Už jsem skoro měla pocit, že se letos na tábor vůbec nedostanu.
Našla jsem si špatné spojení. (Dávejte si pozor, když hledáte na iDosu, neukazuje úplně výrazně, že našel spoj až na druhý den.) Autobus do náhradní destinace měl takové zpoždění, až jsem se bála, že taky nejede. Byl plný rozjívených dětí. A když mě konečně vyhodil v cíli, našla jsem sice modrou značku, ale bez náznaku, kterým směrem bych se po ní měla vydat. (Mapy nemaje, anžto původně plánovaný spoj mě měl dovézt přímo do požadované vsi, ukázalo se to být poněkud oříškem.)
I vybrala jsem si směr do srdce vesnice na základě teorie, že tam nejpravděpodobněji bude rozcestník.
Rozcestník jsem nenašla, ale míjela jsem pána na procházce, tak jsem se ho zeptala, jestli jdu správně do Mladíkova. Potvrdil mi, že ano, a tak jsem spokojeně pokračovala, kráčela jsem si to po cestě ze vsi ven a do polí...
Najednou se za mnou ozval dusot.
Ohlédnu se - a v tom odpoledním vedru za mnou běží zrovna ten pán, kterého jsem se ptala na cestu.
"Promiňte, říkala jste do Mladíkova, nebo do Michalova? Mě se to pořád plete. Do Mladíkova je to tamtudy," ukazuje zpátky a ještě zevrubně popisuje cestu.
Tomu říkám dobrý skutek, letět za někým v třiceti stupních ve stínu, když si nejste jistí, jestli jde správně. Děkuju!
(A tu záměnu úplně chápu. V Novém městě mám na podobném principu ulici "toho chlapa" a ulici "toho druhýho chlapa".)
Žádné komentáře:
Okomentovat