There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

středa 27. března 2013

Když se zapomenu...

Není to poprvé, co mi nějaký amatérský spisovatel poslal svůj text k připomínkování. Mě taková práce baví, sama si při ní rozšířím obzory a uvědomím si, co dělám špatně, učím se zjišťovat a formulovat myšlenky.
A občas si u toho připadám notně mimo.

To máte tak: přistane mi v mailu příběh. Otevřu ho, uvařím si k němu hrnec čaje a dám se do čtení, kurzor připravený k vpádu do textu a nastavení ho o polovinu vlastním kibicováním.
Na první stránce najdu celkem triviální chybu v psaní přímé řeči, i povolám do služby Google, ke stručnému vysvětlení přiložím odkaz na kvalifikovanější zdroje informací o pravopise a jedu dál.
Na stránce dva najdu prakticky tutéž chybu; označím ji tedy a připíšu, že už jsem to vysvětlovala výše.

O několik stránek dál ale narazím zase na to samé.
"To snad není možný, jako bych to už dvakrát neříkala, von se to snad nikdy nenaučí!" drtím mezi zuby, dokud-

-dokud mi nedojde, že pokud nebohý autor není telepat a zároveň mi nedovede na dálku přepsat onen soubor se svou povídkou, dost dobře se tu přímou řeč naučit nemohl, neboť, eh, tu kritiku jsem si ještě ani neuložila, o tom, že bych mu ji poslala, nemluvě.

Ale to je pořád ještě dobrý. Opravdovej malér je, když opravuju text někomu, koho znám, celkem často si s ním píšu přes Skype a dokonce si na něj dovolím být drzá. To pak v těch komentářích v textu bývají různé kousavé průpovídky a lehce jedovaté výkřiky, které někdy ani nejsou konstruktivní kritikou, ale pouhým projevem emocí z textu.

A ten malér, přátelé, je, když podle zvyků ze Skypu roluju textem podívat se, jestli už mi na ty jedůvky autor odpověděl.

úterý 19. března 2013

O pravidlech cyklostezkového provozu

V autoškole jsem dávala pozor a tedy vím, jak odlišiti cyklostezku od chodníku pro pěší, případně obé od verze smíšené. A vzhledem k tomu, že moje kolo je nepojízdné už asi... moment... osm let, se skutečně za cyklistu nepovažuju a do jejich teritoria jim nelezu. Většinou. Pokud nenastanou zvláštní okolnosti.

Jako třeba že napadne patnáct čísel břečky, která na chodnících pro pěší zůstane ležet, ale z cyklostezek je briskně a pečlivě odmetena.
 Co na tom, že tou cyklostezkou nikdo nejezdí?

středa 13. března 2013

Pod vrcholem

Už půl roku. Už půl roku jsem na své symbolické hoře zaseknutá na dokončení jednoho jediného expedičního úkolu jedním jediným počinem, a to přečíst si příručku o přežití a vyrobit si z ní výpisky. Naštve to hodně proto, že toho těch půl roku nejsem schopná, a ještě víc proto, že jsem před nějakou dobou už jednu podobnou příručku přelouskala a dokonce o ní napsala článek na blog - jen, u všech všudy, se ten článek nedal označit za výpisky přežívacích technik. Vrrr.

Ale já jsem já a tudíž se nakonec, když už pominou všechny alespoň trochu pravé okamžiky a opadnou okolní naděje, vzchopím k činu. Stejně jako kdysi dávno, když jsme si s kamarádkou sestavily mírně šílený "sportovní plán" sestávající mimo jiné z četného obíhání chaty, dřepů a skákání přes švihadlo a já ho s ní nebyla schopná dokončit, ale celý jsem si ho odcvičila večer a nikdo mi to nevěřil... ech, pryč z močálů sentimentálního marastu. Chci říct, že jsem se do té příručky pustila. Jsem někde kolem strany 130, je to kapitola o stravování. (Na téhle knížce je perfektní, že má barevné obrázky! Jak jsem psala do toho dávného článku, neznámou kytku podle desetislovného popisu neidentifikuju, rozhodně ne tak jistě, abych si ji troufla sníst.) Výpisky mám v zápisníku.

A protože se mi nějak nelíbí myšlenka, že bych nad svou horou lítala, všechny ostatní možnosti získávání svemů jaksi ignoruju. (Jo, další póza - byly by to svemy jako každý jiný, poctivě získaný. Omezuje mě v tom jen ta vize hory.)
Za poslední půlrok mi tak uteklo namátkou:

Vysokoškolské známkování - dvě jedničky, čtyři dvojky, jeden zápočet mimo zkouškové předměty: 150 S
Osobnostní rozvoj - každý týden trénink po 5 S, dvě taneční vystoupení za 10S
Pár předtáborových rad po 15 S (jiná oddílová akce) a částečně vedená oddílovka za 23 S
Učím se vařit, svemově si to ohodnotit netroufnu, ale nějaké svemy za vlastní recepty byly, že?
Do pokoje to mám skoro sto schodů, do školy a do obchodu po kilometru, vyšší budova má asi sto padesát schodů, ono i po tom jednom - dvou svemech se to nasčítá, když to děláte skoro denně.
Publikování nezvládám evidovat, přepočítávat řádky v osmdesátistránkovém textu se mi popravdě moc nechce a počet řádek, který ukáže Word, zase započítává i volné řádky nebo řádky s jednoslovným výkřikem, což není úplně ono. Po vynásobení wordovského počtu bezpečnostním koeficientem 0,6 (jako že na deseti jakýchkoliv řádkách bude tolik textu, aby to vydalo na šest řádek celých) odhaduju, že na publikování svých povídkových pokusů tratím 600 S.
Knížky už taky nezaznamenávám, hodně se teď vracím ke svým oblíbeným příběhům a vybírám si z nich nejlepší části - takhle jsem se znovu shledávala třeba s Quo vadis?, Stepfordskými paničkami nebo pátým až sedmým Harrym Potterem. (První čtyři už jsem neměla v ruce roky. Co jsem zjistila, že je zvládnu v angličtině, mě už český překlad tak neláká, i když je moc hezky udělaný.) Z nových seznámení - přes léto jsem přečetla téměř všechno od Jane Austenové, v zimě došlo na Petru Neomillnerovou (Tina Salo, Písně čarodějky) a zrovna teď mi v poličce stojí Šifra mistra Leonarda - pravda a smyšlenky od Barta D. Ehrmana. To jen tak pro ilustraci.

Prostě, abych to uzavřela, musím dočíst příručku, dopsat poznámky, nezmrznout na vrcholu imaginárího Lambá Paháru a ruče se vydat na další horu s jediným předsevzetím - tentokrát bez přestávek.

úterý 12. března 2013

Pokrok

Když jsem před téměř čtyřmi lety začínala tančit tady na východě, byly promluvy trenérky na moji adresu celkem monotónní:

"Haplo, vytoč ty nohy!"

Dneska na tréninku jsem si ale něčeho všimla. Zřejmě jsem tu celou tu dobu netančila nadarmo, všechen čas strávený v kolejní tančírně soukromým tréninkem se vyplatil, má usilovná práce, snaha a směřování za obrazem Gillian Norris...

Teď na mě trenérka pokřikuje: "Haplo, vytoč ty nohy víc!"

úterý 5. března 2013

Přivolávám jaro

Při ranním pohledu z okna jsem se rozhodla, že je vážně hezky, a tudíž pominuly důvody pro nošení zimní bundy a nastal konečně čas pro sukně a nízké boty. Tak jsem vyhrabala nepoškozené punčochy, kostkovanou sukni, první svetr, který mi padl do ruky, a nové lodičky - a hurá dělat jaro.

Poznatek první - zavinovací sukně není do větru úplně ideální oděv.
Poznatek druhý - veškeré osazenstvo ulic má zimní bundy nebo kabáty zapnuté ke krku a po mně ve svetru se divně kouká.
Poznatek třetí - těm lodičkám klapou podpatky. Takže si mě všimne fakt každý.

Jedna Vlaštovka jaro nedělá, vím. A na podvečerní zkoušku už jsem zamířila opět v zimní bundě a botách s kožíškem; sama to jaro přivolávat nebudu.

(Milí příznivci korektního pravopisu - ano, velké V je zcela schválně, je to moje dávná skautská identita. Přeju hezký den!)