There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

čtvrtek 22. listopadu 2018

Helsinki

(Měla jsem dilema, jestli použít českou nebo finskou verzi jména, skoro už jsem tam měla po švédsku Helsingfors, ale finština vítězí.)

Zase po čase jsem vyrazila za hranice - státní, všedního dne, komfortní zóny a tak vůbec porůznu. Strávila jsem pět dní v Helsinkách.

Helsinky doporučuju.
A to i když je konec října, poprchává, fouká (což u moře patří k inventáři), brzo se stmívá a vůbec.
Ale vezměme to popořádku.


Že se vypravím do Helsinek, to se začalo rýsovat už někdy v létě, když se oznámil termín Helsinki Feise, soutěže v irském tanci. A mně to začalo šrotovat v hlavě - zbylé dovolené budu tou dobou mít hromadu, fondy na letenku a ubytování by taky byly, ve Finsku se domluvím, tance na soutěž mám...
...a tak jsem zlanařila H., že mi bude dělat doprovod, a začala zařizovat.

To je totiž to první a nejvýraznější překročení hranice, vykročení z vlastní komfortní zóny - sice čas od času cestuju, posledních pár let po vlastní ose, ale ještě nikdy jsem sama nevymýšlela, neplánovala a nezařizovala celý výlet od základů. A jsem nezřízeně hrdá na to, že jsem dokázala najít a koupit letenky, zaplatit ubytování a vyzjistit, jak je to v Helsinkách s hromadnou dopravou.
A že to pak vážně (až na jeden drobounký kiks) klaplo.

Než vůbec můžeme nasednout do letadla, musíme to vzít vlakem, metrem a autobusem. Odevzdáme zavazadla a pak, neboť máme velkou časovou rezervu, se H. rozhoduje pro brzký oběd. Poté v klidu docházíme k bezpečnostní kontrole a čekáme.
A čekáme.
A čekáme.
A čekáme.
Povedlo se nám vybrat si frontu plnou zádrhelů, které ovšem vypadají, že se už už vyřeší, jenže nevyřeší, takže postávám před rámem v ponožkách a mhouřím oči, neb bez brýlí fakt nevidím, co mi personál signalizuje.
A když konečně projdeme kontrolou, všechna rezerva je v tahu.
Vím, že letiště je velké, ale jak je velké, když přes něj člověk běží, to mi do té chvíle nedošlo.
Všechno nicméně stihneme tak akorát. A než se stihnu začít pořádně bát, už s námi letadlo řítí po ranveji.

Letíme nad jednolitou vrstvou mraků a to se mi velmi líbí, dokud skrz ně nemusíme klesnout na letiště Vantaa. I tam jde všechno hladce, náš batoh je vyložen mezi prvními, úspěšně se propleteme ke dveřím na čerstvý vzduch a já začnu hledat tu vlakovou stanici.
Taxíky, ano, autobusy támhle nalevo, ale vlak... kde je ten vlak?!
Není v dohledu. Nedaří se mi ho najít ani na orientačních cedulích zpátky v hale. Chystám se kapitulovat a zeptat se některé z dam na check-inu, které zrovna nemají co dělat, ale H. na to chce přijít - takže využívá letištní wifi, hledá a vítězoslavně oznamuje, že vchod na nástupiště je ze spojovací chodby mezi terminály 1 a 2. (Mimochodem, jak se nám povedlo prokličkovat letištěm na odlety, to si taky nejsem úplně jistá...)

Pak už to jde ráz naráz. Mám přichystanou aplikaci Helsinského dopravního podniku, přes kterou se dají kupovat jízdenky on-line, takže během několika vteřin můžeme nastoupit do krásného, čistého a rychlého vlaku směr helsinské nádraží.
Nebudu to protahovat, ještě cestou na ubytování zabloudím, protože mě H. vyvede z obchoďáku východem do jiné ulice, ale dorazíme v pořádku a včas a ještě si u toho prohlédneme Esplanade, park a nákupní třídu v jednom.

První celý den v Helsinkách máme v plánu... nemít plán. Prostě vyrazíme do ulic a já jen opatrně nadhazuju, že bych se někdy během dne chtěla dostat do infocentra na nádraží a provětrat jim zásoby map.
Vydáme se podél pobřeží a nacházíme ledoborce. Jsou velký. Jsou velký! A u vchodu do areálu mají každý svou malou, vesele barevnou poštovní schránku. (Buď námořníkům nikdo moc nepíše, a nebo na nich zas až tolik lidí neslouží...)



A loděmi pokračujeme i dál. Helsinky mají k dispozici spoustu pobřeží a směle ho využívají. Ledoborce, veslice a všechno mezi tím při procházkách potkáte. Cestou od ledoborců na Senátní náměstí jsme obdivovali třeba krásnou historickou plachetnici.
Senátnímu náměstí samotnému dominuje helsinská luteránská katedrála, která nám v sychravém počasí posloužila k rozmrznutí. Že je tam teplo, to je druhá nejdůležitější věc hned po tom, že zevnitř je katedrála příjemná, byť na české poměry skromná. Půdorys rovnoramenného kříže taky není zrovna něco, na co jsem zvyklá, o to raději jsem si ji prošla.
A to teplo mají vyřešené malebně. Chvíli mi trvalo si všimnout - žebra topení vizuálně skoro splývají s žebrovaným obložením zdí.

Ohřáli jsme se a vyrazili uličkami zhruba ve směru nádraží. Z té cesty jsem si odnesla, že Helsinky jsou město čisté, hezké a plné průchodů. Minuli jsme univerzitu, Ateneum, onen obchoďák, který mě zmátl, a vpadli jsme do infocentra. Zatímco já systematicky probírala letáčky a mapky a tahala z pracovnice rozumy o jízdenkách na trajekt, H. pozornosti neunikla informace, že zrovna dneska je zdarma vstup do Atenea, součásti finské národní galerie.

A tak jsme odpoledne strávili v umělecké galerii.
(Že se tam smí fotit bez blesku, to jsem ke vší smůle zaregistrovala až při odchodu.)

Ještě jsme nahlédli do botanické zahrady Kaisaniemi, na které už byl říjen přece jen poznat, a pak jsme začali bloudit směrem k domovu.


Druhý den byla hlavním bodem programu pevnost Suomenlinna.
Přiznávám, tuhle část plánování jsem odflákla. Přípravy vypadaly zhruba následovně: "Většina seznamů, co vidět v Helsinkách, se o ní zmiňuje, hele, jede tam trajekt patřící do městský dopravy a jezdí často, to bude dobrý." Takže když stojíme na Market Square a čekáme na trajekt, vlastně si nejsem úplně jistá, co nás čeká.

Mimochodem - ačkoli trajekt na Suomenlinnu spadá pod HSL, lístek na něj se přes aplikaci koupit nedá. Dá se ale koupit přímo v příštavišti platební kartou.

Jízda lodí je jen asi čtvrthodinová, takže rychle zjišťuju, jak moc jsem se mýlila, když jsem čekala něco jako větší pevnost Boyard. Suomenlinna se rozkládá na šesti ostrovech, opevněná je jen menší část obrácená k otevřenému moři, a protože tu žije asi osm set obyvatel, najdete tu kromě kostela, muzeí, hradeb, děl, suchého doku na opravu starých plachetnic a jedné ponorky taky školku, supermarket a věznici.

Jo, a dopravní obslužnost oním trajektem je lepší než leckteré naše autobusy.


Trajekt nás vyklopí u bývalých ruských kasáren, ve kterých je dneska infocentrum, kavárna a malá lékárna. Brána skrz nás vede rovnou ke kostelu, který souží zároveň jako maják. Až v tu chvíli mi dochází, že na Suomenlinnu jsme se dívali předchozí večer z pobřeží. Kostel-maják je snadno rozpoznatelný - nebliká pravidleně, ale vysílá H v morseovce.


Teď je taky luteránský, ale postavený byl jako pravoslavný, pět kupolí a všechno. Přestavěný byl poté, co v roce 1917 Finsko vyhlásilo nezávislost.
Půvabným detailem byl uvnitř stolek s Novým zákonem a papírem, který kolemjdoucí v asi šesti jazycích vyzýval, aby si ho tu přečetli. Přičinliví turisté postupně doplnili překlady výzvy do mnoha dalších řečí. (A já ji hrozně chtěla připsat česky, než jsem si všimla, že už tam je. Dvakrát.)

Opakuju svoji chybu z Videy - znovu jsem si myslela, že malý ostrov klidně projdu i bez značení a ztratit se přece nemůžu. Tak ne, neprojdu.
Dokud kličkuju mezi obytnými domy, není to až takový problém. Zákoutí, ve kterém se na šňůře suší kus vlajkové abecedy, je vyloženě malebné.



Jenže pak probloudím až k oné věznici a přiznám si, že značené trasy budou jistější.
Mezi námi, mnohé ty domy jsou moc pěkné a u některých by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se z nich vynořila Scarlett O'Hara.


Pro nás neobdařené orientačním smyslem/mapou je napříč Suomenlinnou značená trasa od starých kasáren (a trajektu) ke Královské bráně. Královská brána je místo, kde kotvila loď švédského krále Adolfa Frederika, když Suomenlinnu během výstavby navštívil, Akorát tu bránu tam postavili až rok poté.

Cestou narazíte třeba na ten dok pro staré plachetnice, hrobku Augustina Ehrensvärda, maršála a architekta Suomenlinny (když to ještě býval Sveaborg, tedy Švédská pevnost, narozdíl od dnešní Finské pevnosti) nebo anglický park. A taky samozřejmě na to opevnění.



Než projdeme až na nejjižnější cíp, kde jsou ony impozantní lomené hradby, než najdeme jinou cestu zpátky, okoukneme ponorku, než H. sní pozdní oběd (mimochodem, i řetězcový supermarket se obejde bez neonů na střeše!), než obhlédnu ještě další dva ostrovy, které jsou žel čistě rezidenční a neturistické, padá večer. H. si vyhlédne trajekt, já souhlasím a navrhuju, že na něj počkáme v infocentru.
Hned za dveřmi je velká mapa s nápisem "See at least these!" A na ní je první věcí, kterou spatřím, ten suchý dok pro opravy plachetnic.
Suchý dok? Kde, hernajs, je tady suchý dok?!
Prolétnu zbytek seznamu a ujistím se, že žádnou další význačnou pamětihodnost jsem nevynechala. Pak se podívám na mapu, zjistím, že je to jen pár kroků od Ehrensvärdovy hrobky, sdělím H., že se běžím podívat na lodě, a dám si indiánský běh přes půlku Suomenlinny a zpátky. Stihnu to.
Ovšem když se po tom všem vrátíme domů, jsem zralá na postel.


Třetí den skolí H. pravé finské nachlazení a já jsem do města vyslána samotná, vyzbrojená pouze skvělou brožurkou "4 walking routes in Helsinki". 
První zastávkou je pravoslavný kostel, úžasná, nesmírně členitá stavba z neomítnutých cihel, do které se nám včera nepovedlo najít vchod. Tentokrát jsem úspěšná a můžu se kochat. Oproti střídmě vyzdobeným luteránským kostelům je to vážně rozdíl. Ohromně se mi ale líbí hlavní kupole, která je vymalovaná blankytně modrou se zlatými hvězdami a nasvícená denním světlem skrz boční okna.

Dál mířím přes Market Square a na jih, několika parky, kolem jedné univerzitní a jedné amatérské observatoře a pak podél mořského pobřeží. Podél moře jdu, dokud mě cesta nedovede mezi skladiště, a nikam nespěchám, užívám si to, protože moře mi přece jen někdy chybí.
Zpátky se motám městem, několikrát si myslím, že jsem ztracená, ale když vydoluju mapku a najdu jméno ulice, kupodivu se najdu více méně na trase. Poprchává a ledově fučí, takže ani moc nefotím. Je to škoda, protože procházím krásnou čtvrtí (podle brožurky vystavené ve stylu art-noveau).
V jednu chvíli jsem zjistila, že stojím přímo před budovou, kde sídlí Microsoft Flux. A nevěděla jsem nic lepšího, než si ji i z tak divného úhlu vyfotit, protože je moc pěkná. Možná zdobnější než jiné domy, ale v podobném duchu. Kámen/cihly/omítka v přírodních barvách, zajímavé detaily, ani strohost, ani přeplácanost. Většinou.
(No jo, já jsem znalec architektury jako fík...)



S jistotou jsem se našla na Esplanade, odkud to už k nádraží umím bravurně. Vyfotit budovu nádraží, Ateneum, skočit do Lidlu pro jídlo a pak se znovu vydat do neznámých ulic hledat muminí obchod.
No, povězme si to rovnou, v obchoďáku jsem ho nečekala.
Tou dobou už docela pěkně prší, ale já stejně courám dál, přes Senátní náměstí kolem knihovny, nakouknu do katedrály a cvaknu alespoň pár fotek, a pak ještě zabloudím na ostrůvek Tervasaari, který je pojatý jako další městský park.
A pak už se vážně těším domů na čaj.

Čtvrtý den trávím celý na Helsinki Feisi, který se koná v Espoo. Čeká mě tedy další jízda vlakem, který se mi neskutečně líbí.
Soutěž dopadne nadmíru dobře (však mě taky vykopla o pěkných pár set svemů podle úkolu Uznání!), ale jelikož zůstanu a dívám se i na šampionát, než se dostanu zpátky do Helsinek, je večer.
A protože Senátní náměstí mám obšlápnuté jen ve dne...



Poslední den máme ještě pár hodin čas, takže si cestu na vlak různě protahujeme. Znovu postáváme na Market Square, tentokrát sledujeme odplouvající obrovský trajekt Viking Line.
V jednu chvíli mě osloví dvě dámy a prosí, abych je vyfotila. Ráda jim vyhovím, párkrát je cvaknu s loděmi a ruským kolem v pozadí. Pak se mě ptají, jestli taky nechci vyfotit s H.
"Ehm, ani ne," odpovídám vesele, "já jsem tu kvůli tý lodi."



Poslední zastávkou je Helsinki City Museum, které má dvě báječné vlastnosti - vstup je zdarma a v šatně jsou skříňky tak velké, že se tam vejde moje krosna. Takže si ještě nastudujeme trochu z historie Helsinek, dlouho se v archivu probíráme historickými fotkami, a až pak se další dosud neobjevenou uličkou vydáme na nádraží.
A kdyby nebylo nad Českem tak hrozně zataženo, že nebylo vidět na špičky křídel ("Už máme vysunutý klapky?" "Vím já? Pořád máme pravej motor, to je jediný, co ti můžu říct!") a kdybychom vylétli z mraků dřív než deset vteřin před přistáním, byla by expedice zcela idylická.
(Ale vážně, už jsem se viděla v Leteckých katastrofách jako nehoda typu Controlled flight into terrain.)
(No a to finský nachlazení, bez toho bych se bývala taky obešla.)

Ale Helsinky jsou krásný, fakt!

Lezecké post scriptum:
V tabulkách mi Helsinky vychází následovně:

Cizí země – V0411-1-D-(2,4) 360
Osobnostní rozvoj – V0201-1-D-(1,2,3,4)  10 (prezentace dovedností - feis)
Osobnostní rozvoj – V0201-1-D-(1,2,3,4)  10 (praktické uplatnění cizího jazyka)
Uznání – V0409-5-D-(3,4) 2200 (tři první a jedno druhé místo, pojato po velkém váhání jako městská úroveň coby úroveň nad školou, když se tam sešli tanečníci ze sedmnácti škol)
Realizace – V1107-4-D-(1,2,3,4) 300 
Rekordy - V0602-3-D-(4)  1 (protože Helsinky leží mnohem východněji neš Spišská Nová Ves :))




Žádné komentáře:

Okomentovat