There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

sobota 11. srpna 2012

Dvě sukně, dvě duhy

V posledních dnech mě chytla tvůrčí nálada, a tak jsem se kromě pečení chleba a odhodlání naučit se vařit porridge odhodlala dokončit projekt zkracování, týkající se dvou sukní.

První na řadě byla sukně manšestrová, do půlky lýtek a visící mi na bocích na čestné slovo. Původně jsem ji chtěla jen zkrátit, mamka mě přemluvila, ať ji zúžím i v pase. Proces párání a částečně i šití už byl vykonán kdysi dávno, kdy mě to draplo poprvé, ovšem pak tuším došla nit šicímu stroji a bylo po legraci.
I dala jsem se do toho. Pásek jsem nakonec šila ručně, protože přes všechno pečlivé špendlení (první pokus) a stehování (druhý) nedržela látka, kde měla, a stehy šly úplně mimo. Pasovka, která původně v pásku seděla dokonale, byla najednou záhadně o pět čísel kratší. Po rozstřižení a patřičném nastavení se chvíli tvářila perfektně, načež jí pro změnu začal kus přebývat. V tu chvíli začínám mít pochybnosti o zákonu zachování hmoty. Ale co, nakonec jsem ji nějak dala dohromady, a možná dokonce dostojím původnímu plánu a vezmu si ji v září na zahajovačku ke kroji.
(Fotka je velmi mizerná, vím to. Můj foťák se mnou nehovoří a s půjčeným neumím pořádně zacházet. Ale přece jen, abyste mi věřili...)

To byl ovšem trénink, protože hnědou manšestrovou midi sukni by stejně nikdo nenosil, tedy bylo celkem jedno, jestli ji zkazím. Zkracování sukně z tanečních byla větší výzva, byť výrazně snazší práce.
Když jsem dospěla do období nošení sukní, vylovila jsem ze skříně i tuhle, oblékla si ji... a málem omdlela. Fakt nechápu, jak jsem si mohla koupit a následně nosit sukni na kolena. Ne nad kolena, ne pod kolena, ale na kolena. Vypadalo to dost příšerně, čímž se omlouvám všem, kdo se na to v tanečních museli dívat. Sorry, L.!
(Otázkou ovšem zůstává, proč mi to nikdo taktně nesdělil a nechal mě vypadat divně celý ten rok. L., až tě potkám, spočtu ti to i s úroky!)

Když jsem poprvé stříhla do látky (která vypadá vážně moc pěkně), měla jsem vyloženě výčitky, že se doupouštím takového barbarství. Tyto mě donutily ustřižené okraje okamžitě začistit entlem, který ovšem vedle původních stehů overlockem vypadal dost chudě. Výčitky se ještě o něco prohloubily.
Založené okraje si se svou obvyklou genialitou špendlím zásadně proti směru, aby se ty špendlíky jó těžko vytahovaly, jak steh slušně začít a ukončit, to vymýšlím taky dlouho, ale nakonec se to všechno nějak zadařilo.

(I tuto sukni jsem fotila, ale výsledné fotky jsou rozmazané a do jedné šíleně přepálené. Takovým nedostatkem sebeúcty, abych je zveřejnila, netrpím ani já.)

Výsledek projektu je tedy sukně (možná) ke kroji, sukně na běžné nošení (hurá!) a pocit, že si konečně začínám rozumět s mamčiným šicím strojem. Doba, kdy jsem byla ochotna šít výhradně na babiččině šlapací Minervě, je za mnou.
(Ale ty časy, kdy jsem na babičku podnikla nájezd s náručí látek a za odpoledne ušila patero táborových kostýmů pochybné kvality... ó, pane, to byly časy!)
 ~~~~~~~~~~~~~~
Trochu jiné téma - vypravili jsme se na výlet za rodinnými známými, na jejich chalupu v sympatické zapadlé vesničce na jihu. Výlet jsme chtěli završit grilováním, kterýžto úmysl nám překazil déšť.
Automaticky se dívám po duze, když prší a zároveň svítí slunce, a tentokrát jsem se nezklamala. A nejen jedna; poprvé v životě jsem viděla dvě duhy najednou.
Ta druhá není moc vidět, ale je tam, fakt!
A ta "hlavní", jasnější, byla nádherně vybarvená, zářivá. Foťák to moc nezvládnul, ve skutečnosti byla hezčí.

Kdyby nic jiného, tak pro tu duhu stál výlet zato.
(Ale studánky a zámecký park a špízy byly taky výborný, to si zase nestěžuju! :-))

Žádné komentáře:

Okomentovat