu samou pokojovou kytku.
Výsledky nebyly zcela uspokojivé, ale tak první pokus, že.

Nádherné baboletní počasí mě pak i s foťákem vylákalo na úplně kratičkou, ve výsledku devítikilometrovou procházku. Tou dobou už jsem alespoň věděla, která volba mi umožní nastavit clonu.