Poslední dobou mám rozlítáno. Mezi učením, psaním testů, opravami cizích povídek, tréninkem na taneční vystoupení a spoustou drobností, které by se taky měly udělat, poletuju mezi několika destinacemi přes půl republiky zařizovat zase průkazy, smlouvy, tábor. Mám tak trochu, jak se u nás doma pěkně říkalo, hlavu v pejru. A do toho se mi konečně povedlo se hecnout, dokončit EX 80 na Lambá Paháru, a něco ve mě hlodá, že bych si měla vybrat další horu a pokračovat dál.
Jenže jak se znám, bylo by to s tím vším lítáním okolo takové pofidérní, půlku věcí zapomenu, než se dostanu k alespoň jedné formě zápisků, větší a zajímavé úkoly budu odsouvat na až někdy...
Takže jsem si vymyslela jiný plán.
Až si vyberu další horu, polezu na ni přískoky. Vždycky jednou za čas si naplánuju nějakou na svemy hodně bohatou akci, vylovím zajímavé úkoly, nastavím si podmínky tak, abych svemů ulovila co nejvíc a pořádně si to užila.
Taky bych ráda realizovala pár dlouhodobějších akcí typu znovu si odběhnout Maraton a dokončit dávno, dávno avizovaný projekt Kniha.
A v mezičase nebudu mít výčitky svědomí, že jsem si cestou na sekretariát Podivné katedry zase zapomněla spočítat vystoupané schody.
Zobrazují se příspěvky se štítkemLambá Pahár EX80. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLambá Pahár EX80. Zobrazit všechny příspěvky
středa 15. května 2013
sobota 20. dubna 2013
Lambá Pahár
Konečně jsem dočetla knížku "SAS - Příručka jak přežít" Johna Wisemana. Není špatná, to rozhodně ne. Místy je dost drsná. Z určitého úhlu pohledu je to určitě správně, člověk si alespoň trochu uvědomí, že to fakt není legrace. Na druhou stranu, být to na mě, asi tu knížku zavřu a nechám být, ale Vrcholy jsou halt Vrcholy :-)
Knížka je napsaná dobře, srozumitelně, sem tam se najde i vtip. Najdou se techniky a nápady pro drsoně s výcvikem i možnosti pro nebohého měšťáka, kterého v životě nenapadlo, že by se ocitnul na Šumavě, natož v amazonské džungli.
Vysoko vyzdvihuju dobré barevné ilustrace v kapitole o stravování. Ano, podle těch obrázků ty kytky poznám! (Zjistila jsem přitom, že někde v Indii roste rostlina velmi podobná naší jahodě, jen má květy žluté. Malér je, že je jedovatá.) V překladu jsou mírné nepřesnosti (dohledávala jsem si třeba různé druhy rodu kulčiba, Strychnos sp., ale to jsou detaily, jíst se nedá žádná).
Jako obvykle jsem si užila kapitoly o uzlování a signalizaci (byť signalizace nebyla myslím tak podrobná jako u Stilwella).
Co mě silně rušilo, byly pravopisné chyby. A argument, že u tak důležitých informací jsou takové drobnosti vedlejší, neberu. Omluvou pro věty, ve kterých jsou náhodně umístěna velká písmena, jakož i další lahůdky, je to jen v případě, že byl v krizové situaci korektor při práci.
A tím je završen můj symbolický výstup na Lambá Pahár, se kterým se patlám od maturity. Polovinu toho času jsem nikam nelezla, jednoduše jsem v hromadě různých věcí lezení odsunula na neurčito, byly zase období zuřivé aktivity, výroby nových stránek, propagace, uskutečnili jsme vrcholový workshop... bylo toho hodně a bylo to poněkud ode zdi ke zdi.
Leccos jsem se na téhle hoře naučila, ale zdaleka ne tolik, co jsem plánovala. Příští horu si musím rozvrhnout líp.
Knížka je napsaná dobře, srozumitelně, sem tam se najde i vtip. Najdou se techniky a nápady pro drsoně s výcvikem i možnosti pro nebohého měšťáka, kterého v životě nenapadlo, že by se ocitnul na Šumavě, natož v amazonské džungli.
Vysoko vyzdvihuju dobré barevné ilustrace v kapitole o stravování. Ano, podle těch obrázků ty kytky poznám! (Zjistila jsem přitom, že někde v Indii roste rostlina velmi podobná naší jahodě, jen má květy žluté. Malér je, že je jedovatá.) V překladu jsou mírné nepřesnosti (dohledávala jsem si třeba různé druhy rodu kulčiba, Strychnos sp., ale to jsou detaily, jíst se nedá žádná).
Jako obvykle jsem si užila kapitoly o uzlování a signalizaci (byť signalizace nebyla myslím tak podrobná jako u Stilwella).
Co mě silně rušilo, byly pravopisné chyby. A argument, že u tak důležitých informací jsou takové drobnosti vedlejší, neberu. Omluvou pro věty, ve kterých jsou náhodně umístěna velká písmena, jakož i další lahůdky, je to jen v případě, že byl v krizové situaci korektor při práci.
A tím je završen můj symbolický výstup na Lambá Pahár, se kterým se patlám od maturity. Polovinu toho času jsem nikam nelezla, jednoduše jsem v hromadě různých věcí lezení odsunula na neurčito, byly zase období zuřivé aktivity, výroby nových stránek, propagace, uskutečnili jsme vrcholový workshop... bylo toho hodně a bylo to poněkud ode zdi ke zdi.
Leccos jsem se na téhle hoře naučila, ale zdaleka ne tolik, co jsem plánovala. Příští horu si musím rozvrhnout líp.
středa 13. března 2013
Pod vrcholem
Už půl roku. Už půl roku jsem na své symbolické hoře zaseknutá na dokončení jednoho jediného expedičního úkolu jedním jediným počinem, a to přečíst si příručku o přežití a vyrobit si z ní výpisky. Naštve to hodně proto, že toho těch půl roku nejsem schopná, a ještě víc proto, že jsem před nějakou dobou už jednu podobnou příručku přelouskala a dokonce o ní napsala článek na blog - jen, u všech všudy, se ten článek nedal označit za výpisky přežívacích technik. Vrrr.
Ale já jsem já a tudíž se nakonec, když už pominou všechny alespoň trochu pravé okamžiky a opadnou okolní naděje, vzchopím k činu. Stejně jako kdysi dávno, když jsme si s kamarádkou sestavily mírně šílený "sportovní plán" sestávající mimo jiné z četného obíhání chaty, dřepů a skákání přes švihadlo a já ho s ní nebyla schopná dokončit, ale celý jsem si ho odcvičila večer a nikdo mi to nevěřil... ech, pryč z močálů sentimentálního marastu. Chci říct, že jsem se do té příručky pustila. Jsem někde kolem strany 130, je to kapitola o stravování. (Na téhle knížce je perfektní, že má barevné obrázky! Jak jsem psala do toho dávného článku, neznámou kytku podle desetislovného popisu neidentifikuju, rozhodně ne tak jistě, abych si ji troufla sníst.) Výpisky mám v zápisníku.
A protože se mi nějak nelíbí myšlenka, že bych nad svou horou lítala, všechny ostatní možnosti získávání svemů jaksi ignoruju. (Jo, další póza - byly by to svemy jako každý jiný, poctivě získaný. Omezuje mě v tom jen ta vize hory.)
Za poslední půlrok mi tak uteklo namátkou:
Vysokoškolské známkování - dvě jedničky, čtyři dvojky, jeden zápočet mimo zkouškové předměty: 150 S
Osobnostní rozvoj - každý týden trénink po 5 S, dvě taneční vystoupení za 10S
Pár předtáborových rad po 15 S (jiná oddílová akce) a částečně vedená oddílovka za 23 S
Učím se vařit, svemově si to ohodnotit netroufnu, ale nějaké svemy za vlastní recepty byly, že?
Do pokoje to mám skoro sto schodů, do školy a do obchodu po kilometru, vyšší budova má asi sto padesát schodů, ono i po tom jednom - dvou svemech se to nasčítá, když to děláte skoro denně.
Publikování nezvládám evidovat, přepočítávat řádky v osmdesátistránkovém textu se mi popravdě moc nechce a počet řádek, který ukáže Word, zase započítává i volné řádky nebo řádky s jednoslovným výkřikem, což není úplně ono. Po vynásobení wordovského počtu bezpečnostním koeficientem 0,6 (jako že na deseti jakýchkoliv řádkách bude tolik textu, aby to vydalo na šest řádek celých) odhaduju, že na publikování svých povídkových pokusů tratím 600 S.
Knížky už taky nezaznamenávám, hodně se teď vracím ke svým oblíbeným příběhům a vybírám si z nich nejlepší části - takhle jsem se znovu shledávala třeba s Quo vadis?, Stepfordskými paničkami nebo pátým až sedmým Harrym Potterem. (První čtyři už jsem neměla v ruce roky. Co jsem zjistila, že je zvládnu v angličtině, mě už český překlad tak neláká, i když je moc hezky udělaný.) Z nových seznámení - přes léto jsem přečetla téměř všechno od Jane Austenové, v zimě došlo na Petru Neomillnerovou (Tina Salo, Písně čarodějky) a zrovna teď mi v poličce stojí Šifra mistra Leonarda - pravda a smyšlenky od Barta D. Ehrmana. To jen tak pro ilustraci.
Prostě, abych to uzavřela, musím dočíst příručku, dopsat poznámky, nezmrznout na vrcholu imaginárího Lambá Paháru a ruče se vydat na další horu s jediným předsevzetím - tentokrát bez přestávek.
Ale já jsem já a tudíž se nakonec, když už pominou všechny alespoň trochu pravé okamžiky a opadnou okolní naděje, vzchopím k činu. Stejně jako kdysi dávno, když jsme si s kamarádkou sestavily mírně šílený "sportovní plán" sestávající mimo jiné z četného obíhání chaty, dřepů a skákání přes švihadlo a já ho s ní nebyla schopná dokončit, ale celý jsem si ho odcvičila večer a nikdo mi to nevěřil... ech, pryč z močálů sentimentálního marastu. Chci říct, že jsem se do té příručky pustila. Jsem někde kolem strany 130, je to kapitola o stravování. (Na téhle knížce je perfektní, že má barevné obrázky! Jak jsem psala do toho dávného článku, neznámou kytku podle desetislovného popisu neidentifikuju, rozhodně ne tak jistě, abych si ji troufla sníst.) Výpisky mám v zápisníku.
A protože se mi nějak nelíbí myšlenka, že bych nad svou horou lítala, všechny ostatní možnosti získávání svemů jaksi ignoruju. (Jo, další póza - byly by to svemy jako každý jiný, poctivě získaný. Omezuje mě v tom jen ta vize hory.)
Za poslední půlrok mi tak uteklo namátkou:
Vysokoškolské známkování - dvě jedničky, čtyři dvojky, jeden zápočet mimo zkouškové předměty: 150 S
Osobnostní rozvoj - každý týden trénink po 5 S, dvě taneční vystoupení za 10S
Pár předtáborových rad po 15 S (jiná oddílová akce) a částečně vedená oddílovka za 23 S
Učím se vařit, svemově si to ohodnotit netroufnu, ale nějaké svemy za vlastní recepty byly, že?
Do pokoje to mám skoro sto schodů, do školy a do obchodu po kilometru, vyšší budova má asi sto padesát schodů, ono i po tom jednom - dvou svemech se to nasčítá, když to děláte skoro denně.
Publikování nezvládám evidovat, přepočítávat řádky v osmdesátistránkovém textu se mi popravdě moc nechce a počet řádek, který ukáže Word, zase započítává i volné řádky nebo řádky s jednoslovným výkřikem, což není úplně ono. Po vynásobení wordovského počtu bezpečnostním koeficientem 0,6 (jako že na deseti jakýchkoliv řádkách bude tolik textu, aby to vydalo na šest řádek celých) odhaduju, že na publikování svých povídkových pokusů tratím 600 S.
Knížky už taky nezaznamenávám, hodně se teď vracím ke svým oblíbeným příběhům a vybírám si z nich nejlepší části - takhle jsem se znovu shledávala třeba s Quo vadis?, Stepfordskými paničkami nebo pátým až sedmým Harrym Potterem. (První čtyři už jsem neměla v ruce roky. Co jsem zjistila, že je zvládnu v angličtině, mě už český překlad tak neláká, i když je moc hezky udělaný.) Z nových seznámení - přes léto jsem přečetla téměř všechno od Jane Austenové, v zimě došlo na Petru Neomillnerovou (Tina Salo, Písně čarodějky) a zrovna teď mi v poličce stojí Šifra mistra Leonarda - pravda a smyšlenky od Barta D. Ehrmana. To jen tak pro ilustraci.
Prostě, abych to uzavřela, musím dočíst příručku, dopsat poznámky, nezmrznout na vrcholu imaginárího Lambá Paháru a ruče se vydat na další horu s jediným předsevzetím - tentokrát bez přestávek.
sobota 4. srpna 2012
Finiš na Čchokori
Šumava je zanalyzována, prezentace započala, svemy za expedici s přesahem pokryjí potřebných 17222 výškových metrů, a tak jsem se dala do plnění úkolů do Stravování a Přežití, které mi jako poslední chybí. (Ještě je to slabé s Dokumentací, která funguje tak, že za nesplněnou se svemy odečítají. Za splnění Stravování a Přežití budou svemy navíc, které si šmahem odečtu za Dokumentaci, a je to doma.)
A dneska mám domáckou náladu, tedy jsem začala se Stravováním. Vybrala jsem si úkol Pečení, který ukládá upéct chleba a sladké pečivo v ešusu na sporáku. I našla jsem s jistými obtížemi svůj starý ešus (nový nerezák omotaný bužírkami se mi pro tenhle projekt nechce riskovat, když mám jinou variantu), umíchala těsto, našla kamínky na vypodložení a peču. Problém pravděpodobně nastane kvůli tomu, že malý ešus je skoro stejně vysoký jako velký a tedy víčko celou sestavu neuzavírá. Až bych řekla, že tahle improvizovaná trouba dost luftuje. Uvidíme.
Peču svůj pokus asi deset minut (proti doporučované půlhodině až padesáti minutám) a už se bytem line milý pach spáleniny. Ójé...
Edit o půl hodiny později: Začíná to vypadat docela nadějně. Pokus teď vyhlíží jako obrovská kokoska, mňam. Jo, ale to jsem zapomněla napoprvé napsat: Až když jsem rozpatlala těsto a nechala ho pálit, zjistila jsem, že dva jiné úkoly ze Stravování jsem splnila úplně mimoděk a že mám tedy ten úkol hotový. No, co už. Jdu nakrájet kokosku!
Edit za dalších dvacet minut: Báječně to vypadá, báječně. Pálily se asi ty kamínky nebo nevím, chleba je netčenej. Možná bude teda nedopečenej, ještě jsem ho nerozkrojila, ale celkově vypadá líp, než jsem čekala. A (pozor, pozor, vzácný okamžik) mám ho i zdokumentovaný fotograficky.
Jo, myslím, že bylinkový máslo by k němu mohlo být dobrý.
Jinak tedy pro úplnost opakuju recept ze zadání úkolu: 200g mouky, lžička soli, prášek do pečiva a 150 ml vody. Je z toho husté těsto, pěkně se z něj vyrobí bochánek. Čtyřicet minut na středním plameni, v dvojitém ešusu.
Poslední edit: Šmankote... ono je to dobrý! Tralalalala!
A dneska mám domáckou náladu, tedy jsem začala se Stravováním. Vybrala jsem si úkol Pečení, který ukládá upéct chleba a sladké pečivo v ešusu na sporáku. I našla jsem s jistými obtížemi svůj starý ešus (nový nerezák omotaný bužírkami se mi pro tenhle projekt nechce riskovat, když mám jinou variantu), umíchala těsto, našla kamínky na vypodložení a peču. Problém pravděpodobně nastane kvůli tomu, že malý ešus je skoro stejně vysoký jako velký a tedy víčko celou sestavu neuzavírá. Až bych řekla, že tahle improvizovaná trouba dost luftuje. Uvidíme.
Peču svůj pokus asi deset minut (proti doporučované půlhodině až padesáti minutám) a už se bytem line milý pach spáleniny. Ójé...
Edit o půl hodiny později: Začíná to vypadat docela nadějně. Pokus teď vyhlíží jako obrovská kokoska, mňam. Jo, ale to jsem zapomněla napoprvé napsat: Až když jsem rozpatlala těsto a nechala ho pálit, zjistila jsem, že dva jiné úkoly ze Stravování jsem splnila úplně mimoděk a že mám tedy ten úkol hotový. No, co už. Jdu nakrájet kokosku!
Edit za dalších dvacet minut: Báječně to vypadá, báječně. Pálily se asi ty kamínky nebo nevím, chleba je netčenej. Možná bude teda nedopečenej, ještě jsem ho nerozkrojila, ale celkově vypadá líp, než jsem čekala. A (pozor, pozor, vzácný okamžik) mám ho i zdokumentovaný fotograficky.
Jo, myslím, že bylinkový máslo by k němu mohlo být dobrý.
Jinak tedy pro úplnost opakuju recept ze zadání úkolu: 200g mouky, lžička soli, prášek do pečiva a 150 ml vody. Je z toho husté těsto, pěkně se z něj vyrobí bochánek. Čtyřicet minut na středním plameni, v dvojitém ešusu.
Poslední edit: Šmankote... ono je to dobrý! Tralalalala!
pátek 3. srpna 2012
Malá šumavská expedice
Pračka odhodlaně přežvykuje oblečení, které jsem ze Šumavy dosmýčila zpátky, v konvici chladne zelenej čaj a já se chystám zrekapitulovat svoji šestidenní výpravu na Šumavu. Realizace vlastního projektu libovolného obsahu - to by se dalo počítat, doufám.
Výchozí bod všeho putování a dalšího bylo tábořiště u Otavy, kam jezdíme už drahně let skoro jako domů, nejčastěji do srubu (copak v létě, ale v únoru by to jinak nešlo). Tam jsme přibyly v počtu pět odhodlaných roverek v sobotu před obědem, zabydlely se a ještě podnikly krátkou procházku na blízké skály, kam jsme se za našeho desetiletého působení v oddíle ani jedna nedostala, protože "pokaždý, když tu táboříme, jdeme na ty skály, to už je nuda, pojďte jinam!" Tuto jsem v kalkulaci kilometrů ani nezahrnula, protože, ehm, nejsem schopná si vybavit cestu. Ale podle výchozího bodu a polohy skal jsem spočítala překonané převýšení na 100 metrů.
V neděli nastal čas na výpravu do srdce pravé Šumavy! Z výchozího bodu na Bučině jsme prošly místa, kde kdysi stávala obec Knížecí pláně, prozkoumaly starý německý hřbitov, obhlédly několikero slatí a jedno Žďárecké jezírko, třikrát zmokly a zase uschly, důkladně čichaly k arnice, abychom s konečnou platností posoudily hodnotu textu kamelotí písně Zpátky pár let a drze se vypravily asi půldruha metru za hraniční kámen. Achtung, Staatsgrenze!
20 kilometrů, 130 výškových metrů. (Kilometry měřím na internetu, nevyklikávám trasy úplně pečlivě a věřím, že je to vždycky spíš trochu míň než doopravdy. Podle mapy jsme odhadovaly 22 kilometrů. Říkám si, že radši naměřím kratší trasu s tím, že to opravdu nemohlo být míň. Převýšení beru jako rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem.)
Nový týden byl zahájen v Prášilech coby basecampu pro výstup k jezeru Laka. Nadpoloviční většina výpravy si v náhlém nadšení zapůjčila na cestu koloběžky. Pro mě to mělo výbornou výhodu v tom, že mi jedna z nich pro tento den svěřila foťák - já s sebou svůj neměla - a tak vznikla fotodokumentace alespoň jednoho dne.
Cestou se střídaly příjemné rovinky s příšernými kopci v obou směrech (koloběžková divize ocenila jeden směrem dolů s báječným asfaltem), úbočí Ždánidel a bezejmenného (?) kopce skýtalo krásné výhledy, počasí přálo, sluníčko pražilo (aby ne, když jsem si zrovna tenhle jeden den vzala dlouhý kalhoty), na cestě jsme potkávaly příjemné lidi, prostě šumavská idylka.
I bylo dosaženo jezera Laka, omrkly jsme i památnou alej, bývalou Hůrku se zbytky kostela a hrobkou rodu Abele a v Prášilech jsme ještě stihly výstavu fotografií a dokumentů o historii obce.
18 kilometrů, 310 metrů. (Se vším lezením nahoru dolů bylo překonané převýšení vyšší, ale už jsem z vrstevnic tak zpitomělá, že to nechám takhle - z Prášil na bezejmenný vrch.)
Úterý bylo zvoleno dnem odpočinkovým. Vyjely jsme autem na parkoviště Zhůří s nevinným úmyslem obejít si krátký nenáročný okruh lesy. Cestou nahoru jsme ale zahlédly malého psa, an si to odhodlaně mete po silnici do kopce. Znejistěly jsme; co teď? Dohodly jsme se, že zkusíme zjistit, jestli někomu neutekl. Při nejbližší příležitosti jsme vozidlo otočily a vydaly se zpátky k nejbližší vsi. Cestou jsme psa potkaly znovu a pokusily se ho nalodit, leč nedal se, oběhl nás obloukem a pokračoval dál. A co se nedzovíme ve vsi - pes je to prý někoho z místních, a někdy se prostě sebere a vyrazí za ním po silnici do práce. Co dál dělat? Vzdaly jsme hold šumavské Lassii a vyrazily na plánovanou procházku. Ta ubíhala příjemně a klidně, bez větších příhod a bez zvláštních cílů, prostě ten plánovaný odpočinek.
V lese nad Kvildou jsme potkaly příjemnou starší paní, oddanou šumavskou turistku, a dlouho si s ní povídaly - o chození po Šumavě, o psech, o tom, co a jak a kde ještě je taky krásně na výlety. Paní mě okouzlila jednak tím, že měla kvalitní pohorky, jednak schopností přizpůsobovat mluvu tomu, o čem vypráví - od mírně zastaralé spisovnosti po zcela moderní výrazy - a do třetice a nejvíc tím, kolik toho zvládne. Neodvážím se hádat jí věk, ale snad neurazím, když tipnu, že sedmdesát měla určitě za sebou. A jakoby nic chodí na dvacetikilometrové výpravy a zdolává hory. Komu čest, tomu čest.
10 kilometrů, 40 metrů. (Já říkala, že to byl odpočinek!)
Středa byla značně komorní, protože dvě z účastnic v úterý večer odjely, takže na výpravu nás zbyla trojice. Tady už se začínáme dostávat ke skoro expedičnímu objevitelství - vyrazily jsme do lesů nad Otavou, kde před válkou stávalo několik vesnic a osad, Paště, Stodůlky, statek Babylon, malá osada Wunderbach... Dnes z nich zbyly v lepším případě základy.
Tuhle oblast popisuje ve svých knížkách paní Marie Malá, která se na Předních Paštích narodila a potom věnovala hodně práce zvídání a vyprávění, jak to všechno v tomhle koutě Šumavy bylo a chodilo. Má zmapovaný každý bývalý domek, každý křížek u cesty... a my se v tom při nejlepší vůli pořádně nevyznáme. A tak bloudíme po cestách, hledáme náznaky, u každého orientačního bodu zkoumáme, kde bychom asi tak mohly být, křížky hledáme místy i v rojnici, a nakonec ledacos najdeme. Mlýn na Wunderbachu, kapličku, která patřila ke štolám, studánku u Stimlingu, jasanovou alej, Staré Hutě, velkou malinovou plantáž. Je to zvláštní pocit, jít hlubokým lesem a najednou najít základy domu. Přemýšlíte, jak to tu vypadalo dřív, jací lidé tu žili, že chalupu určitě neobklopovaly lesy, kam všude bylo asi vidět...
Mapa tvrdí 11 kilometrů, 150 metrů. Bloudily jsme vydatně a kilometrů bylo víc, ale hraju na jistotu.
Večer jsme si ještě krátce odskočily do Podlesí. To začalo tím, že jsem ve staré mapě našla osadu s krásným (byť německým) jménem Vogelsang čili Ptačí zpěv. Vzhledem k mé neschopnosti orientace v mapách mi trvalo relativně dlouho zjistit, že dnes se jmenuje Podlesí. Ale aktuální mapa slibovala v Podlesí barokní statek, kapličku, památnou lípu a památnou celou alej, i usoudily jsme, že to bude pěkná procházka. Stoupaly jsme tedy po zbrusu nové asfaltce, po které nebyla v mapě ani stopa, a odměnou za to nám byla ohrada s daňky, ohrada s bizony, barokní statek zrekonstruovaný a nepřístupný, památná lípa, trampská osada a westernový srub. Jipíí!
Pod kopcem u říčky je pramínek a malá milá kaplička.
2 kilometry, 140 metrů. (Dát 140 výškových metrů za kilometr už je vážně pořádnej stoupák...)
Čtvrtek jsme opět chtěly pojmout spíš mírněji, protože večer jsem odjížděla a vystřídat mě měly dvě akční odpočaté rangers. Rozhodly jsme se vyrazit na vlastivědný okruh okolo Kašperských hor. Bylo dost vedro a nebýt toho, že jsme trasu vymýšlely společně, už na cestě po silnici do Kašperek bychom se asi čtyřikrát vzbouřily.
První chybou a zážitkem bylo, že jsme se tento okruh rozhodly jít (pravděpodobně) v protisměru, abychom ten nejhorší padák šly dolů a ne nahoru. Značkaři s touto alternativou zjevně nepočítali, protože značky se objevovaly výhradně za našimi zády (nemluvě o úsecích, kde jsme je nenašly vůbec). Dalším zklamáním bylo, že na "Okruhu šumavskými vesnicemi" jsou ty vesnice přesně počítáno dvě. Ale zvlášť ta první, Opolenec, vážně stála zato. Asfaltka nikde, krásné chaloupky, celkem vzato ve velmi dobrém stavu, všude kytky, příjemná atmosféra, taková nekýčovitá. Tuškov má taky svoje kouzlo, ale ze srovnání s Opolencem vyšel hůř.
Za Tuškovem jsme se vzhledem k přetrvávajícímu vedru rozhodly zkrátit si trasu po cestě ke Kašperkám, ze které se pak napojíme na značku ke kostelu sv. Mikuláše.
Zvolená cesta se chvíli trářila příjemně, asi abychom se nechtěly vracet, ale nenápadně se ztrácela, až nás nechala v křoví, po pás v kopřivách. Vracet se nám nechtělo, pokračovat nebylo moc kam, ale na dohled se zjevil dům s posekanou zahradou. I prodraly jsme se k němu - a zjistily, že branka v plotě vede na pastvinu oplocenou ohradníkem. Dům ale musí mít nějakou přístupovou cestu, rozhodly jsme se a pokusily se dům obejít. Stálo to hodně škrábanců a další požahání od kopřiv, abychom zjistily, že fakt nemusí.
Přes kopřivy, roští, lopuchy, nepoužívanou pastvinu, po kolejích od traktoru jsme pokračovaly dál. Idea, že ten traktor musel přijet z nějaký silnice, se ukázala být v zásadě funkční, ale dost zdlouhavá. No, byly to nejakčnější (vzdušnou čarou přibližně) dva kilometry z celé šumavské výpravy. Ale ten pocit, když se na obzoru objeví civilizace - ten pocit!
A pak už jsme pokračovaly krotce po značce přes gotický kostel sv. Mikuláše a poutní kapli v lese dolů do Rejštejna.
16 kilometrů, 150 metrů.
Celkem sečteno to dělá 76 kilometrů, 970 metrů převýšení. Požadavky na Expedici 80 říkají 40 kilometrů (což mám s rezervou) nebo 1000 metrů převýšení (což oficiálně nemám, ale v těch různých svazích na cestě by se těch třicet našlo). A trasy jsme taky prošly víceméně tak, jak jsme chtěly, z cílů k dosažení nám unikla jen kaplička na Paštích, jelikož jsme spěchaly ještě na nákup. A tak si myslím, že za splnění expedičních cílů bych si tímto mohla dát 150 svemů.
A to poznání, o kterém se zadání úkolu zmiňuje?
Arnica montana. Stimling. Knížecí pláně. Původ a život Karla Klostermanna. Zjištění, že Šumava je plná kapliček a božích muk. Historie Prášil. Poučení o železné oponě na Bučině. Poznání minulosti Šumavy z knížek paní Malé. Jo, a taky jsem se zlepšila v házení žabek ;-)
No, a já jdu analyzovat a počítat. Expedice čeká na vyhodnocení.
Výchozí bod všeho putování a dalšího bylo tábořiště u Otavy, kam jezdíme už drahně let skoro jako domů, nejčastěji do srubu (copak v létě, ale v únoru by to jinak nešlo). Tam jsme přibyly v počtu pět odhodlaných roverek v sobotu před obědem, zabydlely se a ještě podnikly krátkou procházku na blízké skály, kam jsme se za našeho desetiletého působení v oddíle ani jedna nedostala, protože "pokaždý, když tu táboříme, jdeme na ty skály, to už je nuda, pojďte jinam!" Tuto jsem v kalkulaci kilometrů ani nezahrnula, protože, ehm, nejsem schopná si vybavit cestu. Ale podle výchozího bodu a polohy skal jsem spočítala překonané převýšení na 100 metrů.
V neděli nastal čas na výpravu do srdce pravé Šumavy! Z výchozího bodu na Bučině jsme prošly místa, kde kdysi stávala obec Knížecí pláně, prozkoumaly starý německý hřbitov, obhlédly několikero slatí a jedno Žďárecké jezírko, třikrát zmokly a zase uschly, důkladně čichaly k arnice, abychom s konečnou platností posoudily hodnotu textu kamelotí písně Zpátky pár let a drze se vypravily asi půldruha metru za hraniční kámen. Achtung, Staatsgrenze!
20 kilometrů, 130 výškových metrů. (Kilometry měřím na internetu, nevyklikávám trasy úplně pečlivě a věřím, že je to vždycky spíš trochu míň než doopravdy. Podle mapy jsme odhadovaly 22 kilometrů. Říkám si, že radši naměřím kratší trasu s tím, že to opravdu nemohlo být míň. Převýšení beru jako rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem.)
Nový týden byl zahájen v Prášilech coby basecampu pro výstup k jezeru Laka. Nadpoloviční většina výpravy si v náhlém nadšení zapůjčila na cestu koloběžky. Pro mě to mělo výbornou výhodu v tom, že mi jedna z nich pro tento den svěřila foťák - já s sebou svůj neměla - a tak vznikla fotodokumentace alespoň jednoho dne.
Cestou se střídaly příjemné rovinky s příšernými kopci v obou směrech (koloběžková divize ocenila jeden směrem dolů s báječným asfaltem), úbočí Ždánidel a bezejmenného (?) kopce skýtalo krásné výhledy, počasí přálo, sluníčko pražilo (aby ne, když jsem si zrovna tenhle jeden den vzala dlouhý kalhoty), na cestě jsme potkávaly příjemné lidi, prostě šumavská idylka.
I bylo dosaženo jezera Laka, omrkly jsme i památnou alej, bývalou Hůrku se zbytky kostela a hrobkou rodu Abele a v Prášilech jsme ještě stihly výstavu fotografií a dokumentů o historii obce.
18 kilometrů, 310 metrů. (Se vším lezením nahoru dolů bylo překonané převýšení vyšší, ale už jsem z vrstevnic tak zpitomělá, že to nechám takhle - z Prášil na bezejmenný vrch.)
Úterý bylo zvoleno dnem odpočinkovým. Vyjely jsme autem na parkoviště Zhůří s nevinným úmyslem obejít si krátký nenáročný okruh lesy. Cestou nahoru jsme ale zahlédly malého psa, an si to odhodlaně mete po silnici do kopce. Znejistěly jsme; co teď? Dohodly jsme se, že zkusíme zjistit, jestli někomu neutekl. Při nejbližší příležitosti jsme vozidlo otočily a vydaly se zpátky k nejbližší vsi. Cestou jsme psa potkaly znovu a pokusily se ho nalodit, leč nedal se, oběhl nás obloukem a pokračoval dál. A co se nedzovíme ve vsi - pes je to prý někoho z místních, a někdy se prostě sebere a vyrazí za ním po silnici do práce. Co dál dělat? Vzdaly jsme hold šumavské Lassii a vyrazily na plánovanou procházku. Ta ubíhala příjemně a klidně, bez větších příhod a bez zvláštních cílů, prostě ten plánovaný odpočinek.
V lese nad Kvildou jsme potkaly příjemnou starší paní, oddanou šumavskou turistku, a dlouho si s ní povídaly - o chození po Šumavě, o psech, o tom, co a jak a kde ještě je taky krásně na výlety. Paní mě okouzlila jednak tím, že měla kvalitní pohorky, jednak schopností přizpůsobovat mluvu tomu, o čem vypráví - od mírně zastaralé spisovnosti po zcela moderní výrazy - a do třetice a nejvíc tím, kolik toho zvládne. Neodvážím se hádat jí věk, ale snad neurazím, když tipnu, že sedmdesát měla určitě za sebou. A jakoby nic chodí na dvacetikilometrové výpravy a zdolává hory. Komu čest, tomu čest.
10 kilometrů, 40 metrů. (Já říkala, že to byl odpočinek!)
Středa byla značně komorní, protože dvě z účastnic v úterý večer odjely, takže na výpravu nás zbyla trojice. Tady už se začínáme dostávat ke skoro expedičnímu objevitelství - vyrazily jsme do lesů nad Otavou, kde před válkou stávalo několik vesnic a osad, Paště, Stodůlky, statek Babylon, malá osada Wunderbach... Dnes z nich zbyly v lepším případě základy.
Tuhle oblast popisuje ve svých knížkách paní Marie Malá, která se na Předních Paštích narodila a potom věnovala hodně práce zvídání a vyprávění, jak to všechno v tomhle koutě Šumavy bylo a chodilo. Má zmapovaný každý bývalý domek, každý křížek u cesty... a my se v tom při nejlepší vůli pořádně nevyznáme. A tak bloudíme po cestách, hledáme náznaky, u každého orientačního bodu zkoumáme, kde bychom asi tak mohly být, křížky hledáme místy i v rojnici, a nakonec ledacos najdeme. Mlýn na Wunderbachu, kapličku, která patřila ke štolám, studánku u Stimlingu, jasanovou alej, Staré Hutě, velkou malinovou plantáž. Je to zvláštní pocit, jít hlubokým lesem a najednou najít základy domu. Přemýšlíte, jak to tu vypadalo dřív, jací lidé tu žili, že chalupu určitě neobklopovaly lesy, kam všude bylo asi vidět...
Mapa tvrdí 11 kilometrů, 150 metrů. Bloudily jsme vydatně a kilometrů bylo víc, ale hraju na jistotu.
Večer jsme si ještě krátce odskočily do Podlesí. To začalo tím, že jsem ve staré mapě našla osadu s krásným (byť německým) jménem Vogelsang čili Ptačí zpěv. Vzhledem k mé neschopnosti orientace v mapách mi trvalo relativně dlouho zjistit, že dnes se jmenuje Podlesí. Ale aktuální mapa slibovala v Podlesí barokní statek, kapličku, památnou lípu a památnou celou alej, i usoudily jsme, že to bude pěkná procházka. Stoupaly jsme tedy po zbrusu nové asfaltce, po které nebyla v mapě ani stopa, a odměnou za to nám byla ohrada s daňky, ohrada s bizony, barokní statek zrekonstruovaný a nepřístupný, památná lípa, trampská osada a westernový srub. Jipíí!
Pod kopcem u říčky je pramínek a malá milá kaplička.
2 kilometry, 140 metrů. (Dát 140 výškových metrů za kilometr už je vážně pořádnej stoupák...)
Čtvrtek jsme opět chtěly pojmout spíš mírněji, protože večer jsem odjížděla a vystřídat mě měly dvě akční odpočaté rangers. Rozhodly jsme se vyrazit na vlastivědný okruh okolo Kašperských hor. Bylo dost vedro a nebýt toho, že jsme trasu vymýšlely společně, už na cestě po silnici do Kašperek bychom se asi čtyřikrát vzbouřily.
První chybou a zážitkem bylo, že jsme se tento okruh rozhodly jít (pravděpodobně) v protisměru, abychom ten nejhorší padák šly dolů a ne nahoru. Značkaři s touto alternativou zjevně nepočítali, protože značky se objevovaly výhradně za našimi zády (nemluvě o úsecích, kde jsme je nenašly vůbec). Dalším zklamáním bylo, že na "Okruhu šumavskými vesnicemi" jsou ty vesnice přesně počítáno dvě. Ale zvlášť ta první, Opolenec, vážně stála zato. Asfaltka nikde, krásné chaloupky, celkem vzato ve velmi dobrém stavu, všude kytky, příjemná atmosféra, taková nekýčovitá. Tuškov má taky svoje kouzlo, ale ze srovnání s Opolencem vyšel hůř.
Za Tuškovem jsme se vzhledem k přetrvávajícímu vedru rozhodly zkrátit si trasu po cestě ke Kašperkám, ze které se pak napojíme na značku ke kostelu sv. Mikuláše.
Zvolená cesta se chvíli trářila příjemně, asi abychom se nechtěly vracet, ale nenápadně se ztrácela, až nás nechala v křoví, po pás v kopřivách. Vracet se nám nechtělo, pokračovat nebylo moc kam, ale na dohled se zjevil dům s posekanou zahradou. I prodraly jsme se k němu - a zjistily, že branka v plotě vede na pastvinu oplocenou ohradníkem. Dům ale musí mít nějakou přístupovou cestu, rozhodly jsme se a pokusily se dům obejít. Stálo to hodně škrábanců a další požahání od kopřiv, abychom zjistily, že fakt nemusí.
Přes kopřivy, roští, lopuchy, nepoužívanou pastvinu, po kolejích od traktoru jsme pokračovaly dál. Idea, že ten traktor musel přijet z nějaký silnice, se ukázala být v zásadě funkční, ale dost zdlouhavá. No, byly to nejakčnější (vzdušnou čarou přibližně) dva kilometry z celé šumavské výpravy. Ale ten pocit, když se na obzoru objeví civilizace - ten pocit!
A pak už jsme pokračovaly krotce po značce přes gotický kostel sv. Mikuláše a poutní kapli v lese dolů do Rejštejna.
16 kilometrů, 150 metrů.
Celkem sečteno to dělá 76 kilometrů, 970 metrů převýšení. Požadavky na Expedici 80 říkají 40 kilometrů (což mám s rezervou) nebo 1000 metrů převýšení (což oficiálně nemám, ale v těch různých svazích na cestě by se těch třicet našlo). A trasy jsme taky prošly víceméně tak, jak jsme chtěly, z cílů k dosažení nám unikla jen kaplička na Paštích, jelikož jsme spěchaly ještě na nákup. A tak si myslím, že za splnění expedičních cílů bych si tímto mohla dát 150 svemů.
A to poznání, o kterém se zadání úkolu zmiňuje?
Arnica montana. Stimling. Knížecí pláně. Původ a život Karla Klostermanna. Zjištění, že Šumava je plná kapliček a božích muk. Historie Prášil. Poučení o železné oponě na Bučině. Poznání minulosti Šumavy z knížek paní Malé. Jo, a taky jsem se zlepšila v házení žabek ;-)
No, a já jdu analyzovat a počítat. Expedice čeká na vyhodnocení.
neděle 20. května 2012
Svem sem, svem tam
(a práce, kam se podívám)
Reportuju o dalším ne zcela běžném přírůstku k součtu symbolikých výškových metrů – prezentace dovedností. Jo, v pátek jsme měli irské vystoupení, a tak ke svemům za sportovní aktivitu přibyla ještě ta prezentace dovedností. A dobré to bylo, dobré. Tři tance, v žádném si nejsem vědoma vážnější chyby, všechny jsem si užívala (asi i proto, že jsem se rozhodla nekazit dojem a tančit bez brýlí, čili jsem viděla tak na okraj pódia, publikum už se mě netýkalo), obyvatelstvo koleje, které mě při návratu spatřilo v civilním osvětlení, jsem patřičně vyděsila (neb jsme byly důkladně nalíčeny ve stylu smokey eyes – a kolejáci na mě běžně nevidí šminku jak je rok dlouhý).
Jinak to ale se svemy bude bída. Tedy bylo by jich tu spousty, za knížky (i v cizím jazyce) a známky a Publikování a leccos, jenže to jsou ty kategorie 2 a 4, kam už nenacpu ani svem. Vím, že bych si to klidně mohla počítat dál a prostě mít v součtu víc, než kolik činí výška hory, ale nevím, to se mi prostě nějak nelíbí, takže se nechávám svemy padat mezi prsty.
Třeba ty za Vysokoškolské známkování, žeáno. Zítra zkouška, v úterý zápočet, ve středu druhý (a to nepočítám tu poslední salsu do zápočtu z tělocviku). Aj, učit bych se měla, učit!
A ani se mi tenhle článek nechtělo nijak zvlášť psát. Osud blogu (čili osud bloguje.cz) je nejistý, chvílemi mě chytá nutkání přihlásit se do administrace svého záložního útočiště a začít stěhovat důležité články, ale nechci opouštět loď, která se ještě může udržet na hladině.
Víte, já měla vždycky slabost pro Titanic.
(Loď, né film!)
Reportuju o dalším ne zcela běžném přírůstku k součtu symbolikých výškových metrů – prezentace dovedností. Jo, v pátek jsme měli irské vystoupení, a tak ke svemům za sportovní aktivitu přibyla ještě ta prezentace dovedností. A dobré to bylo, dobré. Tři tance, v žádném si nejsem vědoma vážnější chyby, všechny jsem si užívala (asi i proto, že jsem se rozhodla nekazit dojem a tančit bez brýlí, čili jsem viděla tak na okraj pódia, publikum už se mě netýkalo), obyvatelstvo koleje, které mě při návratu spatřilo v civilním osvětlení, jsem patřičně vyděsila (neb jsme byly důkladně nalíčeny ve stylu smokey eyes – a kolejáci na mě běžně nevidí šminku jak je rok dlouhý).
Jinak to ale se svemy bude bída. Tedy bylo by jich tu spousty, za knížky (i v cizím jazyce) a známky a Publikování a leccos, jenže to jsou ty kategorie 2 a 4, kam už nenacpu ani svem. Vím, že bych si to klidně mohla počítat dál a prostě mít v součtu víc, než kolik činí výška hory, ale nevím, to se mi prostě nějak nelíbí, takže se nechávám svemy padat mezi prsty.
Třeba ty za Vysokoškolské známkování, žeáno. Zítra zkouška, v úterý zápočet, ve středu druhý (a to nepočítám tu poslední salsu do zápočtu z tělocviku). Aj, učit bych se měla, učit!
A ani se mi tenhle článek nechtělo nijak zvlášť psát. Osud blogu (čili osud bloguje.cz) je nejistý, chvílemi mě chytá nutkání přihlásit se do administrace svého záložního útočiště a začít stěhovat důležité články, ale nechci opouštět loď, která se ještě může udržet na hladině.
Víte, já měla vždycky slabost pro Titanic.
(Loď, né film!)
sobota 21. dubna 2012
Jak přežít
Nikoliv návod, pouze dojmy z příručky přelouskané v rámci expedičního úkolu Přežití
Zatím mám přečtenou příručku Jak přežít Alexandera Stilwella. Knížka se honosí titulem SAS tréninková příručka (SAS jsou speciální jednotky britské armády), ovšem maličko mě mate existence velice podobné knihy jménem SAS – Příručka jak přežít od Johna Wisemana. No nic, Wisemana jsem nesehnala, Stilwella ano, a jdu tedy zdrbnout jeho dílo.
Knížka se v první části soustředí na strategii nevyhynutí jedince při výskytu v pro něj drsnějších biotopech – poušť, moře, tropy, polární oblasti a hory a speciální kapitolka o živelných katastrofách. Dost rychle jsem došla k závěru, že se skutečně jedná původně o vojenskou příručku, jejíž čtenář je automaticky drsoň s pořádným výcvikem jednak v oblasti fyzičky, jednak v orientaci a podobných fascinujících vědách. Významnou součástí každé kapitoly je například návod na stavbu několika druhů úkrytů, ovšem představa mě, jak kutám ledovou jeskyni nebo tluču do země kůly, abych si v džungli vybudovala přístřešek se zvýšenou podlahou, mě dosti pobavila.
Další významnou částí prvních kapitol je seznam jedovatých a poživatelných rostlin a živočichů, často včetně tipů na úpravu. Tady je velice, velice výzmanou slabinou nedostatečnost obrázků nebo alespoň důkladnějších popisů. Zejména u rostlin je slovní popis ošemetná záležitost a tropickou kytku, kterou neznám, fakt neidentifikuju podle desetislovného popisu tak jistě, abych si ji troufla sníst. U zvířat jsou někdy popisky ještě nedostatečnější; můj osobní favorit je noticka ve výpisu obyvatelstva polárních oblastí: Sovice. Loví bělokury.
Krom toho se tyhle kapitoly zabývají i způsoby, jak získat vodu, podnebnými zajímavostmi a riziky, které z nich plynou, vhodným způsobem orientace a patřičným oblečením.
Druhá část knížky se zaměřuje na všeobecné dovednosti. Začíná kapitolou o první pomoci, která se mi místy zdá poněkud zastaralá a některé věci bych si u zkoušky ČK říct nedovolila, ale popisuje i neduhy neobvyklé, které se v naší zeměpisné šířce nevyskytují, a k mé radosti nezapomíná ani na psychiku.
Kapitola o ohních a nástrojích trpí tím samým co výčty fauny a flóry, některá zajímavá uspořádání jsem ze stručného popisu bez obrázků naprosto nepochopila. Možná je to nějaký speciální zkratkovitý kód SAS.
Orientace a signalizace předkládá mnoho způsobů dorozumění, zajímavý je výčet signálů pro komunikaci s letadlem nebo vrtulníkem – jednak série různých symbolů k vytvoření na zemi, druhak světlice a za třetí mnoho druhů mávání. Ocenila jsem i hláskovací tabulku, která se vám může hodit i ve světě prudce civilizovaném – zkuste někomu hláskovat písmenka, když ten někdo mluví mírně podivnou angličtinou a má špatný signál. Pak jsou hláskovací tabulky sierra india kilo oscar victor november echo, nemyslíte?
Kapitoly o překonávání vody a o pastech ve mě opět evokovaly představu drsného vojáka, já se svou tělesnou konstitucí nemám nejmenší šanci vyrobit padací past, ve které by srnku praštila přes hlavu kláda. Pro použití křehkých děvčat jsou tu nákresy loveckých ok, různé varianty rybolovu a sbírání rostlin. Je tu vypsaný test na poživatelnost rostlin, ale na něco takového máte čas a nervy skutečně jenom v pustině, když na jedlosti toho plevele závisí vaše další existence.
Těšila jsem se na kapitolu o lanech a uzlech, bohužel i tu postihnul nedostatek obrázků, a některé z mála obrázků použitých jsou tak zmatené, že podle nich stejně neuvážu nic. A podle slovního popisu už tuplem ne. Věčná škoda, chtěla jsem se něco přiučit.
Celkem vzato může být Stilwellova knížka zajímavé čtení, i když jsem získala pocit, že drsná dobrodružství nejsou nic pro mě. A knížky o přežití se samozřejmě čtou nejlíp po dobré večeři s hřejícím topením v zádech.
Jo, a pro ty, které šifry nebaví jako mě, případně neznají princip hláskovací tabulky? Hláskovací tabulky jsou Sierra India Kilo Oscar Victor November Echo.
PS: Z knihovny jsem si přinesla ještě jednu knížku, poněkud skladnější Jak přežít v přírodě, podepsán Clive Johnson, vydavatelství stejně jako v případě Stilwella Svojtka&Co. Náhodně ji otevřu – a co nevidím jako staré známé obrázky, kterými Stilwell dokumentoval, jak zabrzdit pád z horského svahu? Text je sice různý, ale obsahově velice podobný, jeden autor převyprávěl druhého, teď ještě vědět, kdo kterého. V tiráži žádné použitelné údaje nejsou.
Ale víte co? Johnson vyeliminoval můj oblíbený popis sovice.
PPS: Schválně jsem na stránkách nakladatelství Svojtka&Co. zadala do vyhledávání "jak přežít". Z výše zmíněných jediná, kterou vyhledávání našlo, byl John Wiseman – SAS příručka jak přežít. Mimochodem, rozsahem se z těchto tří zdá taky nejlepší.
Pro pořádek, recenzovaná kniha byla Alexander Stilwell – Jak přežít a v postskriptu je zmíněna Clive Johnson – Jak přežít v přírodě. Obojí též vydavatelství Svojtka&Co.; že se na jejich webu nedají jejich vlastní knížky dohledat ani podle ISBN mě dost zarazilo.
Zatím mám přečtenou příručku Jak přežít Alexandera Stilwella. Knížka se honosí titulem SAS tréninková příručka (SAS jsou speciální jednotky britské armády), ovšem maličko mě mate existence velice podobné knihy jménem SAS – Příručka jak přežít od Johna Wisemana. No nic, Wisemana jsem nesehnala, Stilwella ano, a jdu tedy zdrbnout jeho dílo.
Knížka se v první části soustředí na strategii nevyhynutí jedince při výskytu v pro něj drsnějších biotopech – poušť, moře, tropy, polární oblasti a hory a speciální kapitolka o živelných katastrofách. Dost rychle jsem došla k závěru, že se skutečně jedná původně o vojenskou příručku, jejíž čtenář je automaticky drsoň s pořádným výcvikem jednak v oblasti fyzičky, jednak v orientaci a podobných fascinujících vědách. Významnou součástí každé kapitoly je například návod na stavbu několika druhů úkrytů, ovšem představa mě, jak kutám ledovou jeskyni nebo tluču do země kůly, abych si v džungli vybudovala přístřešek se zvýšenou podlahou, mě dosti pobavila.
Další významnou částí prvních kapitol je seznam jedovatých a poživatelných rostlin a živočichů, často včetně tipů na úpravu. Tady je velice, velice výzmanou slabinou nedostatečnost obrázků nebo alespoň důkladnějších popisů. Zejména u rostlin je slovní popis ošemetná záležitost a tropickou kytku, kterou neznám, fakt neidentifikuju podle desetislovného popisu tak jistě, abych si ji troufla sníst. U zvířat jsou někdy popisky ještě nedostatečnější; můj osobní favorit je noticka ve výpisu obyvatelstva polárních oblastí: Sovice. Loví bělokury.
Krom toho se tyhle kapitoly zabývají i způsoby, jak získat vodu, podnebnými zajímavostmi a riziky, které z nich plynou, vhodným způsobem orientace a patřičným oblečením.
Druhá část knížky se zaměřuje na všeobecné dovednosti. Začíná kapitolou o první pomoci, která se mi místy zdá poněkud zastaralá a některé věci bych si u zkoušky ČK říct nedovolila, ale popisuje i neduhy neobvyklé, které se v naší zeměpisné šířce nevyskytují, a k mé radosti nezapomíná ani na psychiku.
Kapitola o ohních a nástrojích trpí tím samým co výčty fauny a flóry, některá zajímavá uspořádání jsem ze stručného popisu bez obrázků naprosto nepochopila. Možná je to nějaký speciální zkratkovitý kód SAS.
Orientace a signalizace předkládá mnoho způsobů dorozumění, zajímavý je výčet signálů pro komunikaci s letadlem nebo vrtulníkem – jednak série různých symbolů k vytvoření na zemi, druhak světlice a za třetí mnoho druhů mávání. Ocenila jsem i hláskovací tabulku, která se vám může hodit i ve světě prudce civilizovaném – zkuste někomu hláskovat písmenka, když ten někdo mluví mírně podivnou angličtinou a má špatný signál. Pak jsou hláskovací tabulky sierra india kilo oscar victor november echo, nemyslíte?
Kapitoly o překonávání vody a o pastech ve mě opět evokovaly představu drsného vojáka, já se svou tělesnou konstitucí nemám nejmenší šanci vyrobit padací past, ve které by srnku praštila přes hlavu kláda. Pro použití křehkých děvčat jsou tu nákresy loveckých ok, různé varianty rybolovu a sbírání rostlin. Je tu vypsaný test na poživatelnost rostlin, ale na něco takového máte čas a nervy skutečně jenom v pustině, když na jedlosti toho plevele závisí vaše další existence.
Těšila jsem se na kapitolu o lanech a uzlech, bohužel i tu postihnul nedostatek obrázků, a některé z mála obrázků použitých jsou tak zmatené, že podle nich stejně neuvážu nic. A podle slovního popisu už tuplem ne. Věčná škoda, chtěla jsem se něco přiučit.
Celkem vzato může být Stilwellova knížka zajímavé čtení, i když jsem získala pocit, že drsná dobrodružství nejsou nic pro mě. A knížky o přežití se samozřejmě čtou nejlíp po dobré večeři s hřejícím topením v zádech.
Jo, a pro ty, které šifry nebaví jako mě, případně neznají princip hláskovací tabulky? Hláskovací tabulky jsou Sierra India Kilo Oscar Victor November Echo.
PS: Z knihovny jsem si přinesla ještě jednu knížku, poněkud skladnější Jak přežít v přírodě, podepsán Clive Johnson, vydavatelství stejně jako v případě Stilwella Svojtka&Co. Náhodně ji otevřu – a co nevidím jako staré známé obrázky, kterými Stilwell dokumentoval, jak zabrzdit pád z horského svahu? Text je sice různý, ale obsahově velice podobný, jeden autor převyprávěl druhého, teď ještě vědět, kdo kterého. V tiráži žádné použitelné údaje nejsou.
Ale víte co? Johnson vyeliminoval můj oblíbený popis sovice.
PPS: Schválně jsem na stránkách nakladatelství Svojtka&Co. zadala do vyhledávání "jak přežít". Z výše zmíněných jediná, kterou vyhledávání našlo, byl John Wiseman – SAS příručka jak přežít. Mimochodem, rozsahem se z těchto tří zdá taky nejlepší.
Pro pořádek, recenzovaná kniha byla Alexander Stilwell – Jak přežít a v postskriptu je zmíněna Clive Johnson – Jak přežít v přírodě. Obojí též vydavatelství Svojtka&Co.; že se na jejich webu nedají jejich vlastní knížky dohledat ani podle ISBN mě dost zarazilo.
pondělí 9. dubna 2012
Velikonoce
...tak zase nic
Tedy ne že bych si Velikonoce neužila. (Podobně jako loni, když o tom tak přemýšlím, jen ta bratránkova svatba se holt letos nezopakovala :-) zajímavé, jak se některé věci zacyklí) Literární diskuse a červenej čaj a telefonát do Ameriky a přátelská borderkolie a perníčky a pizza, vážně si nestěžuju. (Doufám, že si pro tyto účely smím vztáhnout hodnocení úkolu Setkávání s přáteli. Je sice zacílen spíše na oldskauty, ale tak nějak mám pocit, že i mladší generaci se může přihodit situace, která by si hodnocení zasloužila.)
(A ne, neudělala jsem to kvůli svemům. Ty jsou jenom mimochodem.)
Jen jsem na sebe zase naštvaná, že jsem úplně zapomněla skočit do knihovy pro knížky k expedičnímu úkolu Přežití, bez kterých se nehnu z místa, že jsem chtěla využít oddílových lan, které mám momentálně doma, a konečně pořádně zkusit úkol Vis, že jsem zapomněla na moje dalekosáhlé plány s naší kuchyní ve věci úkolu Mouka. (Což by ale asi stejně nešlo, protože většinu času byla kuchyně obsazena. Hmm, chabá výmluva...)
Vůbec nemluvě o tom, že bych se skutečně měla začít učit letošní chemii na zkoušku, protože ze všech podmnožin chemie, které jsme na téhle škole měli, je tahle pro mě nejnáročnější.
No, jdu na to.
Tedy ne že bych si Velikonoce neužila. (Podobně jako loni, když o tom tak přemýšlím, jen ta bratránkova svatba se holt letos nezopakovala :-) zajímavé, jak se některé věci zacyklí) Literární diskuse a červenej čaj a telefonát do Ameriky a přátelská borderkolie a perníčky a pizza, vážně si nestěžuju. (Doufám, že si pro tyto účely smím vztáhnout hodnocení úkolu Setkávání s přáteli. Je sice zacílen spíše na oldskauty, ale tak nějak mám pocit, že i mladší generaci se může přihodit situace, která by si hodnocení zasloužila.)
(A ne, neudělala jsem to kvůli svemům. Ty jsou jenom mimochodem.)
Jen jsem na sebe zase naštvaná, že jsem úplně zapomněla skočit do knihovy pro knížky k expedičnímu úkolu Přežití, bez kterých se nehnu z místa, že jsem chtěla využít oddílových lan, které mám momentálně doma, a konečně pořádně zkusit úkol Vis, že jsem zapomněla na moje dalekosáhlé plány s naší kuchyní ve věci úkolu Mouka. (Což by ale asi stejně nešlo, protože většinu času byla kuchyně obsazena. Hmm, chabá výmluva...)
Vůbec nemluvě o tom, že bych se skutečně měla začít učit letošní chemii na zkoušku, protože ze všech podmnožin chemie, které jsme na téhle škole měli, je tahle pro mě nejnáročnější.
No, jdu na to.
úterý 27. března 2012
Tančím
což nezní úplně lezecky, ale opak jest pravdou!
Víte, kolik svemů se dá získat tancem?
Osobnostní rozvoj, hned ve dvou oblastech – jednak tréninky (alespoň hodinová účast na aktivitách v oblasti sportu) a jednak prezentace dovedností, když dojde na vystoupení.
Trénink, tady ze všeho nejvíc asi sestavení tréninkového plánu. Pravda, chtělo by to lepší systém než "když budu mít čas, zajdu si půjčit klíče od tančírny a tam si pořádně projedu ty nový kombinace".
Ušlé kilometry a výstup po schodech, no jen tak nekoukejte, zrovna v neděli se mi v tomhle směru zadařilo báječně. Sbalím si věci na trénink a jdu čekat na odvoz. Abych neodkláněla odvoz z původní trajektorie, vyhlídla jsem šikovné srazoviště asi dva kilometry od kolejí. I dojdu ty dva kilometry na místo a čekám, čekám, čekám, odvoz nikde. Ve tři čtvrtě na pět mi zvoní telefon, volá odvoz: "Těch 17:40 teda platí, jo?" "Já počítala s 16:40, ale nevadí," odpovídám smířeně. Odvoz slibuje, že hned vyrazí, já v duchu počítám a vychází mi, že tu stejně o moc dřív nebude. "Nech 17:40," uklidňuju ho, a abych nestála hodinu na ulici, jdu na otočku na kolej pro hrušku k svačině.
Vezmete-li v úvahu ještě návrat z tréninku a 80 schodů, které mi vedou do pokoje, nutně se tím musíte dostat na 8 + 3 + 5 svemů za fyzičku.
A když se budu trochu snažit, najdu si ještě další souvislosti. Když jsem loni ve snaze pokořit Lakelyho začala běhat, zjistila jsem, že ten kilometr uběhnu docela v pohodě, což mě dostává zpátky k mému plánu odběhat si ještě jednou Maraton. Existuje i protom Vytrvalostní běh a vsadím se, že tam bych spoustu naskákaných jelenů a odtančených promenád využila podobně. Je tu souhrnný úkol Skautské sportování, který dává jednorázovou prémii za provozovaný sport (Ach já nesystematický zoufalec, mám už tenhle úkol započítaný? Každý svem do fyzičky přijde k dobru!) a navíc hodností zorganizování pohybové aktivity pro družinu/oddíl. (Škoda, že na táboře neklapnul workshopový systém programů, ceilí bylo v plánu!)
A vzhledem k tomu, že o tanci čas od času píšu na blog, jsou to pak samozřejmě bokem i svemy za Intertext, Expediční dokumentaci a tak.
So let´s dance!
Víte, kolik svemů se dá získat tancem?
Osobnostní rozvoj, hned ve dvou oblastech – jednak tréninky (alespoň hodinová účast na aktivitách v oblasti sportu) a jednak prezentace dovedností, když dojde na vystoupení.
Trénink, tady ze všeho nejvíc asi sestavení tréninkového plánu. Pravda, chtělo by to lepší systém než "když budu mít čas, zajdu si půjčit klíče od tančírny a tam si pořádně projedu ty nový kombinace".
Ušlé kilometry a výstup po schodech, no jen tak nekoukejte, zrovna v neděli se mi v tomhle směru zadařilo báječně. Sbalím si věci na trénink a jdu čekat na odvoz. Abych neodkláněla odvoz z původní trajektorie, vyhlídla jsem šikovné srazoviště asi dva kilometry od kolejí. I dojdu ty dva kilometry na místo a čekám, čekám, čekám, odvoz nikde. Ve tři čtvrtě na pět mi zvoní telefon, volá odvoz: "Těch 17:40 teda platí, jo?" "Já počítala s 16:40, ale nevadí," odpovídám smířeně. Odvoz slibuje, že hned vyrazí, já v duchu počítám a vychází mi, že tu stejně o moc dřív nebude. "Nech 17:40," uklidňuju ho, a abych nestála hodinu na ulici, jdu na otočku na kolej pro hrušku k svačině.
Vezmete-li v úvahu ještě návrat z tréninku a 80 schodů, které mi vedou do pokoje, nutně se tím musíte dostat na 8 + 3 + 5 svemů za fyzičku.
A když se budu trochu snažit, najdu si ještě další souvislosti. Když jsem loni ve snaze pokořit Lakelyho začala běhat, zjistila jsem, že ten kilometr uběhnu docela v pohodě, což mě dostává zpátky k mému plánu odběhat si ještě jednou Maraton. Existuje i protom Vytrvalostní běh a vsadím se, že tam bych spoustu naskákaných jelenů a odtančených promenád využila podobně. Je tu souhrnný úkol Skautské sportování, který dává jednorázovou prémii za provozovaný sport (Ach já nesystematický zoufalec, mám už tenhle úkol započítaný? Každý svem do fyzičky přijde k dobru!) a navíc hodností zorganizování pohybové aktivity pro družinu/oddíl. (Škoda, že na táboře neklapnul workshopový systém programů, ceilí bylo v plánu!)
A vzhledem k tomu, že o tanci čas od času píšu na blog, jsou to pak samozřejmě bokem i svemy za Intertext, Expediční dokumentaci a tak.
So let´s dance!
neděle 11. března 2012
Jídlo - dva dolary denně
Zkušenost – k nezaplacení!
Po mnoha rozmluvách o úkolu Za dva dolary a nejrůznějších výmluvách, proč to nejde, jsem ho v rámci řešení další své finanční krize jen tak lehce nakousla. Vaření v kolejních podmínkách nikdy nebylo zrovna můj šálek čaje, ale tak nějak se ty okolnosti sešly, že jsem se rozhodla prověřit situaci.
Bod první, Ztroskotání: To už jsem tu někde rozebírala, že na koleji mám málo skladovacího prostoru, a tedy bych s uskladněným proviantem moc dlouho nevydržela. (Navíc představa, jak vstávám o půl hodiny dřív, abych si ke snídani uvařila rýži, protože nic jinýho už nezbylo, je ne úplně sympatická.)
Bod druhý, Za dolar: Na to nemám, to mi bylo jasné na první pohled. Pokud bych chtěla vyžít s dolarem na den líp než pojídáním chleba a jablek, chtělo by to jednak pořádné plánování a kreativitu a jednak dost času a podmínky pro vaření. Různé placky, noky a tyhle věci, kde je hlavní surovinou mouka a voda, vyjdou lacino, ale v běžném školním provozu není čas na jejich výrobu.
Bod třetí, Za dva dolary: To už se mi zdá realizovatelné. 34,- na den není moc, ale zase já přece moc neutrácím, většinou si žádné dražší suroviny nekupuju, tak když se maličko uskromním, mohlo by to klapnout.
Tak jsem si usmyslela a vyrazila na nákup s tím, že nehodlám nějak radikálně měnit jídelníček, jen si pro nějakou chvíli odpustím ty dražší věci. A pak jsem je začala postupně ujídat, s tím, že nijak nehlídám limit, jenom si večer odhadnu a sečtu, na kolik mě ten který den jídlo vyšlo. Šetřit že se sice snažím, ale hlady se trápit nebudu.
Mám za sebou týden tohohle režimu. Na účtu se to podepsalo velice kladně, mám ještě docela slušnou finanční rezervu na to, že jsem se původně bála, abych neprojedla i peníze na jízdenku. Ale jestli jsem si myslela, že srazím výdaje na dva dolary denně, dost jsem se spletla. Na 34 korun jsem se ze sedmi dní dostala jednou, a to pouze proto, že jsem v polední pauze vyhodnocovala experiment do diplomky, neměla tudíž čas na oběd a vzala zavděk pár suchými chleby, jinak se pohybuju v intervalu do rovných padesáti.
Ještě mě napadlo srazit rozpočet některého dne noky nebo něčím podobně nízkonákladovým, ale nějak jsem se k tomu nakonec neodhodlala. S celým úkolem Mouka si zaexperimentuju doma, kde mám víc prostoru, víc nádobí a troubu na pečení.
Úkol Za dva dolary jako takový u mě zatím končí totálním neúspěchem, ale rozhodně tenhle trénink k něčemu dobrý byl. Uvědomila jsem si tržní hodnotu potravin (sice člověk jakous takous představu má, alespoň pokud chodí nakupovat, ale počítat si to takhle den po dni je ještě trochu jiný kafe). Ověřila jsem si, že vařit si sama mě vyjde levněji než chodit do menzy (dotovaný oběd v menze se u nás pohybuje mezi 35 a 45 korunami, a to je jedno z pěti denních jídel, přátelé). Už vím, že i splnění Dvou dolarů vyžaduje jeden ze dvou přístupů k věci – buď si všechno pořádně rozmyslíte, rozpočítáte, věnujete tomu čas, a pak si i se dvěma dolaty můžete vařit celkem dobře – nebo nebudete jíst. Splnit tenhle úkol jen tak mimochodem, jako že budete tedy u běžného stravování trochu šetřit, se asi dost dobře nedá.
Po mnoha rozmluvách o úkolu Za dva dolary a nejrůznějších výmluvách, proč to nejde, jsem ho v rámci řešení další své finanční krize jen tak lehce nakousla. Vaření v kolejních podmínkách nikdy nebylo zrovna můj šálek čaje, ale tak nějak se ty okolnosti sešly, že jsem se rozhodla prověřit situaci.
Bod první, Ztroskotání: To už jsem tu někde rozebírala, že na koleji mám málo skladovacího prostoru, a tedy bych s uskladněným proviantem moc dlouho nevydržela. (Navíc představa, jak vstávám o půl hodiny dřív, abych si ke snídani uvařila rýži, protože nic jinýho už nezbylo, je ne úplně sympatická.)
Bod druhý, Za dolar: Na to nemám, to mi bylo jasné na první pohled. Pokud bych chtěla vyžít s dolarem na den líp než pojídáním chleba a jablek, chtělo by to jednak pořádné plánování a kreativitu a jednak dost času a podmínky pro vaření. Různé placky, noky a tyhle věci, kde je hlavní surovinou mouka a voda, vyjdou lacino, ale v běžném školním provozu není čas na jejich výrobu.
Bod třetí, Za dva dolary: To už se mi zdá realizovatelné. 34,- na den není moc, ale zase já přece moc neutrácím, většinou si žádné dražší suroviny nekupuju, tak když se maličko uskromním, mohlo by to klapnout.
Tak jsem si usmyslela a vyrazila na nákup s tím, že nehodlám nějak radikálně měnit jídelníček, jen si pro nějakou chvíli odpustím ty dražší věci. A pak jsem je začala postupně ujídat, s tím, že nijak nehlídám limit, jenom si večer odhadnu a sečtu, na kolik mě ten který den jídlo vyšlo. Šetřit že se sice snažím, ale hlady se trápit nebudu.
Mám za sebou týden tohohle režimu. Na účtu se to podepsalo velice kladně, mám ještě docela slušnou finanční rezervu na to, že jsem se původně bála, abych neprojedla i peníze na jízdenku. Ale jestli jsem si myslela, že srazím výdaje na dva dolary denně, dost jsem se spletla. Na 34 korun jsem se ze sedmi dní dostala jednou, a to pouze proto, že jsem v polední pauze vyhodnocovala experiment do diplomky, neměla tudíž čas na oběd a vzala zavděk pár suchými chleby, jinak se pohybuju v intervalu do rovných padesáti.
Ještě mě napadlo srazit rozpočet některého dne noky nebo něčím podobně nízkonákladovým, ale nějak jsem se k tomu nakonec neodhodlala. S celým úkolem Mouka si zaexperimentuju doma, kde mám víc prostoru, víc nádobí a troubu na pečení.
Úkol Za dva dolary jako takový u mě zatím končí totálním neúspěchem, ale rozhodně tenhle trénink k něčemu dobrý byl. Uvědomila jsem si tržní hodnotu potravin (sice člověk jakous takous představu má, alespoň pokud chodí nakupovat, ale počítat si to takhle den po dni je ještě trochu jiný kafe). Ověřila jsem si, že vařit si sama mě vyjde levněji než chodit do menzy (dotovaný oběd v menze se u nás pohybuje mezi 35 a 45 korunami, a to je jedno z pěti denních jídel, přátelé). Už vím, že i splnění Dvou dolarů vyžaduje jeden ze dvou přístupů k věci – buď si všechno pořádně rozmyslíte, rozpočítáte, věnujete tomu čas, a pak si i se dvěma dolaty můžete vařit celkem dobře – nebo nebudete jíst. Splnit tenhle úkol jen tak mimochodem, jako že budete tedy u běžného stravování trochu šetřit, se asi dost dobře nedá.
úterý 6. března 2012
Don´t let go
protože už jsem na tom Lambá Paháru přece jen dost vysoko, aby to
bolelo, kdybych se pustila :-) Jinými slovy, atále lezu, a dokonce jsem
svůj repertoár rozšířila o jeden další úkol. A opět se mi do programu
nutí věci jako Za dva dolary...
Ano, ano, sice lezu stále hlavně tancem, kilometry, schody a Intertextem, ale přinatrefil se mi jeden šikovný úkol, totiž Schola-help. Jedná se prostě a jednoduše o pomoc s učením. Já mám všechny zkoušky ze zimy bezpečně hotové, ale mojí Spolubydle ještě dvě chybí, a tak jsem jí pomáhala s přípravou na zoušku z genetiky (navíc mě ta genetika bavila, takže mi vůbec nevadí, že si to zopakuju). Tiše doufám, že jsem jí byla k nečemu dobrá, ale jisté to není, výsledky dostane až ve čtvrtek.
Opět na mě dolehla finanční krize a já opět uvažuju, že se dám do úkolu Za dolar/Za dva dolary... a v tomhle bodě zase začnou výmluvy, že vlastně nevím, kolik jsem za ten nákup dala, že nějaké suroviny tu mám odposledně, a kdesi cosi... (Tahle situace nahrává variantě Ztroskotání, ale já bych doztroskotala hodně rychle, ke skladování zásob tu mám k dispozici jednu 40 cm poličku a půlku miniaturní ledničky, a to zdaleka ne plné, takže bych za Kybem, který je ztroskotaný už přes sto dní (podle šestého zápisu z Ká dvojky, a teď už Kyb stoupá na Nangáparvat), zaostala hodně, opravdu hodně pozadu. Kolej se ke ztroskotání nehodí. Takže jdu zkoušet, co obnáší Dva dolary.
(Ještě si nejsem jistá, jak to všechno spočítám, ale nějak se s tím zkusím srovnat. Jen ty čaje... )
Poznámka pod čarou: Ve sčítání ceny surovin udělaly hrozně moc tavené sýry, to je suverénně nejdražší položka mého jídelníčku, mám je ráda a po vyeliminování jiných, dražších dochucovadel dávám sýr skoro ke všemu. A teď na ně byly slevy, takže jsem si vytvořila zásobu.
Ano, ano, sice lezu stále hlavně tancem, kilometry, schody a Intertextem, ale přinatrefil se mi jeden šikovný úkol, totiž Schola-help. Jedná se prostě a jednoduše o pomoc s učením. Já mám všechny zkoušky ze zimy bezpečně hotové, ale mojí Spolubydle ještě dvě chybí, a tak jsem jí pomáhala s přípravou na zoušku z genetiky (navíc mě ta genetika bavila, takže mi vůbec nevadí, že si to zopakuju). Tiše doufám, že jsem jí byla k nečemu dobrá, ale jisté to není, výsledky dostane až ve čtvrtek.
Opět na mě dolehla finanční krize a já opět uvažuju, že se dám do úkolu Za dolar/Za dva dolary... a v tomhle bodě zase začnou výmluvy, že vlastně nevím, kolik jsem za ten nákup dala, že nějaké suroviny tu mám odposledně, a kdesi cosi... (Tahle situace nahrává variantě Ztroskotání, ale já bych doztroskotala hodně rychle, ke skladování zásob tu mám k dispozici jednu 40 cm poličku a půlku miniaturní ledničky, a to zdaleka ne plné, takže bych za Kybem, který je ztroskotaný už přes sto dní (podle šestého zápisu z Ká dvojky, a teď už Kyb stoupá na Nangáparvat), zaostala hodně, opravdu hodně pozadu. Kolej se ke ztroskotání nehodí. Takže jdu zkoušet, co obnáší Dva dolary.
~~~
Teď jsem tu asi dvacet minut vymýšlela, co jsem tu vlastně měla a co
jsem dokoupila a kolik to stálo. Na to, že s celkem slušným propěchem
studuju na kvalitní a uznávané přírodovědné škole, mi dalo podezřele moc
práce posčítat sloupeček čísel... ale dostčítala jsem se nakonec ke
zdárnému konci. A zjistila, že kdybych se měla vejít do Dvou dolarů,
musela bych s tím, co tu mám, nějak vyjít do příštího čtvrtka. Nebo něco
málo dokoupit, ale příslušný finanční ekvivalent z mých zásob nechat
netknutý.(Ještě si nejsem jistá, jak to všechno spočítám, ale nějak se s tím zkusím srovnat. Jen ty čaje... )
Poznámka pod čarou: Ve sčítání ceny surovin udělaly hrozně moc tavené sýry, to je suverénně nejdražší položka mého jídelníčku, mám je ráda a po vyeliminování jiných, dražších dochucovadel dávám sýr skoro ke všemu. A teď na ně byly slevy, takže jsem si vytvořila zásobu.
čtvrtek 9. února 2012
Lambá Pahár pospousté
(Jednou jsem se rozhodla dělat expediční dokumentaci, tak holt budu dokumentovat, že.)
První moje akce na Lambá Paháru? Vyrobila jsem si takový krásný motivační banner a umístila si ho na půvabně uspořádaný začátek lezeckých tabulek.
(A protože se mi dokumenty v Calcu otevírají na místě, kde jsem je zavírala, asi po měsíci mi zmizel z dohledu a já byla líná ho přetahovat k aktuálním zápisům)
To by byla ta trocha nostalgie a poetický úvod, a teď k věci. Stále lezu, stále běžně – kilometry, schody, tanec, intertext. Dokončila jsem expediční úkol Pohyb v cizině (a na základě zjištěných informací se utvrdila v tom, že já se do toho Skotka jednou vrátím a tu Vysočinu projdu). A nadšeně jsem začala sbírat svem ke svemu za Zimní fyzičku – konkrétně jsem se dala do bruslení. Vykoumala jsem si tu poblíž koleje jednu vodní plochu, bývalé říční koryto, parádně zamrzlá, tou dobou s vrstvou sněhu výšky nožů (ráda bych se viděla, muselo to vypadat krásně, tak si klouzat sněhovou plání a nezanechávat za sebou stopy... no, skoro žádné stopy).
Mňo. Tož tak.
A zítra půjdu bruslit zas.
První moje akce na Lambá Paháru? Vyrobila jsem si takový krásný motivační banner a umístila si ho na půvabně uspořádaný začátek lezeckých tabulek.
(A protože se mi dokumenty v Calcu otevírají na místě, kde jsem je zavírala, asi po měsíci mi zmizel z dohledu a já byla líná ho přetahovat k aktuálním zápisům)
To by byla ta trocha nostalgie a poetický úvod, a teď k věci. Stále lezu, stále běžně – kilometry, schody, tanec, intertext. Dokončila jsem expediční úkol Pohyb v cizině (a na základě zjištěných informací se utvrdila v tom, že já se do toho Skotka jednou vrátím a tu Vysočinu projdu). A nadšeně jsem začala sbírat svem ke svemu za Zimní fyzičku – konkrétně jsem se dala do bruslení. Vykoumala jsem si tu poblíž koleje jednu vodní plochu, bývalé říční koryto, parádně zamrzlá, tou dobou s vrstvou sněhu výšky nožů (ráda bych se viděla, muselo to vypadat krásně, tak si klouzat sněhovou plání a nezanechávat za sebou stopy... no, skoro žádné stopy).
Mňo. Tož tak.
A zítra půjdu bruslit zas.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)