Zkušenost – k nezaplacení!
Po mnoha rozmluvách o úkolu Za dva dolary
a nejrůznějších výmluvách, proč to nejde, jsem ho v rámci řešení další
své finanční krize jen tak lehce nakousla. Vaření v kolejních podmínkách
nikdy nebylo zrovna můj šálek čaje, ale tak nějak se ty okolnosti
sešly, že jsem se rozhodla prověřit situaci.
Bod první, Ztroskotání: To už jsem tu někde rozebírala, že na koleji
mám málo skladovacího prostoru, a tedy bych s uskladněným proviantem moc
dlouho nevydržela. (Navíc představa, jak vstávám o půl hodiny dřív,
abych si ke snídani uvařila rýži, protože nic jinýho už nezbylo, je ne
úplně sympatická.)
Bod druhý, Za dolar: Na to nemám, to mi bylo jasné na první pohled.
Pokud bych chtěla vyžít s dolarem na den líp než pojídáním chleba a
jablek, chtělo by to jednak pořádné plánování a kreativitu a jednak dost
času a podmínky pro vaření. Různé placky, noky a tyhle věci, kde je
hlavní surovinou mouka a voda, vyjdou lacino, ale v běžném školním
provozu není čas na jejich výrobu.
Bod třetí, Za dva dolary: To už se mi zdá realizovatelné. 34,- na den
není moc, ale zase já přece moc neutrácím, většinou si žádné dražší
suroviny nekupuju, tak když se maličko uskromním, mohlo by to klapnout.
Tak jsem si usmyslela a vyrazila na nákup s tím, že nehodlám nějak
radikálně měnit jídelníček, jen si pro nějakou chvíli odpustím ty dražší
věci. A pak jsem je začala postupně ujídat, s tím, že nijak nehlídám
limit, jenom si večer odhadnu a sečtu, na kolik mě ten který den jídlo
vyšlo. Šetřit že se sice snažím, ale hlady se trápit nebudu.
Mám za sebou týden tohohle režimu. Na účtu se to podepsalo velice
kladně, mám ještě docela slušnou finanční rezervu na to, že jsem se
původně bála, abych neprojedla i peníze na jízdenku. Ale jestli jsem si
myslela, že srazím výdaje na dva dolary denně, dost jsem se spletla. Na
34 korun jsem se ze sedmi dní dostala jednou, a to pouze proto, že jsem v
polední pauze vyhodnocovala experiment do diplomky, neměla tudíž čas na
oběd a vzala zavděk pár suchými chleby, jinak se pohybuju v intervalu
do rovných padesáti.
Ještě mě napadlo srazit rozpočet některého dne noky nebo něčím
podobně nízkonákladovým, ale nějak jsem se k tomu nakonec neodhodlala. S
celým úkolem Mouka si zaexperimentuju doma, kde mám víc prostoru, víc nádobí a troubu na pečení.
Úkol Za dva dolary jako takový u mě zatím končí totálním neúspěchem,
ale rozhodně tenhle trénink k něčemu dobrý byl. Uvědomila jsem si tržní
hodnotu potravin (sice člověk jakous takous představu má, alespoň pokud
chodí nakupovat, ale počítat si to takhle den po dni je ještě trochu
jiný kafe). Ověřila jsem si, že vařit si sama mě vyjde levněji než
chodit do menzy (dotovaný oběd v menze se u nás pohybuje mezi 35 a 45
korunami, a to je jedno z pěti denních jídel, přátelé). Už vím, že i
splnění Dvou dolarů vyžaduje jeden ze dvou přístupů k věci – buď si
všechno pořádně rozmyslíte, rozpočítáte, věnujete tomu čas, a pak si i
se dvěma dolaty můžete vařit celkem dobře – nebo nebudete jíst. Splnit
tenhle úkol jen tak mimochodem, jako že budete tedy u běžného stravování
trochu šetřit, se asi dost dobře nedá.
Žádné komentáře:
Okomentovat