There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

středa 23. prosince 2015

Kouzlo Vánoc

(Ne, nemám doma ani jednu láhev coly. Fakt ne.)

Blížící se Vánoce mi pěkně zabrnkaly na nervy. Vymyslet dárky. Sladit všechny požadavky na mou přítomnost v různých místech a časech. Pořídit dárky. Napravit chybky, které jsem z nervozity a nepozornosti udělala v práci. Sesumírovat, co za potraviny potřebuju koupit. Hlídat se, abych nevyrobila další pracovní maléry. A tak pořád dokola a ve spirále, protože čím vyšší nervozita, tím víc problémů produkuje.

A teď tu sedím s hrnkem čaje a jsem zcela spokojená.
Na pracovním poli mám všechno hotovo a vyřešeno.
Vánoční dárky jsou pokupě. (Dobrá, ne všechny, některé jsou ukryty nepovolaným očím, ale až na jednu výjimku je mám všechny doma. A pokud jde o výjimku, už jsem byla smířená s tím, že dorazí po Novém roce, takže cokoliv, co se stane, je vývoj k lepšímu.)
V lednici si hoví přiměřená porce kapra. (Vzala jsem si k srdci zásadní poznatek z loňského roku, totiž že dvě kapří filety nejsou dvě porce.)
A tak vůbec mám pocit, že všechno bere dobrý (byť dílčí) konec.

Tak to přeju i vám, přátelé, poutníci, kolemjdoucí.
Mějte se fajn.

To je nakonec to nejdůležitější.

sobota 5. prosince 2015

Hrdost

Přiznávám na rovinu, že jsem poněkud rozmazlené dítě.
Taktéž jsem dítě internetové, takže řadu svých méně ostudných neznalostí řeším za nedocenitelné pomoci Googlu. Recepty, kuchařské zlepšovány, neznámé pojmy a stovky nejrůznějších detailů, na které mě navede literatura. Má historie vyhledávání je bohatá a ujetá.
Ale když jsem se na podzim podívala z okna a shledala, že skrz něj nevidím, pochybná hrdost mi nedovolila zadat do vyhledávače tak prosté a triviální heslo jako "jak se myjou okna". I prala jsem se s tím bez nápověd, dlouho a slušný výsledek neodpovídal strávenému času...

Nadhodila jsem to posléze před babičkou a odstartovala tím dlouhou diskuzi plnou podivuhodných nápadů.

A ejhle - napsat do vyhledávače "jak se myjou okna pudinkem" už mi nedělá žádný problém.

sobota 21. listopadu 2015

Interpunkce

Nejamatérštější webdesigner světa opět v akci, mission "vrcholový web".

"...dobrá, tak tady smažu jednoho pštrosa, napíšu k tomu padding z každý strany půl pštrosa, a teď už to přece musí fungovat," vedu si tak tvůrčí monolog u svého zhruba třiadvacátého pokusu odsadit text v hlavním boxu stránky, aby nebyl nalepený na samém jeho kraji.

(Ochránci zvířat, neděste se, žádný pštros nepřišel k úhoně, to jen já jsem se naučila udávat některé parametry nikoliv v pixelech, ale v relativní jednotce zvané em. Asi pět minut jsem říkala, že umažu emu nebo přidám dva emu, pak jsem přešla na jméno jiného velkého nelétavého opeřence.)

Nicméně ani třiadvacátý pokus nefunguje, jak má, box s textem se mi scvrkne a nechá v designu nepěkné mezery.

"Proč mi to nefunguje?" vystartuju tedy přičinlivě na programátora, který odevzdaně odloží vlastní práci a zkoumá výsledky mého snažení.

"Protože tady, jak jsi psala nula celá pět," ukazuje na část kódu, kam jsem inovativně vložila půl pštrosa, "máš desetinnou čárku, a ne desetinnou tečku."

pondělí 2. listopadu 2015

Můj papírový zmatkosystém

(Ano, lezci, správně je vám to povědomé.)

Při revizi úkolů Cesty k vrcholu připadl do mého dílu práce mimo mnohých jiných i úkol Můj papírový infosystém.
Je to jeden z těch úkolů, kdy mám chuť popadnout nůžky a jít si z kroje odpárat vrcholovou nášivku, protože mě zcela jednoduché zadání porazilo na hlavu. Opakovaně.

středa 28. října 2015

Programátorka

Tvořím nový vrcholový web!
Přesněji řečeno, tvořím mu fasádu, programování útrob je na člověku nepoměrně zkušenějším a šikovnějším.

A zvládám to se svou obvyklou bravurou.

středa 21. října 2015

Tuctová

Tvářička. Příhoda. Jak libo.

Čekám si tak večer na pozdější spoj, jelikož obvyklý mi ujel. Autobus konečně přijede, prohodím několik zdvořilostních frází s řidičem, který mi podává jízdenku a rovnou tiskne další pro slečnu, jež stojí za mnou.

"No jé, ahoj! To je prima, že jsme se tu potkaly!" rozzáří se najednou ona slečna. "Taky jedeš? Nebo... se... my... neznáme?" dokončí velmi obezřetně, když spatří můj výraz. (Který jest nezvykle vykolejený, neb ona mi taky kohosi trochu připomíná. Osobu, o které vím naprosto jistě a bezpečně, že má asi tisíc lepších věcí na práci než postávat na autobusové zastávce sto sedmdesát kilometrů od svého domu.)
"Neznáme. Ale to nic, stává mi to docela často, od lidí, který neznám," pokrčím rameny.
"Ta slečna, se kterou jsem si vás spletla," hlesne pak nebohá slečna opatrně, "tý je šestnáct..."

Alespoň něco příjemnýho.

čtvrtek 15. října 2015

Koncentrace

Když (poněkud) pokazíte tři věci, samozřejmě to nevyvedete tak, abyste se šli omluvit třem různým lidem, kteří si pomyslí, že jste si to měli líp zkontrolovat. Ne, omlouváte se třikrát za dvě hodiny jednomu člověku, který si nutně musí říkat, co jste to za matlala...

#IDontLikeThursdays

úterý 13. října 2015

Optimalizace procesu

Dorazila mi mailem vrcholová zpráva. Opět něčí vytrvalost a odhodlání pokořily symbolickou osmitisícovku.
V té vrcholové zprávě stála jedna nenápadná zmínka - že nalezla vhodný systém sčítání svemů.

Zírala jsem na těch pár písmenek a v hlavě mi s ozvěnou dunělo: Já ne.

Snažila jsem se. Můj výzkum v této oblasti byl, řekla bych, poměrně obsáhlý.

pátek 9. října 2015

Matení nepřítele

Obávám se dne, kdy intuice selže.

Neb jen intuice mi pomáhá poznat, který z autobusů označených "Nové Město -> Pracoviště" jede ve skutečnosti trasu z Pracoviště do Nového Města.

(A když je řeč o matení nepřítele, právě jsem se vrátila z důkladné rekognoskace jedné obousměrné autobusové zastávky, abych zjistila, odkud přesně mi zítra ráno odjíždí kriticky důležitý autobus. Nevím nic, neboť dotyčná přepravní společnost se neobtěžovala vyvěsit tam jízdní řády a jejich infolinka "je dočasně nedostupná". Bude švanda, takhle při sobotě brzo ráno!)

pátek 18. září 2015

Kraj barevnýho nebe

(A nepřehledné autobusové dopravy. Na to nezapomínat.)

Angličtina má pěkný meteorologický idiom. Every cloud has a silver lining, tedy Každý mrak má stříbrný okraj, čili Všechno zlé je pro něco dobré.
(Velmi ráda obracím v Every silver lining has a cloud, ale to sem teď nepatří.)

Je to pár dní, co mi skončila odpolední služba a jaksi jsme se s kolegyní zapovídaly, příjemně to utíkalo a bylo o čem přemýšlet, prostě jedno s druhým a když jsem se pak vynořila na rohu u autobusové zastávky, mohla jsem svému spoji zamávat na šťastnou cestu. A další, jak jsem po zběsilém průzkumu mnoha jízdních řádů zjistila, jel za čtyicet minut.
Vždycky radši mrznu/moknu/čekám v pohybu než na místě, takže jsem se vydala na krátkou procházku po okolí, jen tak pro pokrácení času.
A pršelo a pršelo...

...a pak se mezi mraky objevilo slunce. A za to mrznutí a moknutí mě odměnilo hrou stínů na štítech starého města a nad tím vším dvěma skvostnými duhami.
Byl to úžasnej pohled.

Tak barevný nebe při západu slunce, jako jsem pak pozorovala z onoho pozdějšího autobusu domů, to jsem ještě neviděla. A že teď bydlím na místě, kde se malebné západy slunce a přehlídky mraků konají skoro denně. Zelený nebe. Žlutý. Fialový. Lepší než tenkrát na táboře.

To jen tak, kdybyste někdo přemýšlel, co po večerech dělám. Koukám na oblohu a žasnu.



čtvrtek 10. září 2015

Hackerka

Hardwarové obtíže jsou konečně překonány (čti dvě díry do zdi vyvrtány a síťák jimi protažen) a ajťák, který nám ten internet instaluje, se při nastavování routeru táže na jméno sítě.

"Dejte tam Čtyřka," navrhuju přes rameno z kuchyně. Ajťák a spolubydlící se na sebe podívají, kývnou a ajťák si to zaznamená.
"A heslo?" ptá se vzápětí?
Vypísknu něco ve smyslu, že nevím, a že je asi špatnej nápad mít heslo stejné jako jméno wi-fi sítě.
Ajťák a spolubydlící se na sebe podívají, kývnou a ajťák si cosi zapíše.

***

Po očištění bytu od cihlového prachu si chci tedy ten nový internet ozkoušet, i zapnu stroj a chci se připojit k wi-fi.

Název sítě: Čtyřka
Heslo: janevimtrebactyrka

Heslo: cojavimtrebactyrka

Heslo: taktrebatakyctyrka

Heslo: nevimtaktakyctyrka

Už jste se někdy snažili hacknout si vlastní wi-fi?

(Ne, nečísluju si popořadě všechny wi-fi, které jsem kdy zařizovala. Ale posloupnost v tom mám. Jo, a to heslo mi museli prozradit.)

úterý 4. srpna 2015

Táborový kaleidoskop

Vosí žihadlo patnáct minut fakt dost bolí.
A pak tři dny tejden šíleně svědí.
(Nemohlo by fakt dost bolet hodinu a pak dát pokoj? Brala bych všema deseti.)

Po dvou letech bez jediné noci pod stanem, neřku-li pod širákem, jsem vešla na tábořiště, nastěhovala se na svou postel v podsaďáku a začala štítivě vyhazovat ze stanu hmyz, snažíce se u toho nepištět. Můry. Kobylky. Škvory. A tak. A měla jsem pocit, že jsem totální měkký máslo a už na ten tábor nepatřím.
Stačilo se na to vyspat a můj vztah k hmyzu se upravil do rozumných kolejí. A můru ze spacáku jsem pak vyndala se znuděným "uhm".

Vzpomínala jsem na svůj dávný článek o kašírování škrobem a využila trosek, které mi z něj uvázly v paměti. Škrob se vhodně doplnil s kreativitou spolutvůrkyně v oblasti textilu a výsledkem byla dost hezká dračí hlava, strážící poklad v noční etapě. A jeden skvělej poklidnej táborovej den.

Na drhnutí nánosu sazí z hrnců je stále nejlepší písek z potoka. A taky se u toho člověk krásně opálí, žejo.

Je fascinující, jakou škálu zvukových projevů mají krávy.

Krávy v noci nespěj.

Kráčím kolem jídelny, kde rokují vedoucí, a z jejich hovoru ke mně zalétne slovo "zabije". Prudce zostražitím a jdu pátrat, co se stalo či stane. A zjistím, že se baví o jedné světlušce. Která je sice tintítko, ale hřebík, pane, ten zabije na pět ran!

Na tuto světlušku taktéž velmi vzpomínám, když se usilovně snažím zabušit do klády hřebíček o délce cca patnáct čísel, tloušťce asi půl a notně orezlý. Pět ran? Ani omylem.

V noci nádherně září měsíc, vrhá na kraj neobvyklé stíny, maluje mrakům stříbrné okraje a mně je to úplně šumafuk, protože to znamená, že bude zase děsná klendra. Jen kdybych měla ještě nějakou vrstvu na přidání k těm svým čtyřem.

Fake it till you make it - poslední dva dny jsem konečně odposlouchala a zazpívala obě sloky večerky. Do té doby jsem tak nějak broukala a doufala, že si nikdo nevšimne.

U závěrečného ohně si s povzdechem procítěně zazpíváme "Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány" a prohlásíme to za druhou táborovou hymnu hned vedle "Já jsem tak línej".

Miluju to. Chci tam zpátky.

neděle 2. srpna 2015

Poděkování

Už jsem skoro měla pocit, že se letos na tábor vůbec nedostanu.
Našla jsem si špatné spojení. (Dávejte si pozor, když hledáte na iDosu, neukazuje úplně výrazně, že našel spoj až na druhý den.) Autobus do náhradní destinace měl takové zpoždění, až jsem se bála, že taky nejede. Byl plný rozjívených dětí. A když mě konečně vyhodil v cíli, našla jsem sice modrou značku, ale bez náznaku, kterým směrem bych se po ní měla vydat. (Mapy nemaje, anžto původně plánovaný spoj mě měl dovézt přímo do požadované vsi, ukázalo se to být poněkud oříškem.)

I vybrala jsem si směr do srdce vesnice na základě teorie, že tam nejpravděpodobněji bude rozcestník.

Rozcestník jsem nenašla, ale míjela jsem pána na procházce, tak jsem se ho zeptala, jestli jdu správně do Mladíkova. Potvrdil mi, že ano, a tak jsem spokojeně pokračovala, kráčela jsem si to po cestě ze vsi ven a do polí...

Najednou se za mnou ozval dusot.

Ohlédnu se - a v tom odpoledním vedru  za mnou běží zrovna ten pán, kterého jsem se ptala na cestu.

"Promiňte, říkala jste do Mladíkova, nebo do Michalova? Mě se to pořád plete. Do Mladíkova je to tamtudy," ukazuje zpátky a ještě zevrubně popisuje cestu.

Tomu říkám dobrý skutek, letět za někým v třiceti stupních ve stínu, když si nejste jistí, jestli jde správně. Děkuju!

(A tu záměnu úplně chápu. V Novém městě mám na podobném principu ulici "toho chlapa" a ulici "toho druhýho chlapa".)


středa 8. července 2015

O zásadách a batohu

"Dobrý den, na In-kartu do Novýho města, prosím."
"Do Novýho města? A máte pevný nervy?"

Tak se mě zeptal pán na prodeji jízdenek, když jsem dovlekla svou těžkou sportovní tašku a kabelku na nádraží v Domácím městě. A já začala tušit, že jsem si sbalila pěkně mizerně.

Víte, na lyžáku v sekundě se mi stalo cosi nemilého. Všechny četné propriety, které jsou na lyžařský výcvik nutné, jsem měla naskládané ve velké sportovní tašce, a tu jsem horko těžko unesla. Nebyl by býval problém (moc velký) vytáhnout ji kolem recepce a do přiděleného pokoje, jenže počasí rozhodlo jinak, autobus nás vyhodil pod zledovatělým kopcem, na kterém se hotel nacházel, a posledních pár set metrů jsme si všechen majeteček museli pobrat sami. Malý batoh, velká taška a vak s lyžemi, na nesení toho na mě bylo prostě moc.
Vyřešila jsem to tak, že jsem tašku táhla po ledu, prošoupala do ní pár drobných dírek a od té doby si všechny těžší náklady balila zásadně do kletru. Někdy na mě sice koukali krapet divně (třeba ty dva týdny ve Skotsku, kdy jsme bagáž nosili opravdu jen těch padesát metrů z hotelu do autobusu), někdy se mi to vyplácelo (ve Školním městě nijak nespěchali s odklízením sněhové břečky, což silně štvalo majitele kufrů na kolečkách).

Tentokrát výjimečně jsem to nedomyslela, že si do Domácího města sice vezu jen trochu oblečení, ale zpátky potřebuju dosmýčit hromadu vybavení na tábor. A tak jsem vzala zavděk sportovní taškou a naložila ji nerezovým ešusem (pěkně těžká věc!), krojem, dekou, oblečením a hromadou dalších věcí a dvěma kily mouky navrch.

A pak ji vláčela přes dvě náhradní autobusové dopravy a zpátky do vlaků, rozkopaným nádražím a pak pěšky až domů, neb mi z nádraží rozumný spoj nejel.

Jdu si rovnat záda. A příště už vopravdu vždycky jenom s kletrem.

středa 17. června 2015

Cedník na nudle

Přesně tak mi občas připadá moje paměť. Příkladně právě teď.

Když se chci cítit líp, uklízím. (A jím ovoce.) A když to na mě přišlo dneska večer, rozhodla jsem se trochu poklidit v počítači.

Co by mohlo být lepšího, pomyslela jsem si odhodlaně, než zkatalogizovat ta videa, která jedna taneční kolegyně natáčela na konci každého sean nósového semináře, abychom měly podle čeho trénovat nové kroky, že?

Tak si ta videa jedno po druhém prohlížím a hodlám je přejmenovat jmény kroků, které zobrazují.

connemara.mp4, dobrý.
side_step.mp4, to je taky v cajku.

...

sort_of_shuffle_and_hopshufflehop_combo.mp4
another_shuffle_and_hopshufflehop_combo.mp4

...

I_have_never_seen_this.mp4
imagination_gave_up.mp4

Až si tak říkám, že jsem v tom sean nósu svého času uměla zatancovat pár docela dobrých věcí...
(A to mě napadne teď, rok po posledním semináři. Juch.)

úterý 16. června 2015

Něco nové

Vždycky, když si pomyslím, že už mě v nějakém oboru nic nepřekvapí, někdo někde se srdečně zasměje a přesvědčí mě o omylu.

Při cestách vlakem už jsem zažila čtyřhodinová zpoždění kvůli předem hlášenému sněhu.
Hodinu na jednom nádraží, protože výše zmíněný hlášený sníh zneprovoznil výhybky.
Zažila jsem nehodu na kolejích.
Výtržnost ve vlaku.
Zažila jsem, jak se někdo snaží zatáhnout za záchrannou brzdu. Marně. (Naštěstí. Tenkrát byl ten problém dveře, které nešly otevřít, a onen cestující byl rozhodnut, že na této zastávce vystoupí. Nepovedlo se.)
Zažila jsem poruchu lokomotivy a vykolejenou nápravu.
A nespočet náhradních autobusových přeprav.

Ale aby si každý drážní zaměstnanec myslel o řešení problému na trati něco jiného a dohromady nás honili od vlaku k autobusu, zpátky, opakovat, to vše v horkém letním odpoledni - to tedy bylo poprvé.

neděle 31. května 2015

Shoda náhod

Že v patnácti dostane člověk občanku juniorskou s platností jen na pět let, to je všeobecně známo. S tím ustavením jsem vřele souhlasila, protože mé první občance dominovala fotka s vlasy do trojúhelníku, v divné mezifázi dorůstání po myšlenkovém zkratu, a s velmi namíchnutým výrazem, neboť fotografka naprosto nevhodně zdržovala a já pak šla pozdě do kina. (Na Pomstu Sithů.)(Na sraz s člověkem, který tam vůbec neměl dorazit, a mě hrozně štvalo, že jsem se ukázala jako člověk, co chodí pozdě.)(Byly to velmi silné negativní asociace.)

Takže dá rozum, že jsem se velmi těšila na tu novou, kam jsem si obstarala fotku vážně pěknou.
A že mě dost rozladilo, když se ukázalo, že má kdovíproč platnost zase jen pět let. Nadávala jsem, že taková pěkná podobenka se hned tak nepovede a oni mi ji na pět let upřou, a poslouchala vtipy o tom, že úřad asi předpokládá, že se do těch pěti let stejně vdám a budou mi dělat novou, tak šetří. A těm vtipům jsem se vzhledem ke své situaci cynicky smála.

Nedlouho poté jsme vyráželi na školní exkurzi, na kterou nás pustili právě na základě občanky, a při té příležitosti jsme si je vzájemně prolustrovali.
V naší skupině jsme byly jen dvě postižené touhle zvláštní vůlí úřadu, další pětiletou občankou. Já a spolužačka jménem A.

Fast forward, posuneme se o čtyři a kus roku dál...

Libuju si, jak mi načasování pěkně klaplo, že všechno stihnu vyřídit tak akorát před exspirací občanky s pěknou fotkou, a jak tak nad tím přemýšlím, uvědomím si zvláštní věc - v naší skupině, se kterou jsem tenkrát porovnávala občanky, jsou dvě osoby, které vzhledem k životním okolnostem občanku měnily.

Vdané jsme já a A.

čtvrtek 28. května 2015

S hlavou v oblacích

Miluju, když mě někdo češe. Žel, časté návštěvy v kadeřnictví se ne zcela slučují s mým dlouhovlasým životním plánem, takže si toho potěšení užívám značně sporadicky. Nedávno se mi ale zadařilo, blaženě jsem seděla v křesle a nechala si z vlasů vytvářet účes.

Najednou se ozvala kadeřnice. Velmi zkroušeně.
"Ale já vám ty vlasy vopravdu nepálím..."

Otevřela jsem oči a shledala, že od žehličky kolem mé hlavy stoupají obláčky...

"Vy ty vlasy nemáte pořádně suchý, to je pára."
(Sbohem, romantiko.)

pátek 15. května 2015

Letmý pohled

Pravidelnou (ob)páteční tradicí je můj sprint na vlak. Nejinak tomu bylo posledně.

Chvátám, chvátám, vletím do haly, zakoupím jízdenku (a vzhledem k asi třiapadesáti věcem, které se mi o závod honí hlavou, se přeřeknu v tom, kam chci jet, naštěstí se opravím rychle), hodím jedním okem na odjezdovou tabuli, letmo se podivím nad nástupištěm 4S, odkud v tuhle hodinu můj vlak nejezdívá, ale svým obvyklým tempem doběhnu až k tomu čtvrtému nástupišti.

Jsem snad slepá? říkám si, když tam není po mém vlaku ani stopa. Vracím se a lustruju každou ceduli, až mě marné pátrání dovede zpět do odjezdové haly...

Žel, nebylo to nástupiště 4S. Bylo to číslo 45, jakože tři čtvrtě hodiny zpoždění.

neděle 26. dubna 2015

Pěkný den, pane Murphy!

V rámci příprav na jaro jsem po pečlivé rekognoskaci počasí, požadavků a sortimentu zakoupila opalovací krém. Přesně takový, abych se (proti svému dlouholetému přesvědčení) opálila. Trošku. Bezpečně. Jen abych barevně nesplynula s pastelově žlutým oblečením.

A jak jsem tuhle vyhlížela z oken, zdálo se, že je nádherně slunečno. I vzala jsem tu lahvičku a pečlivě se natřela jejím obsahem, než jsem vyrazila na pochod do obchodu.

Za deset minut mi na hlavu padaly kroupy.

neděle 29. března 2015

Problémy

Kde se shání pěkný látky? A jak jinak definovat kýženou barvu, než HTML kódem? Co udělá prodavačka, až jí ten HTML kód napíšu na papír?
Kde se shání ty správný boty - jinde než v tom obchůdku, kde jste je viděli, který byl tou dobou beznadějně zavřený a vy prostě nemáte žádnou možnost dostat se tam v otevírací době?
Kde se shání hezký, neobvyklý papíry? Počkat, jak se vlastně říká tomu typu materiálu, kterej jste si vysnili a vlastně nevíte, jestli se vůbec dá koupit v místech přístupných běžným smrtelníkům?

Pak se podíváte na novinové titulky a připadáte si jen a výhradně hrozně hloupě a sobecky, že si vůbec dovolíte mít takový nedůležitý a povrchní starosti.
A do adresního řádku místo zpravodajského webu vepíšete značku oněch spatřených bot a zkusíte to vytěsnit z hlavy.

úterý 10. března 2015

Odkud já vás znám?

Už párkrát jsem se zmiňovala, že mám nějaký tuctový obličej.

(Tento měsíc mám hned dva zářezy.
První na kase v supermarkatu: "Vy jste skautka, žejo?" Po váhavém souhlasu a naději, že tentokrát jsem myšlena opravdu já, to ovšem pokračuje: "Vy jste chodila tady u řeky do družiny s mojí vnučkou, že?" Kdepak, nechodila. V tomhle městě vůbec neskautuju, alespoň ne organizovaně.
Druhý kousek od rodného domu, v krámku u regálu s pečivem: "Jé, vy jste... vy jste dřív prodávala tamhle v zelenině!" Rozhodně odporuju, neb jsem v životě neprodala nikde a nikomu ani jediný kousek zeleniny, ale tazatel mi to nějak nevěří...)

A teď se mi to vrátilo. Jak bumerang.

Sedím si tak na školení, a pokud zrovna nemusím sledovat promítací plátno nebo kontrolovat trajektorii propisky, nenápadně šilhám o dvě místa doleva.
Sedí tam dáma mého věku a mého typu, podobně vlnité vlasy, podobně kulatý obličej, podobný styl oblékání, taky brýle... nemám pocit, jako bych se dívala do zrcadla, ale základní charakteristiky máme stejné, chápu, že někdo, kdo nás zná jen krátce a letmo, by si nás klidně spletl.

A celé školení mi to šrotuje v hlavě - je to ta dávná spolužačka z chemického koužku, nebo není?!

neděle 8. března 2015

Vasaloppet

Vasák.

Den tradiční cesty do sklepa a poměření běžek, nadávání na nedostatek sněhu a pevného odhodlání, že příští rok opravdu, ale už doopravdy na ty běžky alespoň stoupnu.

Juch.

úterý 3. března 2015

Čajové zastavení

Je krásné, je až posvátné, když se člověk může zastavit. Pohodlně se usadit a zaposlouchat se do tlumených tónů flétny. Přičichnout k čajovým lístkům, zavřít oči a nechat myšlenky proudit, kam se jim zachce. Opatrně uchopit tenkostěnnou mističku a upít s péčí připraveného nápoje...

Já to neumím. Zpravidla utíkám, ženu se, dokud je kam se hnát, a pak sebou praštím do postele. Na čaj v konvici pravidelně zapomínám, teplotu vody intenzivně ignoruju. Jednou rukou držím hrnek a druhou telefonuju, píšu nebo jím.

Je skvělé, když mě k tomu zastavení občas někdo dovede. Díky za to, čajovníku.


(Pod vlivem čajového večera jsem si říkala, že přece jen zkusím té přípravě čaje věnoval alespoň o fous větší pozornost.
Semlelo se to tak, že můj ranní pracovní čaj se louhoval asi půl druhé hodiny. No nic, no. Možná příště.)

neděle 15. února 2015

Velkoměsto

Pro člověka, který nesnáší davy a stísněné prostory, je Londýn značně podivná výletní destinace, což? Tak ať.

pondělí 26. ledna 2015

V0204-1-D-(1,3) - Tréninkový plán

Tančím už nějaký ten rok, ale až nedávno se mi naskytla možnost spolupráce s registrovanou taneční školou, díky které bych se mohla účastnit soutěží. Sice nejsem právě soutěžní typ (čti někdo na chvostě stejně skončit musí, klidně to vezmu na sebe, jen na mě pro všechno na světě nekoukejte!), ale tanec pro mě vždycky fungoval jinak. Než jsem začala tančit, vadilo mi vlastně jakékoliv veřejné vystoupení. Teď si (jedině) ty taneční ohromně užívám. Takže proč nezkusit tu soutěž?

A když už se flákám po svazích Annapurny, proč na to nenaroubovat zase nějaký vrcholový úkol, že ano.

Padlo to na část úkolu V0204-1-D-(1,3) Trénink, konkrétně na tréninkový plán. Úkol stanovuje vypracovat si vlastní tréninkový plán, minimálně v rozsahu půl hodiny třikrát týdně, k dosažení cíle.

Mým primárním cílem je neuříznout si na soutěži ostudu, ale bylo by pěkné přivézt si nějakou tu medaili. (O pohárku se neodvážím ani snít, první místo, to je dost vysoká meta, řekla bych.)

A jak na to půjdu?
Minimálně pětkrát týdně si všechny soutěžní tance zopakuju. I kdyby to někdy nešlo naplno (hele, věděli jste, kolik máte mezižeberních svalů? A že se všechny dají dost bolestivě natáhnout? No, já už to teda vím), tak "na paměť" to půjde vždycky.
Třikrát se z toho pořádně zaměřím na techniku a na moje věčné problémy. Zakřižovat. Vytáčet nohy. Držet se na špičkách. Ostře.

Jednou týdně to bude delší, dvouhodinový trénink s dalšími tanečními nadšenci. Ty další čtyři jsou na mě.

Plán to není špatnej. Teď jen ho dodržet...

úterý 20. ledna 2015

Víra v lidi

Vždycky jsem byla spíš pesimista a tak mě různé nepříliš příjemné situace, chování či reakce kolemexistujících lidí nijak zvlášť nepřekvapují. Když jsem začala s lidmi pracovat, říkala jsem si někdy, že při té práci přijdu už o úplně všechnu víru v lidi... ale neděje se to. Jsou tací, kteří mi ji vrací.

Paní, které jsem poslala omluvný dopis kvůli chybě, kterou jsem učinila. Přijde mi poděkovat, že jsem se na to nevykvákla, že jsem to tak pěkně vyřešila a že píšu krásný dopisy.

Prodavač výrobků chráněných dílen, od kterého si nemíním nic koupit, neb se mi silně nedostává drobnějších obnosů a ještě silněji přebývá svíček, ale že se věnuje sympatickému projektu, chci spáchat alespoň zcela miniaturní dobrý skutek a přidat mu pár drobných. Nevezme si je, jelikož nedělá veřejnou sbírku.

Paní, která na přechodu trpělivě čeká na zelenou a nenechá se strhnout davem ignorujícím světelnou signalizaci. Když se pak konečně míjíme uprostřed silnice, spiklenecky se na sebe usmějeme.

Díky.

čtvrtek 1. ledna 2015

Jak na Nový rok...

Tohle pořekadlo, přátelé, ruším.
Nemám v nejmenším úmyslu strávit rok 2015 nemocná, opečovávaná a čekající, až se počítač konečně opět odhodlá pracovat.

A vám všem, zejména pokud se vám Nový rok taky tak úplně nevyvedl, přeju hodně štěstí, zdraví, odvahy a odhodlání.

Nový rok nic neznamená. Máme dalších 364 dní na to, abychom rok změnili k obrazu svému.