Helsinki

(Měla jsem dilema, jestli použít českou nebo finskou verzi jména, skoro už jsem tam měla po švédsku Helsingfors, ale finština vítězí.)

Zase po čase jsem vyrazila za hranice - státní, všedního dne, komfortní zóny a tak vůbec porůznu. Strávila jsem pět dní v Helsinkách.

Helsinky doporučuju.
A to i když je konec října, poprchává, fouká (což u moře patří k inventáři), brzo se stmívá a vůbec.
Ale vezměme to popořádku.

Momentky (nejen) závodní

Ještě neuplynul ani celý rok a já už zase pokoušela štěstí a mnoho jiných proměnných na trati běžeckého závodu. A dobré to bylo!

To samé se ovšem nedá říct o předcházejících měsících, minimálně ne o jejich tréninkové části. Ta byla celkem vzato bídná (a mám pro to spoustu skvělých výmluv). Takže není divu, že jsem na místo konání odjížděla se značnými rozpaky.

Průvodčí ve vlaku se ptá, proč dneska tolik lidí jede zrovna sem, a já jí to vysvětluju, nadšená ze zjištění, že nejedu vlakem sama a budu se mít za koho nenápadně pověsit, abych nezabloudila. Z vlaku nás opravdu vystupuje asi deset, jenže já se rychle ocitám na předních pozicích skupiny. Naštěstí jsou reproduktory v areálu dostatečně nahlas a lze navigovat podle sluchu.

Vzvedávám si startovní balíček, chvíli pozoruju dětské závody a pak se na hodinu a půl zdejchnu s knížkou a marně vzpomínám, proč vlastně jsem tak moc chtěla na akci, kde je tolik lidí na jedné hromadě.

Když se čas startu nachýlí, převlékám se, špendlím si číslo na tričko a místo oficiální rozcvičky si pečlivě šněruju boty. Rozpaky, jestli jsem se přece jen neměla jít rozcvičit, mizí ve chvíli, kdy předcvičovatel velí deset dřepů s výskokem. Vy si cvičte, jak jste zvyklí, a já si taky pojedu po svým. Lehce se rozcvičuju, když sleduju start na delší trať, a začínám mít pocit, že jde do tuhýho.

Na vysoké úrovni

(Opět po roce nové vydání občasníku Táborový kaleidoskop aneb Kolik deště už je moc?)

Rok se s rokem sešel, já s nadbytečnou sebedůvěrou sbalila táborové zavazadlo včetně tří knížek a hamaky a vyrazila na sever.

Táborové zavazadlo

Kterak se balí táborové zavazadlo aneb Sváteční táborník v akci!

1) Oproti seznamu z loňska potáhnu míň věcí, to se mi do kletru musí vejít, i kdyby nechtělo. Prostě to tam nějak našťouchám!

2) No dobře, je toho nějak hodně... to bude tím spacákem. Fajn, jdu celý batoh vyházet a spacák objemově zredukovat!

3) Ta pixla na jídlo je taky nešikovná. Ale co naplat, jednou jsem slíbila, že ji dovezu, tak ji holt dovezu. Znovu všechno ven, zkusím líp poskládat celtu a nacpat lana do nějakých mezer.

4) Fajn. Těstoviny nechám doma a vezmu si cizrnu. Sice ji nemůžu ani cítit, ale ten sáček je poloviční.

5) Mno, dobrá, to by šlo... až na to, že jsem nenašla deku a tudíž asi zmrznu.

Jupí.

(Ono když je člověk dítě a jede poctivě podle seznamu, který dostane od vedoucích, jde to pěkně. A pak je najednou člověk dospělej, říká si, že se svými léty a zkušenostmi a absolvovanými expedicemi si přece dovede zabalit sám a líp...
A pak zjistí, že fakt potřebuje dovézt tu neprakticky velkou pixlu, určitě se v batohu musí najít místo pro narozeninový dárek, neb na oslavu míří rovnou z divočiny, a rozhodně nepojede vlakem bez knížky!)

Krkonoše

Měla jsem možnost odfrknout si od všedních dnů v horách na severu.

Po dlouhé, dlouhé době jsem chodila po kopcích s pocitem, že teď ta Cesta k vrcholu k něčemu vypadá. Podnikala jsem objevné výpravy, neboť jsem neměla papírovou mapu, konzultovala svá rozhodnutí s každým rozcestníkem a odvážně se vrhala na neznačené cesty důvěřujíc svému orientačnímu smyslu. Vylezla jsem pěkných pár set výškových metrů. (Reálných. I když symbolických vlastně taky.) Dokumentovala jsem to slovem i obrazem.

A ráno jsem chodila běhat.

Na to jsem asi nejvíc hrdá, na ten běh. Že mám ráda (nejen) horskou turistiku, k tomu se hlásím od třinácti, kdy jsem s nadšením přelouskala Šmídovo Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Ale že se dokopu do toho svahu běžet...

(Dobrá, dobrá, přiznávám. Byl to kilometr dolů a kilometr zpátky nahoru. Převýšení padesát metrů. Ne zrovna hvězdný výkon.

Ale byl to ranní běh.)

Většinu výletů jsem uskutečnila tak říkajíc v singlu a velmi se mi to líbilo. Klid na vlastní myšlenky. Nikdo mi nevyčítá, že do kopce moc ženu. Nikoho nezdržuju sedmnáctým pokusem zaostřit objektiv na sasanku. Můžu se rozhlížet po okolí lehce nepřítomným pohledem a uvažovat, jak by se tahle scenérie dala zasadit do povídky. Taky nikoho nenudím tím, že jeden úsek cesty procházím za dva dny už po čtvrté. A nevadí, že se dožaduju zapadnutí do lesa, abych prošla ten půlkilometrový úsek červené, který ještě neznám.

Fotodokumentace následuje:

Váha šátku

24. duben je svátkem sv. Jiří a odvozeně též svátkem skautů, jichž je sv. Jiří patronem. A již několikero let (nedaří se mi dohledat, kolik přesně, ale začato to někdy během mých gymnaziálních studií) se tento den slaví coby den v kroji, případně v šátku.
Idea je jednoduchá - prostě si ráno místo civilu obleču skautskou košili, případně, jsem-li slabší povaha, upevním kolem krku skautský šátek, a půjdu si po svém. A budu zvědavě koukat, kolik dalších skautů se kolem vynoří.

Znáte mě. Jsem osoba a) zapomnětlivá a b) pozornosti okolí neholdující, a jedno, druhé či obojí v kombinaci mi rok za rokem bránily přidat se taky. Až letos jsem si řekla, že s tím vším, co jsem v poslední době zvládla, mě šátek na krku nemůže rozházet. A tak jsem si ráno uvázala na krk skautský šátek.

(V souladu s bodem a) jsem totiž taky notorický ztráceč turbánků, kterýžto problém jsem elegantně vyřešila, když jsem se naučila vázat uzel dobrého skutku. To byste nevěřili, jak jsem na táboře před ranním nástupem populární!)

Házím batoh na záda, vyrážím na autobus a intenzivně si uvědomuju přítomnost šátku.
Teď reprezentuju. Teď mám jít příkladem.
I když si myslím, že celkem vzato mám skautské desatero pod kůží, někdy něco ujede. A to se stát nesmí, když mám na krku šátek, uvědomuju si.
A druhá, zákeřnější část mysli k tomu dodává, že ale pokud budu vystupovat jinak, než obvykle, je to vlastně hrozné pokrytectví.

Zelená na přechodu. Přednosti. Prosba o drobné. Spolucestující s dotazem. Papírek na chodníku. Spousty automatických drobností, které hlava najednou přezkoumává s perspektivou šátku na krku. Beru to vážně.

Protože chci, aby šátek nebyl jenom šátek. Chci, aby šátek byl symbolem skautingu, určitých hodnot, společenského nastavení, což je sice ukrutně široký a všeobjímající pojem, ale zároveň něco, co probleskuje každodenní existencí.
Takže bych se taky měla blejskat...

(Deset let si píšu blog. Z toho minimálně pět nemám rubriku pro skauting. Asi proto, že za skautské považuju z definice všechno, na co sáhnu...?)

Kraslice

Konkrétně kraslice zdobené voskovou batikou či voskovým reliéfem, narazila jsem na obojí pojmenování.
(Když teď o tom přemýšlím, batika to bude v případě, že se pak kraslice barví, tahle verze je reliéf.)

(Úkol V0311-3-D-(2,4) Zvyky a obyčeje, konkrétně zvykoslovné předměty, že jo.)

Žádná malérečka nejsem, tužku se zabodnutým špendlíkem jsem letos vzala do ruky po minimálně desetileté pauze a byla to dosti hurá akce. Mám pocit, že vzhledem k okolnostem se mi kraslice nakonec docela povedly.

Malé radosti

Běžím. Běžím a pod podrážkami tenisek tiše křupe sníh.
(Ve skutečnosti to znamená, že jsem se dokopala vyběhnout přesně dvakrát, když bylo kolem nuly a nějaký ten poprašek zůstal ležet. Běžela jsem velice opatrně, svůj nejkratší okruh a pomalu, abych se moc nezadýchala. Ale běžela jsem. Po sněhu. Jsem frajer!)

Úplně neoficiální a přátelská soutěž ve zpěvu. Ač si v tomhle ohledu moc nevěřím, kvůli téhle akci se překonám. Nacvičujeme, co nám hlasivky stačí. Vědecky analyzujeme druhé, třetí a další hlasy. Zatímco zbytek sboru dovedně preluduje na rozličné nástroje a šermuje termíny z hudební vědy, já dostanu starý kyblík a buším do něj coby do bubnu. Každý máme svoji roli.

Stále úplně neoficiální a přátelská soutěž ve zpěvu. Je to tuhý boj, dojde na mnohem více písní, než bylo předem plánováno. Přistihnu se, jak předzpívávám.
A pak táhneme zpívanou do půl třetí v noci.
Stav naprosté blaženosti a po dlouhé době taky spokojené vyzpívanosti.

Stavíme sněhuláka.
A protože už jsme dospělí, dovolíme si sprostě machrovat na kolemjdoucí školkaře a postavíme velkého sněhuláka. Tipuju ho na metr šedesát.
A taky povrchová úprava a symetrie a vůbec všecko. Zkrátka jsme na něj pyšní.
Akorát teda masa sněhu na sněhovém podkladu se fakticky špatně fotí...

A horký čaj a oblíbený hrnek a nový krásný teplý pléd kolem ramen a spousta příběhů...

("Ty jo, jak se tomuhle vlastně říká? Je to ještě šála? Je to velikánský..."

"Říkej tomu pléd, to stejně nikdo neví, co je.")

Změna vnímání daru v čase

(Protože Hapla a její dvě levý pracky opět na scéně nezní tak důstojně.)

Je to rok či dva, co jsme seděli na gauči u rodiny, Olie, J. a já, a vybalovali vánoční dárky.

Olie vybalí rychleschnoucí ručník. J. vybalí rychleschnoucí ručník v jiné barvě. Já vybalím sadu zátek na víno.

J. vybalí funkční tričko. Olie vybalí funkční tričko v jiné barvě. Já vybalím chladící obal na víno.

Tvářím se potěšeně, ale vrtá mi hlavou, co to má znamenat. Jako že Olie a J. si budou cestovat, zažívat lecjaká dobrodružství a nikdy si u toho nepopletou vybavení, zatímco já mám sedět doma a pít víno?!


Rok (či dva) poté se kaju, vynáším chladící obal na víno do oblak, ukláním se k severozápadu, tluču čelem o zem a velebím dárkyni.

Ničím se ta opařená ruka nechladí tak skvěle, jako obalem na víno. A že mám s čím srovnávat.

Trochu eko - vlastní sáčky na ovoce

Nehorázná spotřeba igelitových tašek mě štve už několik let a ve svém nakupování se s tím snažím něco dělat. Na vejšce jsem si zvykla nosit vlastní látkovou nákupní tašku pro ten vzácný případ, kdy se mi nákup nevešel do batohu, a nosím ji dodneška, už mám v pořadí čtvrtou.
Ale co s těmi mikroteňáky, to se mi dlouho vymyslet nepodařilo.
Trochu pomohlo, když v mém nejfrekventovanějším obchodě zavedli samoobslužné pokladny - já si klidně dám tu práci a vyskládám na váhu každé jablko zvlášť. Ale pořád byly další obchody, kde si s mým nákladem musely poradit prodavačky, které nejsou z volně loženého ovoce nadšené, nebo ještě lépe, kde se ovoce pořád váží zvlášť a pak se na něj lepí čárový kód.

Jednou na mě celkem náhodou vyskočila reklama na textilní sáčky na ovoce. Usoudila jsem, že myšlenka je to zajímavá, a začala přemýšlet, jak bych ji zrealizovala bez nákupu sáčků cizí výroby, když ani nevím, jestli si na to zvyknu. Naživo jsem totiž zatím nikoho s látkovým sáčkem na ovoce v obchodě neviděla a moje úzkostná, introvertní povaha má hrůzu z představy, že na mě někdo bude zírat nebo, ó hrůzo, se zeptá.

Tentokrát mě ale přemohl pocit zodpovědnosti a přihlásil se o slovo, když jsem při nákupech narazila na tyl. (Zdál se mi tenkrát úžasně levný, teď na internetu koukám, že se dá tyl v metráži koupit ještě výhodněji, ale což.)
Chvilku jsem ho osahávala, potěžkávala, zkoumala průhlednost a pak jsem si koupila metr světle modrého, protože se mi zdálo, že je skrz něj nejzřetelněji vidět. A večer u filmu jsem si z něj střihla a slátala sáček. Prozatím jeden.

Jsem kůže líná, takže jsem ani neřešila šňůrku nebo jakýkoli způsob zavírání. Je větší než běžný mikroteňák a navíc elastický, většinou se mi povede udělat navrchu uzel.

Jasně, není to recyklovaný materiál, tím méně kompostovatelný (obdivuju vás, výrobci Frusacku, vážně, je to fascinující nápad), ale počítám, že nějaký ten pátek vydrží, a pak jsou lepší způsoby, jak s ním naložit, než ho hodit do směsného. Zvážit jsem ho zatím nezkusila, ke spokojenosti mi stačilo, že je lehoučký. Namátkové kliknutí na e-shop s látkami mi právě sdělilo, že hmotnost jejich tylu je 20 gramů na metr čtverečný, z čehož svůj sáček odhaduju zhruba na sedm, osm gramů.

A teď to nejdůležitější - co na to říkají v obchodech?

Víte vy co? Nic.

Dobrá, nechodím s tím nakupovat až tak dlouho, ale zatím jsem si nevysloužila jedinou poznámku, jediný dotaz, jediné nepochopení. Možná jeden divný pohled, tak krátký, že těžko soudit.

Jen tedy, kdybyste mě chtěli následovat, tyl má jednu nevýhodu - absolutně na něm nedrží ty samolepky s kódy. Myšlenka, že vršek sáčku přeložím a zalepím štítkem, byla naivní.