Po přízni...

Tak jsem šla s Oliem prodiskutovat zadání nového webu pro Cesty k vrcholům. Nejasná svatozář, kterou jsem mu na počátku tohoto procesu viděla nad hlavou v důsledku toho, že to udělá výměnou za hlubokou vděčnost vrcholového týmu a nějaký ten mnou uvařený oběd, se v průběhu rozhovoru začala rozplývat.

"Co-ó?" komentoval Olie mé připomenutí, že mi v prvnotním nadšení (zřejmě mém) slíbil, že nějaký postup v práci bude vidět o Vánocích.
"Mám vrtuli? Nemám," zoufá si, když se tenhle termín pokouším jemně vyargumentovat. Poté začnu slevovat.
"Před maturitou? No to né!" zasahuje do debaty autoritativní rodič a mně se místo Olieho svatozáře začíná před očima válet černá mlha.
"Já si chci rozumně promluvit!" snažím se ještě, načež Olie zvedne svoji LARPovou pušku a s ledově klidným výrazem Jamese Bonda po mně vystřelí. Naštěstí jsem už na ty střely z měkké oranžové pěny zvyklá.

A poté praví, že jestli stačí v červnu, tak v červnu že web bude, a navíc mi pomůže s programem pro moji novou empétrojku.
(Ergh, další přístroj chytřejší než já...)

Tož tedy - po přízni neřezat, ale hýčkat. Ona se může hodit.

 

Have a little sweet dream

Málokdy se mi zdají sny, ale když už, tak stojí zato. Občas v tom dobrém smyslu, většinou tak, že se z nich budím s vytřeštěnýma očima, když ne rovnou s vřískotem. Ale tahle druhá sorta je pak zase výborná na historky k táboráku, žejo.

Třeba dneska. To se mi, prosím pěkně, zdálo, že mě bolej zuby a jdu s nima k zubaři.
Ale ejhle, ukázalo se, že tím zubařem je jeden mladík, kterého znám z průvodcování na Kuksu. A místo, aby mi prohlédl a spravil chrup, začal si tuto skutečnost ověřovat. Zřejmě si nebyl zcela jistý, neboť to zkoušel fintami typu "A jak on se jmenuje ten barokní zámek na východě, Ko-, Ku-, Ke-něco..."

Já z nějakého důvodu ovšem nemínila svoji totožnost přiznat, takže jsem vynaložila všechny síly na herecký výkon ve smyslu "vážně netuším, co máte na mysli." Tím jsem zapřela veškerou svou kukskou výchovu, neboť prohlášením "Kuks je zámek" některé průvodce vytočíte do vrtule a ten zbytek spolehlivě rozesmějete.

Sen o zubaři se tak změnil v sen o rafinovaném výslechu a tvrdém zapírání. Dlouhém výslechu a zapírání.

A pitomé na tom bylo, že mě po probuzení fakticky rozbolely zuby.

(Jo - a "Have a little sweet dream" je původně nápis z jedné archivní mikiny, kterou jsem podědila po bratranci a několik let ji tahala na všechny akce jakožto oděv na spaní, než mi začala být krátká. To je poněkud podivné, neboť bratránek má metr devadesát... no nic.)

Vrcholová mozaika

(takové ty drobnosti, které dělaly akci akcí, ale nevlezly se do slušného zápisu)

"Počkejte/Postavte se tam, já to musím vyfotit pro Žížalu." Kyb bral fotodokumentaci zodpovědně, Žíža nepřijde o nic podstatného, co se o víkendu stalo. A já už se na ty fotky taky těším.

"Nemel a mel!" Povel k mletí mouky během oběda v archeoskanzenu :-)

"Chceš s tím vyfotit ve skoku?" Od držitelů fotoaparátů padalo často, přečasto. Snad i ve chvíli, kdy jsem s vypětím všech sil nakládala spodní část mlýnku, tedy ten menší šutrák, na kolečko. Díky, Petře, nechci...

Keltské oppidum, keltské domy, keltské opevnění, keltské ohniště... V archeoskanzenu je všechno keltské, to dá rozum. A tak tam keltské maso z keltského roštu pojídali keltští skauti a bylo jim fajn :-)

Zimomřivost. Myška a já jsme v každém místě se zdrojem tepla zaujaly strategické pozice v jeho blízkosti. Pokud to byl oheň na grilování, bylo trochu ironické, že jsme toho mívaly ke grilování nejmíň.

Svemy. Ty chvíle, kdy se někdo zeptal na svemové hodnocení přítomného okamžiku a zbytek týmu začal chrlit názvy úkolů a počty svemů. A hlavně takovýhle svemstorming při loučení, kdy každý přihodil pár úkolů ke Kybovu souhrnnému hodnocení víkendu.

Z vrcholového workshopu

(Věnováno Žížale, na kterou jsme celý víkend hojně vzpomínali. Co chvíli nás Kyb přidržel v nějaké činnosti nebo nás přiměl zapózovat se slovy "Musím to vyfotit pro Žížalu" :-))

V březnu navrhla právě Žížala uspořádat setkání vrcholezců, probrat budoucnost Cesty k vrcholu, vytvořit strategický plán dalšího postupu a všeobecně si užít výpravu.
I tak se stalo právě tento víkend, téměř přesně půl roku od prvního impulsu.

V Kybově městě jsme se sešli v počtu šťastných sedm - krom Kyba samotného jakožto zakladatele, vedoucího a patrona Cesty a hostitele ještě Myška, Anežka a já za vrcholezce a Mejdlo, Petr a Tadeáš za více či méně externí zájemce. Vzhledem k nepříjemnému dešti jsme byli docela rádi, že prvním bodem programu je prohlídka nových skautských kluboven (odkud se po anglicku vytratil Mejdlo a pár hodin o něm nebylo slyšet) a hned poté motorizovaný přejezd na Kybovu chalupu. Tam jsme na naplnění Maslowovy pyramidy potřeb zapracovali od základů, pánové pomohli Kybovi s prací na zahradě a my s Myškou a Anežkou jsme připravily guláš k obědu a zeleninový salát k večeři.
Jak jsme sklízely ze stolu nádobí po obědě, dorazil nebohý Mejdlo, který se v mezičase nechal připravit o nepohodlný zub. Navzdory této skutečnosti ale sprásknul téměř všechen zbylý guláš, což beru jako kompliment :-)

A pak už došlo na hlavní úkol a účel celého setkání, totiž všeobecnou debatu o lezení. Kyb představil filosofii Šťastné planety a význam Cesty k vrcholu pro její vybudování, navrhnul změnit název projektu na Cesty k vrcholům, protože lezení není jednorázová záležitost, vrchol a schluss, předvedl svůj memošátek s fotografiemi, Mejdlo upozornil na svým způsobem podobný roverský projekt o fyzičce, zvaný prý Buchty, já vyplňovala pauzy přízemními připomínkami k webu a propagaci a rozproudila se příjemná diskuze.
Tadeáš stručně, ale poctivě zaznamenával všechno, co v hovoru padlo (naštěstí jsem ho přiměla, aby ze záznamu odmazal alespoň zmínku o tom, že mi do Expedice 80 chybí dokončit úkol Přežití) a tím vznikl zajímavý soubor myšlenek a nápadů. Rozhodli jsme se, že tyto necháme uležet, než na nich začneme pracovat dál, a vyhlásili jsme si pauzu a rozchod.

Zatímco Kyb už kutil cosi kolem plánovaného večerního grilování, zbytek týmu vyrazil na procházku po okolí. Při té příležitosti jsme málem spadli (někteří málem skočili :-)) do hasičské nádrže, obdivovali panorámata a jedno dost neaktivní mraveniště, vyfotili se u malebné bývalé vápenky (věž obehnaná kolem dokola železnými obručemi, a zpoza obručí vyrůstají zvonky), sehnali si velmi jablečnou svačinu a přes plot se pozdravili s úředním šimlem.
Totiž pardón, ryzákem. Ale u úřadu ten kůň bydlí, to zase jo.

Druhou část debaty nechal Kyb v naší režii a věnoval se přípravě ohniště na grilování. Tahle diskuze už zahrnovala načrtnutí propagace a především podobu a funkce plánovaného nového webu.

Rozhovory pak volně přešly v posezení u ohně a grilování večeře, což podle rozmanitých povah a chutí účastníků vyústilo přímo v grilovací přehlídku. Na roštu se za večer vystřídaly chleby, kuřecí a vepřové maso, žampiony plněné sýrem, Myščiny špízy, jablka, cibule a Kybovo překvapení v alobalu. Od povídání u ohně nás vyhnala až zima, takže jsme rychle zrušili ležení venku a přesunuli se zpátky k počítači a projektoru. Anežka, Tadeáš a Petr ho využili k promítání fotek ke svému povídání o táboře v rumunském Banátu, Mejdlo prezentoval svoji výpravu tamtéž a Kyb promítnul fotky ze svého memošátku. To už jsme s Myškou dost silně bojovaly s únavou a ospalostí, takže tím byl večer oficiálně ukončen, popřáli jsme si dobrou noc a já šla po ústech padnout do spacáku.

~~~~~~~~~~

Velkoryse jsme si odsouhlasili budíček až v osm, takže jsme sebou ráno museli trochu hodit, abychom se nasdnídali, uklidili a sbalili si věci včas na odjezd do Nasavrk. Tam nás Mejdlo provedl nejdřív keltským muzeem a pak právě budovaným archeoskanzenem (obojí v režii o.s. Boii). Ve skanzenu jsme nedřív prolezli všechny hotové i rozestavěné budovy a omrkli různé možnosti a varianty takových staveb. Mě osobně nejvíc zaujaly různé typy rákosových střech a pak keltský zámek, čili jednoduše vypadající závora, která se ovšem dá zvenčí odsunout pouze děsně speciálně zakrouceným kusem kovu.

A schválně, kdo by uhodnul, co se dělo dál? Jasně, na ohništi jsme za pomoci Kybova dmychadla rozdělali oheň a volně se pokračovalo v programu z večera. Maso, salát, cibule, výborné škvarkové placky od Anežky, jen Kyb si udržel expedičního a lezeckého ducha a uvařil si úspornou polévku.

Mejdlo nám po dobu oběda půjčil mlýnek na zrní ve formě dvou zakulacených balvanů, z nichž tím vrchním se otáčí. Bavili jsme se mletím pšenice a výsledkem bylo množství mouky větší než malé. S Myškou jsme si z ní vodou zadělaly těsto na placky a ty pak přidaly do druhého kola grilovací revue. Vzhledem k totálnímu nedostatku koření měly trochu zvláštní chuť, ale konec konců, placky vlastnoručně upečený z těsta vlastnoručně zadělanýho z mouky vlastnoručně umletý - no kdo to má?

A pak už se nebezpečně přiblížil odjezd Myščina vlaku, takže jsme akci prohlásili za úspěšnou, oficiálně ji ukončili, rozloučili se a Kyb mě a Myšku odvezl zpátky na vlak, závodě přitom s časem a mizerně značenou objížďkou.

Tímto ještě jednou moc děkuju Kybovi, Myšce, Anežce, Mejdlovi, Tadeášovi a Petrovi za báječnou akci a Žížale za impuls k jejímu vzniku. A Žížo - příště vybereme lepší termín ;-)

Pauza

Tak jsem si včera zodpovědně zabalila věci, šla brzo spát a nařídila budík s vizí hromady úkolů, které na mě v následujícím týdnu čekají. Namátkou ubytovat se na koleji (nenáročné, leč velmi zdlouhavé), oběhat fakultu a vydyndat autogramy do indexu od těch učitelů, kteří přes všechno své "já jsem na fakultě pořád" nebyli ve zkouškovém zastiženi ani na šestý pokus, vyřídit výměnu skript, odpracovat zbytek laboratorní práce na diplomce, upsat se ďáblu fakultě na další rok a vyrazit na skunipácké setkání.

České dráhy s předvídavostí sobě vlastní vypravují spoje do Školního města pravidelně hodinu co hodinu, s jedinou výjimkou. No jasně, že nejezdí zrovna ten vlak, který by se mi báječně hodil. No nic. Vstávám tedy na dřívější, budík mi zvoní v šest, já se z bezdůvodné nervozity budím průběžně celou noc.

Do jedné po poledni ještě všechno funguje, jak má, pomineme-li ne zcela příjemné spolucestující, ale to už se ve vlacích tak někdy stává. Čas, který mi zbývá do mé očekávané přítomnosti v ubytovací kanceláři, využívám k pochůzce po fakultě. Světe div se, všichni tři učitelé, kteří odolali mému nahánění celé letní zkouškové, si piánko sedí za svými stoly a při podepisování indexu se na mě ještě usmějou...

S blaženým úsměvem se odebéřu k ubytovací kanceláři. Přes všechno pečlivé přihlašování studentů na konkrétní časy v počtech, které by mělo ubytovací zvládnout s rezervou, se odevzdaně zařadím na konec dlouhé nepohyblivé fronty. Když se konečně, konečně, s rameny otlačenými od brašny s notebookem a bolestí hlavy, dostanu do kanceláře, paní ubytovací se na mě sladce usměje.
"Vy jste platila předem, ano, to je všechno v pořádku. Ale nestačí to, ještě sedm set korun."
Zůstanu na ni zírat. Sama mi řekla, že všechny předepsané platby (mimochodem ne úplně zanedbatelné částky) jsou v pořádku, a jsem si velice jistá, že sedm stovek na seznamu věcí potřebných pro ubytování nebylo.
"Dokdy to musím zaplatit?" tážu se zoufale, neb takovou částku s sebou po kapsách vážně nemám.
"No mělo to být při nástupu," podotkne mírně káravě paní ubytovací. Já potlačím chuť zaječet, že to by mi to ale musel někdo sdělit, a slíbím, že peníze pošlu převodem. S nově nabytými klíči potom zjistím, že úklid v našem pokoji nejspíš nezahrnoval setření prachu a podlahy ani správku díry ve zdi, ale zato stěhování nábytku. Strkám před sebou skříňku a přitom soudím, že jsem na tom dobře, letos alespoň nemusím manipulovat s postelí.

Pak provedu inventuru nejdůležitějších věcí, které by měly být ve skříních na chodbě. Já bohužel disponuju klíčem jen od jedné, druhá byla v režii Spolubydly.
Výsledek je dost chabý: Varná konvice není, stolek taky ne, kýbl s hadrem na podlahu jakbysmet, pod zámkem je i smetáček a lopatka, a síťový kabel od počítače jsem ztratila asi úplně.

Vzhledem k tomu, kolik mých plánů na následující dny je závislých na internetu (přinejmenším ve fázi domlouvání), se rozhodnu udělat na výpravě za potravou taky odbočku do elektroprodejny. Vrcholem mých dorozumívacích schopností se ukáže být výraz "takovej ten konektor se zobáčkem", leč po přesvědčivém ujištění prodavačky, že tento konektor existuje pouze v jedné velikosti a typu, do síťáku nablind investuju.
A když ho zapojím, zaraduju se nad fungujícím připojením a přihlásím se ke školnímu mailu...

...co tam na mě nečeká jako zpráva od vedoucí diplomky, že tenhle týden se vlastně nic dělat nemůže?

Dva dny volna ve Školním městě, spolužáci nikde, ti přijedou až na zápis... nějaké nápady, co bych mohla podniknout?

Marná práce

Pavouci jsou užiteční, pilní, někteří i hezcí, ale moc fištrónu nepobrali.

Šla jsem dneska věšet prádlo na zahradu, a zjistím, že košík s kolíčky je v boudě na nářadí.
A vzápětí pak to, že přístup k boudě mi blokuje nádherná pavoučí síť zvící dobrého čtverečného metru, a na ní si hoví nádherně vybarvený křižák. (Spíš asi křižačka, neb jsem se dočetla, že samečci mají do 9 mm, samičky můžou být i dvoucentimetrové - a tohle byl pavouk jak hrom.)

Zaváhala jsem, nechtělo se mi tu síť rušit, ale mamka nekompromisně prohlásila, že je ten pavouk tydýt, že ona mu síť přesně v tom samém místě strhla už čtyřikrát a on si ji tam stejně znovu postaví. A tak jsem prozkoumala její architekturu a pak celý výtvor shrnula k jedné straně.

A jsem zvědavá, za jak dlouho se objeví znovu.

Ale než jsem se odhodlala k tomu barbarskému činu, pokusila jsem se tvůrčího členovce vyfotit.

(Už vím - čtyřiadvacet hodin. A tak nějak tuším, že to ten pavouk pořád ještě nevzdal.)

(Připomínka z 10. září: Ne, nevzdal. Ještě párkrát jsem mu strhla síť, pak ho mamka akčně odlovovala v obýváku, kam jsem ho nejspíš donesla s prádlem či co, a momentálně lágruje zvenčí na prostřední tabuli okna od ložnice. V patře.)