There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

sobota 27. prosince 2008

Vánoční hora - Cho Oyu popáté

(Ne, ještě jsem to nevzdala.)

Ale protože toho nemám zas až tolik co psát, vezmu to rychle. Před chvílí jsem odeslala hlášení na Skunipu, a samozřejmě až potom jsem si spočítala svemy za deník. A i když jsem si se svým stylem psaní (vynechané řádky pro lepší přehlednost, dvouslovné výkřiky na řádku a tak podobně) jsem si získané svemy vydělila dvěma, protože plný počet si vážně nezasloužím, bylo to hezkých pár svemíků. Takže teď jsem na 5297 S. A mám pár želízek v ohni.
To největší z nich je samozřejmě autoškola, neboť pokud mě devátého nevyhodí od zkoušek, smím si, pokud se nepletu, připsat 1000 S.
Pak taky jsem po dlouhé době zase povolila uzdu svojí múze a dokončila jsem jeden písňový text, který ale ještě čeká – a asi dlouho čekat bude – na melodii.
No a snad se konečně povede odstranit problémy se serverem blog.cz a podaří se nám vydat listopadovo-prosincové číslo časopisu :-)

úterý 2. prosince 2008

Z Cho Oyu počtvrté

Stručná zpráva o Haply pomalém výstupu (Ano, ano, pořád lezu! A budu to hlásit a budu...)

Tak na začátek se musím pochlubit, a to hned se třemi věcmi. Zaprvé jsem už na 4753 S (Už? Ještě? Kdoví...), zadruhé stále lezu bez přestávek (A pokud si dobře pamatuju, tak krizový bod Nangáparvatu byl mezi třemi a čtyřmi tisíci, takže to už mám za sebou) a zatřetí jsem našla a opravila (no, možná tak úplně nenašla, ale opravila zajisté) sčítací vzorce ve svých tabulkách, tudíž mi oba součty souhlasí a tím pádem znám svoji výšku na svem přesně
Lezci, abyste pochopili moje dvojí sčítání – mám jeden sloupeček, kam si píšu všechny svemy, a pak další čtyři, kde to třídím podle kategorií. Sčítám to zvlášť, a už tři měsíce se divím, že mi ty součty nesouhlasí...
Pomalu, ale jistě si střádám svemy do jedničky za cestu do školy, které měří kilometr, pak tam jsou ještě nějaké ty vedené družinovky...a pak už toho tam moc není. Lezu dost setrvačně. Hnula jsem s tím až osmadvacátého, kdy jsem psala hlášení na Skunipu, a chtěla jsem si tam připsat nějaké hezké kulaté číslo. Střádala jsem svemíky za citáty, brainstorming, četbu a lezení do našich několika domácích schodů, dokud jsem to na těch 4600 S nedotáhla.
Taky jsem začala řečit modelové otázky k přijímačkám, což díky Kybovi bude do budoucna taky slušná řádka svemíků. Tedy jestli vydržím.
Což by tedy bylo už asi opravdu všechno. Ze svahů Cho Oyu srdečně zdraví
Hapla

pátek 17. října 2008

Třetí report z Cho Oyu

V Himálaji přituhuje, Hapla zpomaluje

Právě jsem se vrátila z oddílové rady. Vlastně jsem se zastavila poprvé od návratu ze střediskového víkendu, a to ještě nedopatřením. Kdyby tu už byli rodiče, klusala bych k volbám a pak bych se nějak přinutila vypátrat návod k použití naší feldy, abych se připravila na zítřejší první jízdu v autoškole. Takhle můžu chvilku posedět, doplnit do tabulek pár svemů (až na to, že jsem se ještě nepodívala, kolik stránek měly ty knížky od Körnera) a poslouchat Strašlivku.
A to, co v tabulkách vidím, se mi vůbec nelíbí.
3849 S je pesimistický počet, 4961 S ten nejoptimističtější. Od minulého reportu jsem se moc nepohnula. Měla bych si alespoň počítat svemy za slovíčka. Jinak se můj výstup bude skládat z oddílových akcí, kilometrů cestou do školy, povinné četby a publikování v časopise. A to rozhodně nechci.
Zrovna dneska jsem ulovila hezkých 30 S za vedení oddílovky. Celou schůzku jsem šéfovala já a zbytek rady řešil podzimní prázdniny, z čehož na jednu tranu mám dobrý pocit z podařené oddílovky, ale na druhou vůbec nevím, o čem podzimky budou. Na následující oddílové radě jsem zase stála v pozici rebela poněkud mimo mísu, kdež končím většinou, ať se mi to líbí nebo ne. Měla bych se nad tím silně zamyslet. Problém spočívá v tom, že se teď musím vrhnout na 100% do školy a na 100% do skautingu. 100% + 100% = maximum = 100% ... páni. Ještěže mi matika nikdy moc nešla...

pátek 19. září 2008

Druhý report z Cho Oyu

Dosud bez přestávek, pomalu, ale jistě...
Abych to zbytečně neprotahovala: Jsem někde mezi 4379 a 3269 S. Ty čtyři tisíce jsou ve zcela perfektním případě (musím si ujasnit pár věcí ohledně počítání některých úkolů) a tři tisíce v tom úplně nejhorším (pokud se mi nepodaří objevit, kam se mi ztratilo těch 110S, které v jednom součtu mám a v jednom ne. Ještěže si to sčítám nadvakrát.)
A jak jsem se k tomu dostala? Četba, skautské akce, dokonalý úkol 14 českých vrcholů (ještě víc svemů je v 14 českých řek, ale pořád se mi nějak nechce zjišťovat kdy, kde, jak, s kým a jakou vlastně řeku. Jednou. Asi tak po maturitě.) a geniální objev, že cesta do a ze školy je dohromady kilometr.
Chystám se i na další akce. Třeba úkol Krize (napadají mě hned dvě cynické varianty: Netopí kotel, v domě je zima jak v psinci, úkol – nezmrznout, a Nemůžu kousat, musím do sebe všechny potřebné živiny dostat v kašovité formě a nepadnout s avitaminózou. Ne, dělám si legraci, pojmu to vážněji..) nebo Hlad (vzhledem k tomu, jak často nemám svačinu, případně oběd, mám už celkem trénink. Teď jen vyhmátnout ten grif ve výrobě müssli.) Taky jsem rozjela dlouhodobý (velice dlouhodobý) projekt na téma Kniha. Příští září se mě zeptejte, do té doby bych mohla udělat nějaký pokrok...
Mám ještě jeden tajný plán, a to zkusit si znovu Marathon – jen tak, bez svemů (snad jen za kilometry), abych věděla, že to umím i líp. Hmm...je reálné odběhat Marathon v zimě? Možná počkám do jara...
PS: Obligátní poznámka: Pokud nemáte ani tušení, o čem to žvaním, a rádi byste to pochopili, radši klikněte na odkaz Skunipa nebo obrázek Cesta k vrcholu - obojí v menu. Hned uvidíte. A můžete se přidat :-)

středa 20. srpna 2008

Na svazích Cho Oyu

protože tohle měl být vlastně lezecký blog – tak aby bylo vidět, jak lezu
Po Nangáparvatu jsem se rozhodla lézt na Cho Oyu – Tyrkysovou bohyni. Byla to první hora, kterou se pokusily zdolat ženy – Claude Koganová a Claudine van der Strattenová. Na jejich tragickou expedici později navázaly Dina Štěrbová z Československa a Američanka Věra Komárková (rodačka z Písku). Jejich výstup znamenal ženský prvovýstup na Cho Oyu a první československou ženskou osmitisícovku. Což je podle mě hromada dobrých důvodů, proč si vybrat zrovna Cho Oyu.
Nějak jsem se rozpovídala o tom, proč vlastně Cho Oyu, ale chtěla jsem napsat, jak si stojím ve výstupu. Jsem už někde těsně pod dvěma (nebo třemi – to se ještě uvidí) tisíci SVM. Což je hlavně spousta knížek, úkol Cizí země, nějaké to Setkání s přírodou a v neposlední řadě konečně doběhnutý Maraton, byť se ztrátou 59 dní. Stejně jsem na sebe (alespoň maličko) hrdá. Ono to chce dost přemáhání, přinutit se vyběhnout – a obzvlášť vyběhnout do studenýho mokrýho deště.
A co dál? Ráda bych stála na vrcholu na Silvestra – bylo by efektní zapsat si mezi předsevzetí novou horu – ale nevím, nevím, jestli na to mám. Každopádně teď nechci dělat ve výstupu pauzy, zamrzání v Diamírské stěně na Nangáparvatu mi úplně stačilo a teď mě štve.
Takže to by bylo asi tak všechno. Horolezkyně Hapla končí svůj report ze svahů Tyrkysové bohyně – Cho Oyu.
PS: Pokud nemáte ani tušení, o čem to žvaním, a rádi byste to pochopili, radši klikněte na odkaz Skunipa nebo obrázek Cesta k vrcholu – obojí v menu. Hned uvidíte. A můžete se přidat :-)

pátek 15. srpna 2008

Z tréninkového deníku

aneb Hapla běží maraton ;-)

15. srpna – den Marathonský
dopoledne –  Jo, přiznávám se, zatím to projíždím. Tady v Plzni je velice nepěkně, pošmourno, morko a zima-a-aaa. Takže jsem změkčile zůstala doma a a) poslouchala výhrůžky ČHMÚ, b) balila na vodu a c) sledovala, jak Štěpánku Hilgertovou obrací ten boční proud mezi dvěma protivodama. Zatím to tu vypadá jako velice vodní a vodácký den, a já si připadám jako velmi nevodácká bytost.
odpoledne - HURRRÁÁÁ!!! Ať žiju. I když se nemám moc čím chlubit. Ale to je fuk. Zkuste si někdy běhání v drobném studeném dešti, fakt doporučuju.

14. srpna – předvečer Marathonský, možná..
Tak. Do konce marathonu mi zbývá jedna poslední etapa (a mám asi 65 dní, kdy jsem neběžela. Nemám se čím chlubit...). Zítra večer ale vyrážím na vodu, takže budu muset přemoct svůj odpor k ránům, fyzické aktivitě a zdravému životnímu stylu obecně a běžet ráno. Držte mi všichni palce...

4. srpna
Tak zas běhám. Do konce mi zbývá sedm etap. Už teď mám asi padesát dní, kdy jsem neběžela :-( :-(

26. července
Se mnou už to vážně není možný. Když mě přestalo bolet koleno, rozsekla jsem si nohu. Takže mám zas alespoň na pár dní po běhání. Kdybyste věděli, jak mě to štve :-(

22.července
A mám po běhání. Tedy alespoň na nějakou dobu. Včera se moje koleno rozhodlo, že takhle to dál teda jako fungovat nebude, takže teď jsem ráda, že vůbec chodím, o běhání nemůže být řeč. Ale do mých narozek to nějak budu muset zvládnout. Řekla jsem si, že to zvládnu, takže to taky zvládnu.

15.července
Už jsem se vsázela sama se sebou, jestli se k běhání ještě vůbec vybičuju. A – vybičovala jsem se. Moje jakás takás vytrvalost a fyzička, kterou jsem si na jaře vypěstovala, je samozřejmě zas z háji, takže i na 800 metrech, které už jsem dávala v pohodě, jsem teď zas málem vypustila duši. Ale jsem na sebe hrdá. Mám teda fakt za co, když jsem se měsíc poflakovala, ale tak ať. Za něco na sebe hrdá bejt musím, ne?

13.června
Pátek, bláznů svátek, a když je ještě k tomu třináctýho... no nic. Počáteční...ehm...nadšení...po běh maratonský se začíná nějak vytrácet. Celou věc podtrhuje ještě fofr, který mám se školou a s táborem, no a ve výsledku už toho moc nenaběhám. Ještěže i s mojí nedokonalostí tenhle úkol počítá a nějaké svemy za něj dostanu, i když si etapy doodběhám o prázdninách.

6.června
Věřili byste, že na sportovním kurzu si člověk nezvládne zaběhnout osmistovku? Je to tak. No, ale alespoň mám hezkých 90 km do "2000 km vlastní silou". Kolo, voda, vlastní nohy, podtrženo sečteno, není to tak zlé...doufám.

30.května
Rozhodla jsem se, že bude praktičtější běhat ráno, protože večer je horko, ba až vedro, Sahara hadr etc. Přesně si pamatuju své tři první ranní myšlenky. 1. Kolik je provšechnonasvětě hodin? 2. Jéé, říkala jsem si, že půjdu běhat... 3. Kašlu na to. Takže svůj skoro kilometr jsem si opět odběhla ve večerním pařáku. Jak si kdo ustele, tak si kdo lehne. A když si ustele dobře a leží se mu hezky a pak se mu nechce vstávat, tak si holt zaběhá v horku.

28.května
Třetí týden. Ohře mi poněkud pochroumala plán. Ale nějak to půjde; teď to přece nevzdám.

25.května
První velká prohra na maratonském poli. V pátek jsem odjela na Ohři, za účelem provozování sportu vodáckého (bude se hodit do 2000km vlastní silou), a následkem toho jsem celý víkend neběhala. Teď jsem zcela spálená, namožená a zničená, takže asi ani dnes si svých 800 metrů nedám. Stydim, stydim, stydim...a jdu se učit matiku.

20.května
Proč vždycky v úterý večer prší? Poprvé jsem si na běhání musela vzít mikinu. A navíc jsem z donucení strávila půl dne na vysokých podpatcích, což mě vyčerpalo už předem, ještě k tomu nějakých 800 metrů běhu... Ale k věci: druhý maratonský týden. Tentokrát jsem se přiměla běhat každý večer. Abych se nenudila, průběžně měním běžecké trasy (a pak dlouze měřím, jestli to opravdu bylo celých 800m). Včera jsem dokonce potkala jinou běžkyni, což mě značně potěšilo. A začínám mít pocit, že v okolí hospody potkávám známé tváře. Možná bych měla běhat jinudy.

15.května
Dneska jsem ani nevěděla, jak jsem se dostala ze dveří, probrala jsem se, až když jsem se rozběhla. Dnešek byl takříkajíc den blbec. A zvláští je, jak to ze mě při běhu všecko spadlo. Tentokrát vlastně asi poprvé jsem si nemusela v duchu opakovat, že nejsem žádný béčko a že to zvládnu; prostě jsem běžela jen proto, že mě to bavilo. Navíc jsem zjistila, že i ten týden běhání má svoje výsledky, už jsem o poznání míň orvaná. No, nejspíš když má někdo fyzičku naprosto mizernou, dá se zlepšit skoro vším...

13. května
Počasí se nemůže rozhodnout, jestli teda prší nebo ne, a já rekapituluju první týden svého maratonu na etapy. Zatím se mi vcelku daří; pravdou je a zůstane, že v pátek jsem neběžela, ale to se občas stane i profesionálům (ehm, tedy, alespoň doufám...?) (Profesionálové zas určitě nemusejí měřit klubovnu kvůli rekonstrukci a plánovat tábor – no ne?). Takže čtyřikrát jsem si proběhla nejbližší ulice, jednou jsem si naplánovala trasu po lesních cestách (paráda, bohužel nemám les běžně k dispozici) a jednou jsem zkusila běhat na dráze u svojí bývalé základky. Vzhledem k tomu, že radši běhám odněkud někam, asi zůstanu u pouličního běhu (jo a kromě toho taky v jedné té ulici stává sanitka...jeden nikdy neví 0:-)
Začátky prý bývají těžké. Já mívám spíš problémy dotáhnout věci do konce. Uvidíme, ke kterému schématu událostí se přikloním při maratonu :-)

neděle 27. července 2008

Výstup na Nangáparvát

A je to tady. Dívám se na svět z vrcholku Nangáparvatu. Alespoň obrazně. A jak to vlastně bylo od začátku?

Vrcholy mě zaujaly, když jsem si předplatila Skauta – Junáka, ale ze začátku jsem neměla v úmyslu lézt „oficiálně". Chvíli jsem si úkoly tvořila a hodnotila sama. Pak mě ale zlákala možnost nebýt na to sama, a přece jen jsem se zaregistrovala. Na Skunipě se pohybovala spousta lidí a já jsem měla báječný pocit, že jsem se k tomuhle projektu přidala.
Nangáparvat jsem si za „svoji" horu nezvolila náhodou. Věděla jsem, že tahle osmitisícovka si vyžádala nejvíc obětí, a rozhodla jsem se, že já tuhle horu prostě dostanu. Ale stejně nejdřív hora dostala mě.
Zájmů bylo hodně, přístupu na internet málo, neměla jsem nové úkoly a nemohla jsem psát hlášení. Nakonec jsem poztrácela tabulky se svemy, z ExpeDu se stal poznámkový blok a bylo po lezení.
Pak jsem k Vánocům 2006 dostala připojení na internet a v únoru jsem na měsíc lehla se zánětem dutin. Vzala jsem to jako druhou šanci a začala jsem se na Nangáparvat drápat od začátku. Stahovala jsem si úkoly, vyrobila si tabulky v Excelu, snažila jsem se plnit alespoň ty úkoly, které se daly splnit v pohodlí vlastní postele. Ze začátku jsem měla spoustu svemů za četbu, protože jsem v knížkách ležela od rána do večera. Za poměrně krátkou dobu jsem vylezla první tisícovku, což mi dodalo energii. Vedla jsem družinovky, jezdila na výpravy, chodila, lezla do schodů, dál četla a dělala spoustu dalších věcí. Vypadalo to, že bych se k vrcholu mohla dostat sice pomalu, ale jistě.
Jenže Hapla míní a život mění. V květnu jsem se zúčastnila lesního kurzu. Měla jsem spoustu jiné práce a přemýšlení. A lezení znovu ustoupilo do pozadí.
Do třetice jsem se do toho dala o posledních Vánocích. Tentokrát jsem měla veškerou dokumentaci, takže jsem navázala na předchozí tři tisíce svemů. Vlastně jsem neplnila skoro žádné „zvláštní" úkoly, hodně svemů jsem získávala prostě tím, že jsem věděla, jak je z běžného dne vytáhnout. A znovu jsem pomalu a jistě lezla.
A zlom nastal v květnu. Skládala jsem zkoušky FCE a Kyb mi prozradil, že bych za ně mohla dostat 1000 S (pokud by se mi ovšem povedlo je složit...). Přiznávám, je to materialistické, ale došlo mi, že těch 1000 S na Nangáparvatu neuplatním, protože spadají do kategorie, ve které mám svemů nejvíc – tou dobou už tu požadovanou čtvrtinu. Rozhodla jsem se, že zkusím na Nangáparvat vylézt dřív, než dostanu výsledky z FCEček. Vrhla jsem se do toho po hlavě. Plnila jsem protomy, hledala jsem další a další úkoly. Dala jsem se do plnění Maratonu. Na táboře jsem div nevypustila duši – i když tam byly svemy až druhotná motivace.
Povedlo se mi to – jsem na vrcholu Nangáparvatu. Ale Maraton ještě nemám doběhnutý, možná budou nějaké ty svemy z FCEček a hlavně si život bez Vrcholů už nedokážu představit. Lezu dál – na Cho Oyu.

neděle 11. května 2008

Běhám, běháš, zírají

cesta k vrcholu vede přes Marathon

Jedním z nesčetných úkolů v Cestě k vrcholu  je Marathonský běžec. Celkem jednoduchý úkol, denně 42 dní za sebou uběhnout 800m. Reálné i pro takového odpůrce sportu, jako jsem já. Tak jsem se do toho dala.
Snad každý den potkám na ulici nějakého běžce, jak pomalu, ale vytrvale a soustředěně kluše k cíli, jímž je pravděpodobně skvělá fyzická kondice. Profesionálně vypadající ohoz, speciální běžecké boty, odhodlání, které ho žene dál, a lhostejnost, kterou ukazuje vůči nám ostatním, televizním existencím, jejichž největší sportovní výkon je dobelhat se z bytu na parkoviště. Běžci mi vždycky připadali jako svého druhu elita a cítila jsem se zabředlá hluboko v bahně konzumní televizní společnosti. Tímhle úkolem jsem s tím zkusila něco udělat.
Pořád jsem si ovšem nepřipadala jako běžec, když jsem si obula staré tenisky a nejistým klusem vyrazila. Jako na potvoru nebyl samozřejmě kolem jediný příznivec běhání, zato se to všude jen hemžilo zamilovanými páry vyfiknutými na schůzku, důstojnými pány vracejicími se z obchodních jednání a rodinami na idylické podvečerní procházce. A nikdo na sobě neměl vytahaný tričko a starý tenisky; nikdo nelapal po dechu, protože nasadil moc rychlé tempo...nikdo se nevybičoval udělat něco pro sebe. Ha. Já jsem z nich nejlepší.
Tímto samozřejmě nechci vyjadřovat negativní postoje k běžcům, zamilovaným párům, rodinám ani komukoliv dalšímu, koho jsem zmínila. Jedná se pouze o bezprostřední zachycení pocitů z jednoho úhlu pohledu, zcela vytržené z kontextu. Mír, lásku a běh všem ;-)

čtvrtek 8. května 2008

O výzvách, odhodlání a hoře

aneb Jak se škrábu na Nangáparvát

Jo, čtete dobře, momentálně lezu na Nangáparvát. (to pro ty, kteří neví, o co jde)
Jo, čtete dobře, stále ještě lezu na Nangáparvát. (pro ty, kteří to vědí...)
Cesta k vrcholu je skautský projekt, nebo by se dalo říct hra. Nebo výzva. Nebo životní styl. To ať si ohodnotí každý podle sebe. Podstatou je, že člověk za nejrůznější úkoly sbírá body, a každý bod je jeden výškový metr na symbolické osmitisícovce. Jednoduché, není-liž pravda.
A teď si představte, že ty úkoly neustále přibývají, čtyři, pět nových každý měsíc, a to tuším šestým rokem. Obrovské množství aktivit. Na zdolání té své hory potřebuje člověk něco přes osm tisíc bodů, a to už je taky slušná hromádka. Dá se nastřádat za dva měsíce, dá se s tím patlat rok i déle (přiznávám bez mučení, já patřím do té druhé skupiny...). Dá se to brát jako hra. A dá se to brát jako výzva.
Přece nejsem takový máslo, abych to nezmákla, říkala jsem si, když jsem odesílala registraci na Nangáparvát. Nejsem žádný béčko, s tím jsem hledala nové úkoly, které bych při plnějším rozvrhu zvládala. Nejsem přece slabej hráč, cedila jsem skrz zuby, když jsem zjistila, že poslední tři měsíce jsem si tak nějak zapomněla počítat body. Už jsem tomu věnovala tolik energie, že to teď nezahodím, opakovala jsem si a obíhala blok, abych nahnala potřebných 800 metrů (denně po 42 dní) pro úkol Maratonský běžec. Vrcholy už pro mě nejsou jenom hra, ale část života. Body – aneb Symbolické Výškové Metry – se pro mě staly účinnou motivací, když se všechna ostatní vypařila. Vrcholy mě prostě nutí pokračovat, něco dělat, pracovat na sobě. A takových věcí zas tak moc není. (No jo, tak si mě kamenujte...)