Tančím

což nezní úplně lezecky, ale opak jest pravdou!

Víte, kolik svemů se dá získat tancem?
Osobnostní rozvoj, hned ve dvou oblastech – jednak tréninky (alespoň hodinová účast na aktivitách v oblasti sportu) a jednak prezentace dovedností, když dojde na vystoupení.
Trénink, tady ze všeho nejvíc asi sestavení tréninkového plánu. Pravda, chtělo by to lepší systém než "když budu mít čas, zajdu si půjčit klíče od tančírny a tam si pořádně projedu ty nový kombinace".
Ušlé kilometry a výstup po schodech, no jen tak nekoukejte, zrovna v neděli se mi v tomhle směru zadařilo báječně. Sbalím si věci na trénink a jdu čekat na odvoz. Abych neodkláněla odvoz z původní trajektorie, vyhlídla jsem šikovné srazoviště asi dva kilometry od kolejí. I dojdu ty dva kilometry na místo a čekám, čekám, čekám, odvoz nikde. Ve tři čtvrtě na pět mi zvoní telefon, volá odvoz: "Těch 17:40 teda platí, jo?" "Já počítala s 16:40, ale nevadí," odpovídám smířeně. Odvoz slibuje, že hned vyrazí, já v duchu počítám a vychází mi, že tu stejně o moc dřív nebude. "Nech 17:40," uklidňuju ho, a abych nestála hodinu na ulici, jdu na otočku na kolej pro hrušku k svačině.
Vezmete-li v úvahu ještě návrat z tréninku a 80 schodů, které mi vedou do pokoje, nutně se tím musíte dostat na 8 + 3 + 5 svemů za fyzičku.
A když se budu trochu snažit, najdu si ještě další souvislosti. Když jsem loni ve snaze pokořit Lakelyho začala běhat, zjistila jsem, že ten kilometr uběhnu docela v pohodě, což mě dostává zpátky k mému plánu odběhat si ještě jednou Maraton. Existuje i protom Vytrvalostní běh a vsadím se, že tam bych spoustu naskákaných jelenů a odtančených promenád využila podobně. Je tu souhrnný úkol Skautské sportování, který dává jednorázovou prémii za provozovaný sport (Ach já nesystematický zoufalec, mám už tenhle úkol započítaný? Každý svem do fyzičky přijde k dobru!) a navíc hodností zorganizování pohybové aktivity pro družinu/oddíl. (Škoda, že na táboře neklapnul workshopový systém programů, ceilí bylo v plánu!)
A vzhledem k tomu, že o tanci čas od času píšu na blog, jsou to pak samozřejmě bokem i svemy za Intertext, Expediční dokumentaci a tak.
So let´s dance!

Poslušná

(všeho, jen ne vlastní vůle)

"Už vážně si musím půjčit klíče od tý tančírny..." brblám na vlastní adresu, ležíc na posteli s Harrisovým Mlčením jehňátek. "Plánuju to už asi čtvrt roku! A teď už vážně musím, měla bych trénovat step na neděli. Když mě se tak nechce to na tý vrátnici dohadovat... proč já jsem tak zbabělá? Spolubydlo, řekni mi, ať se hecnu a jdu si pro klíče!" prosím Spolubydlu.
"Hecni se," dí ona poslušně zpoza notebooku.
A já?
Hodím do tašky stepky, kolejenku, a jdu.

Jídlo - dva dolary denně

Zkušenost – k nezaplacení!

Po mnoha rozmluvách o úkolu Za dva dolary a nejrůznějších výmluvách, proč to nejde, jsem ho v rámci řešení další své finanční krize jen tak lehce nakousla. Vaření v kolejních podmínkách nikdy nebylo zrovna můj šálek čaje, ale tak nějak se ty okolnosti sešly, že jsem se rozhodla prověřit situaci.
Bod první, Ztroskotání: To už jsem tu někde rozebírala, že na koleji mám málo skladovacího prostoru, a tedy bych s uskladněným proviantem moc dlouho nevydržela. (Navíc představa, jak vstávám o půl hodiny dřív, abych si ke snídani uvařila rýži, protože nic jinýho už nezbylo, je ne úplně sympatická.)
Bod druhý, Za dolar: Na to nemám, to mi bylo jasné na první pohled. Pokud bych chtěla vyžít s dolarem na den líp než pojídáním chleba a jablek, chtělo by to jednak pořádné plánování a kreativitu a jednak dost času a podmínky pro vaření. Různé placky, noky a tyhle věci, kde je hlavní surovinou mouka a voda, vyjdou lacino, ale v běžném školním provozu není čas na jejich výrobu.
Bod třetí, Za dva dolary: To už se mi zdá realizovatelné. 34,- na den není moc, ale zase já přece moc neutrácím, většinou si žádné dražší suroviny nekupuju, tak když se maličko uskromním, mohlo by to klapnout.
Tak jsem si usmyslela a vyrazila na nákup s tím, že nehodlám nějak radikálně měnit jídelníček, jen si pro nějakou chvíli odpustím ty dražší věci. A pak jsem je začala postupně ujídat, s tím, že nijak nehlídám limit, jenom si večer odhadnu a sečtu, na kolik mě ten který den jídlo vyšlo. Šetřit že se sice snažím, ale hlady se trápit nebudu.

Mám za sebou týden tohohle režimu. Na účtu se to podepsalo velice kladně, mám ještě docela slušnou finanční rezervu na to, že jsem se původně bála, abych neprojedla i peníze na jízdenku. Ale jestli jsem si myslela, že srazím výdaje na dva dolary denně, dost jsem se spletla. Na 34 korun jsem se ze sedmi dní dostala jednou, a to pouze proto, že jsem v polední pauze vyhodnocovala experiment do diplomky, neměla tudíž čas na oběd a vzala zavděk pár suchými chleby, jinak se pohybuju v intervalu do rovných padesáti.
Ještě mě napadlo srazit rozpočet některého dne noky nebo něčím podobně nízkonákladovým, ale nějak jsem se k tomu nakonec neodhodlala. S celým úkolem Mouka si zaexperimentuju doma, kde mám víc prostoru, víc nádobí a troubu na pečení.
Úkol Za dva dolary jako takový u mě zatím končí totálním neúspěchem, ale rozhodně tenhle trénink k něčemu dobrý byl. Uvědomila jsem si tržní hodnotu potravin (sice člověk jakous takous představu má, alespoň pokud chodí nakupovat, ale počítat si to takhle den po dni je ještě trochu jiný kafe). Ověřila jsem si, že vařit si sama mě vyjde levněji než chodit do menzy (dotovaný oběd v menze se u nás pohybuje mezi 35 a 45 korunami, a to je jedno z pěti denních jídel, přátelé). Už vím, že i splnění Dvou dolarů vyžaduje jeden ze dvou přístupů k věci – buď si všechno pořádně rozmyslíte, rozpočítáte, věnujete tomu čas, a pak si i se dvěma dolaty můžete vařit celkem dobře – nebo nebudete jíst. Splnit tenhle úkol jen tak mimochodem, jako že budete tedy u běžného stravování trochu šetřit, se asi dost dobře nedá.

Don´t let go

protože už jsem na tom Lambá Paháru přece jen dost vysoko, aby to bolelo, kdybych se pustila :-) Jinými slovy, atále lezu, a dokonce jsem svůj repertoár rozšířila o jeden další úkol. A opět se mi do programu nutí věci jako Za dva dolary...

Ano, ano, sice lezu stále hlavně tancem, kilometry, schody a Intertextem, ale přinatrefil se mi jeden šikovný úkol, totiž Schola-help. Jedná se prostě a jednoduše o pomoc s učením. Já mám všechny zkoušky ze zimy bezpečně hotové, ale mojí Spolubydle ještě dvě chybí, a tak jsem jí pomáhala s přípravou na zoušku z genetiky (navíc mě ta genetika bavila, takže mi vůbec nevadí, že si to zopakuju). Tiše doufám, že jsem jí byla k nečemu dobrá, ale jisté to není, výsledky dostane až ve čtvrtek.
Opět na mě dolehla finanční krize a já opět uvažuju, že se dám do úkolu Za dolar/Za dva dolary... a v tomhle bodě zase začnou výmluvy, že vlastně nevím, kolik jsem za ten nákup dala, že nějaké suroviny tu mám odposledně, a kdesi cosi... (Tahle situace nahrává variantě Ztroskotání, ale já bych doztroskotala hodně rychle, ke skladování zásob tu mám k dispozici jednu 40 cm poličku a půlku miniaturní ledničky, a to zdaleka ne plné, takže bych za Kybem, který je ztroskotaný už přes sto dní (podle šestého zápisu z Ká dvojky, a teď už Kyb stoupá na Nangáparvat), zaostala hodně, opravdu hodně pozadu. Kolej se ke ztroskotání nehodí. Takže jdu zkoušet, co obnáší Dva dolary.

~~~

Teď jsem tu asi dvacet minut vymýšlela, co jsem tu vlastně měla a co jsem dokoupila a kolik to stálo. Na to, že s celkem slušným propěchem studuju na kvalitní a uznávané přírodovědné škole, mi dalo podezřele moc práce posčítat sloupeček čísel... ale dostčítala jsem se nakonec ke zdárnému konci. A zjistila, že kdybych se měla vejít do Dvou dolarů, musela bych s tím, co tu mám, nějak vyjít do příštího čtvrtka. Nebo něco málo dokoupit, ale příslušný finanční ekvivalent z mých zásob nechat netknutý.
(Ještě si nejsem jistá, jak to všechno spočítám, ale nějak se s tím zkusím srovnat. Jen ty čaje... )

---

Poznámka pod čarou: Ve sčítání ceny surovin udělaly hrozně moc tavené sýry, to je suverénně nejdražší položka mého jídelníčku, mám je ráda a po vyeliminování jiných, dražších dochucovadel dávám sýr skoro ke všemu. A teď na ně byly slevy, takže jsem si vytvořila zásobu.