Výchozí bod všeho putování a dalšího bylo tábořiště u Otavy, kam jezdíme už drahně let skoro jako domů, nejčastěji do srubu (copak v létě, ale v únoru by to jinak nešlo). Tam jsme přibyly v počtu pět odhodlaných roverek v sobotu před obědem, zabydlely se a ještě podnikly krátkou procházku na blízké skály, kam jsme se za našeho desetiletého působení v oddíle ani jedna nedostala, protože "pokaždý, když tu táboříme, jdeme na ty skály, to už je nuda, pojďte jinam!" Tuto jsem v kalkulaci kilometrů ani nezahrnula, protože, ehm, nejsem schopná si vybavit cestu. Ale podle výchozího bodu a polohy skal jsem spočítala překonané převýšení na 100 metrů.
V neděli nastal čas na výpravu do srdce pravé Šumavy! Z výchozího bodu na Bučině jsme prošly místa, kde kdysi stávala obec Knížecí pláně, prozkoumaly starý německý hřbitov, obhlédly několikero slatí a jedno Žďárecké jezírko, třikrát zmokly a zase uschly, důkladně čichaly k arnice, abychom s konečnou platností posoudily hodnotu textu kamelotí písně Zpátky pár let a drze se vypravily asi půldruha metru za hraniční kámen. Achtung, Staatsgrenze!
20 kilometrů, 130 výškových metrů. (Kilometry měřím na internetu, nevyklikávám trasy úplně pečlivě a věřím, že je to vždycky spíš trochu míň než doopravdy. Podle mapy jsme odhadovaly 22 kilometrů. Říkám si, že radši naměřím kratší trasu s tím, že to opravdu nemohlo být míň. Převýšení beru jako rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem.)
Nový týden byl zahájen v Prášilech coby basecampu pro výstup k jezeru Laka. Nadpoloviční většina výpravy si v náhlém nadšení zapůjčila na cestu koloběžky. Pro mě to mělo výbornou výhodu v tom, že mi jedna z nich pro tento den svěřila foťák - já s sebou svůj neměla - a tak vznikla fotodokumentace alespoň jednoho dne.
Cestou se střídaly příjemné rovinky s příšernými kopci v obou směrech (koloběžková divize ocenila jeden směrem dolů s báječným asfaltem), úbočí Ždánidel a bezejmenného (?) kopce skýtalo krásné výhledy, počasí přálo, sluníčko pražilo (aby ne, když jsem si zrovna tenhle jeden den vzala dlouhý kalhoty), na cestě jsme potkávaly příjemné lidi, prostě šumavská idylka.
I bylo dosaženo jezera Laka, omrkly jsme i památnou alej, bývalou Hůrku se zbytky kostela a hrobkou rodu Abele a v Prášilech jsme ještě stihly výstavu fotografií a dokumentů o historii obce.
18 kilometrů, 310 metrů. (Se vším lezením nahoru dolů bylo překonané převýšení vyšší, ale už jsem z vrstevnic tak zpitomělá, že to nechám takhle - z Prášil na bezejmenný vrch.)
Úterý bylo zvoleno dnem odpočinkovým. Vyjely jsme autem na parkoviště Zhůří s nevinným úmyslem obejít si krátký nenáročný okruh lesy. Cestou nahoru jsme ale zahlédly malého psa, an si to odhodlaně mete po silnici do kopce. Znejistěly jsme; co teď? Dohodly jsme se, že zkusíme zjistit, jestli někomu neutekl. Při nejbližší příležitosti jsme vozidlo otočily a vydaly se zpátky k nejbližší vsi. Cestou jsme psa potkaly znovu a pokusily se ho nalodit, leč nedal se, oběhl nás obloukem a pokračoval dál. A co se nedzovíme ve vsi - pes je to prý někoho z místních, a někdy se prostě sebere a vyrazí za ním po silnici do práce. Co dál dělat? Vzdaly jsme hold šumavské Lassii a vyrazily na plánovanou procházku. Ta ubíhala příjemně a klidně, bez větších příhod a bez zvláštních cílů, prostě ten plánovaný odpočinek.
V lese nad Kvildou jsme potkaly příjemnou starší paní, oddanou šumavskou turistku, a dlouho si s ní povídaly - o chození po Šumavě, o psech, o tom, co a jak a kde ještě je taky krásně na výlety. Paní mě okouzlila jednak tím, že měla kvalitní pohorky, jednak schopností přizpůsobovat mluvu tomu, o čem vypráví - od mírně zastaralé spisovnosti po zcela moderní výrazy - a do třetice a nejvíc tím, kolik toho zvládne. Neodvážím se hádat jí věk, ale snad neurazím, když tipnu, že sedmdesát měla určitě za sebou. A jakoby nic chodí na dvacetikilometrové výpravy a zdolává hory. Komu čest, tomu čest.
10 kilometrů, 40 metrů. (Já říkala, že to byl odpočinek!)
Středa byla značně komorní, protože dvě z účastnic v úterý večer odjely, takže na výpravu nás zbyla trojice. Tady už se začínáme dostávat ke skoro expedičnímu objevitelství - vyrazily jsme do lesů nad Otavou, kde před válkou stávalo několik vesnic a osad, Paště, Stodůlky, statek Babylon, malá osada Wunderbach... Dnes z nich zbyly v lepším případě základy.
Tuhle oblast popisuje ve svých knížkách paní Marie Malá, která se na Předních Paštích narodila a potom věnovala hodně práce zvídání a vyprávění, jak to všechno v tomhle koutě Šumavy bylo a chodilo. Má zmapovaný každý bývalý domek, každý křížek u cesty... a my se v tom při nejlepší vůli pořádně nevyznáme. A tak bloudíme po cestách, hledáme náznaky, u každého orientačního bodu zkoumáme, kde bychom asi tak mohly být, křížky hledáme místy i v rojnici, a nakonec ledacos najdeme. Mlýn na Wunderbachu, kapličku, která patřila ke štolám, studánku u Stimlingu, jasanovou alej, Staré Hutě, velkou malinovou plantáž. Je to zvláštní pocit, jít hlubokým lesem a najednou najít základy domu. Přemýšlíte, jak to tu vypadalo dřív, jací lidé tu žili, že chalupu určitě neobklopovaly lesy, kam všude bylo asi vidět...
Mapa tvrdí 11 kilometrů, 150 metrů. Bloudily jsme vydatně a kilometrů bylo víc, ale hraju na jistotu.
Večer jsme si ještě krátce odskočily do Podlesí. To začalo tím, že jsem ve staré mapě našla osadu s krásným (byť německým) jménem Vogelsang čili Ptačí zpěv. Vzhledem k mé neschopnosti orientace v mapách mi trvalo relativně dlouho zjistit, že dnes se jmenuje Podlesí. Ale aktuální mapa slibovala v Podlesí barokní statek, kapličku, památnou lípu a památnou celou alej, i usoudily jsme, že to bude pěkná procházka. Stoupaly jsme tedy po zbrusu nové asfaltce, po které nebyla v mapě ani stopa, a odměnou za to nám byla ohrada s daňky, ohrada s bizony, barokní statek zrekonstruovaný a nepřístupný, památná lípa, trampská osada a westernový srub. Jipíí!
Pod kopcem u říčky je pramínek a malá milá kaplička.
2 kilometry, 140 metrů. (Dát 140 výškových metrů za kilometr už je vážně pořádnej stoupák...)
Čtvrtek jsme opět chtěly pojmout spíš mírněji, protože večer jsem odjížděla a vystřídat mě měly dvě akční odpočaté rangers. Rozhodly jsme se vyrazit na vlastivědný okruh okolo Kašperských hor. Bylo dost vedro a nebýt toho, že jsme trasu vymýšlely společně, už na cestě po silnici do Kašperek bychom se asi čtyřikrát vzbouřily.
První chybou a zážitkem bylo, že jsme se tento okruh rozhodly jít (pravděpodobně) v protisměru, abychom ten nejhorší padák šly dolů a ne nahoru. Značkaři s touto alternativou zjevně nepočítali, protože značky se objevovaly výhradně za našimi zády (nemluvě o úsecích, kde jsme je nenašly vůbec). Dalším zklamáním bylo, že na "Okruhu šumavskými vesnicemi" jsou ty vesnice přesně počítáno dvě. Ale zvlášť ta první, Opolenec, vážně stála zato. Asfaltka nikde, krásné chaloupky, celkem vzato ve velmi dobrém stavu, všude kytky, příjemná atmosféra, taková nekýčovitá. Tuškov má taky svoje kouzlo, ale ze srovnání s Opolencem vyšel hůř.
Za Tuškovem jsme se vzhledem k přetrvávajícímu vedru rozhodly zkrátit si trasu po cestě ke Kašperkám, ze které se pak napojíme na značku ke kostelu sv. Mikuláše.
Zvolená cesta se chvíli trářila příjemně, asi abychom se nechtěly vracet, ale nenápadně se ztrácela, až nás nechala v křoví, po pás v kopřivách. Vracet se nám nechtělo, pokračovat nebylo moc kam, ale na dohled se zjevil dům s posekanou zahradou. I prodraly jsme se k němu - a zjistily, že branka v plotě vede na pastvinu oplocenou ohradníkem. Dům ale musí mít nějakou přístupovou cestu, rozhodly jsme se a pokusily se dům obejít. Stálo to hodně škrábanců a další požahání od kopřiv, abychom zjistily, že fakt nemusí.
Přes kopřivy, roští, lopuchy, nepoužívanou pastvinu, po kolejích od traktoru jsme pokračovaly dál. Idea, že ten traktor musel přijet z nějaký silnice, se ukázala být v zásadě funkční, ale dost zdlouhavá. No, byly to nejakčnější (vzdušnou čarou přibližně) dva kilometry z celé šumavské výpravy. Ale ten pocit, když se na obzoru objeví civilizace - ten pocit!
A pak už jsme pokračovaly krotce po značce přes gotický kostel sv. Mikuláše a poutní kapli v lese dolů do Rejštejna.
16 kilometrů, 150 metrů.
Celkem sečteno to dělá 76 kilometrů, 970 metrů převýšení. Požadavky na Expedici 80 říkají 40 kilometrů (což mám s rezervou) nebo 1000 metrů převýšení (což oficiálně nemám, ale v těch různých svazích na cestě by se těch třicet našlo). A trasy jsme taky prošly víceméně tak, jak jsme chtěly, z cílů k dosažení nám unikla jen kaplička na Paštích, jelikož jsme spěchaly ještě na nákup. A tak si myslím, že za splnění expedičních cílů bych si tímto mohla dát 150 svemů.
A to poznání, o kterém se zadání úkolu zmiňuje?
Arnica montana. Stimling. Knížecí pláně. Původ a život Karla Klostermanna. Zjištění, že Šumava je plná kapliček a božích muk. Historie Prášil. Poučení o železné oponě na Bučině. Poznání minulosti Šumavy z knížek paní Malé. Jo, a taky jsem se zlepšila v házení žabek ;-)
No, a já jdu analyzovat a počítat. Expedice čeká na vyhodnocení.
Žádné komentáře:
Okomentovat