Krkonoše

Měla jsem možnost odfrknout si od všedních dnů v horách na severu.

Po dlouhé, dlouhé době jsem chodila po kopcích s pocitem, že teď ta Cesta k vrcholu k něčemu vypadá. Podnikala jsem objevné výpravy, neboť jsem neměla papírovou mapu, konzultovala svá rozhodnutí s každým rozcestníkem a odvážně se vrhala na neznačené cesty důvěřujíc svému orientačnímu smyslu. Vylezla jsem pěkných pár set výškových metrů. (Reálných. I když symbolických vlastně taky.) Dokumentovala jsem to slovem i obrazem.

A ráno jsem chodila běhat.

Na to jsem asi nejvíc hrdá, na ten běh. Že mám ráda (nejen) horskou turistiku, k tomu se hlásím od třinácti, kdy jsem s nadšením přelouskala Šmídovo Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Ale že se dokopu do toho svahu běžet...

(Dobrá, dobrá, přiznávám. Byl to kilometr dolů a kilometr zpátky nahoru. Převýšení padesát metrů. Ne zrovna hvězdný výkon.

Ale byl to ranní běh.)

Většinu výletů jsem uskutečnila tak říkajíc v singlu a velmi se mi to líbilo. Klid na vlastní myšlenky. Nikdo mi nevyčítá, že do kopce moc ženu. Nikoho nezdržuju sedmnáctým pokusem zaostřit objektiv na sasanku. Můžu se rozhlížet po okolí lehce nepřítomným pohledem a uvažovat, jak by se tahle scenérie dala zasadit do povídky. Taky nikoho nenudím tím, že jeden úsek cesty procházím za dva dny už po čtvrté. A nevadí, že se dožaduju zapadnutí do lesa, abych prošla ten půlkilometrový úsek červené, který ještě neznám.

Fotodokumentace následuje:

Hned první den jsem trvala na dobytí Žalého. Počasí přívětivé, rozhled půvabný, stálo to za to. Jen kdybychom přiběhli dřív než sedm minut před zavíračkou rozhledny...

Přicházím na rozcestí na Rovince a bez rozmýšlení se rozhoduju pokračovat dál po červené. Pochyby se dostaví už po stu metrech, jelikož cesta ostře stoupá. Přemlouvám se dojít jen k nejbližší zatáčce, pak ještě k jedné, mno, možná ještě k té další...

Když cesta konečně získá zpátky rozumný sklon a zanoří se mezi mladé smrčky a borůvčí, jsem ráda, že jsem se rozhodla zrovna pro červenou, a když dorazím ke skalní vyhlídce na Šeříně, jsem nadšená. Takovouhle krajinu bych popisovala v povídkách, kdybych to uměla.

To v pozadí je Sněžka, mimochodem.

Beru si schválně prázdnou lahev s tím, že ji naplním z žalské studánky, kterou jsem předevčírem viděla. Už jsem ale nedohlédla na ceduli, která praví, že studánka dávno není použitelná.

A že zrovna všechno kvete, to je vítaný bonus navíc.

Nikdy dřív jsem si nevšimla, jak kvete modřín:

Podbělů bylo všude plno, to mě docela překvapilo, protože jsem je vždycky považovala za květiny brzkého jara.

A na prvního máje jsem si stylově vyblejskla třešeň.

Z hlediska čistě lezeckého:

Po všemožných cestách, stezkách a silnicích kolem Benecka jsem nachodila šedesát sedm kilometrů.

Do svahů Žalého, na Šeřín a vlastně úplně všude, protože kus rovné cesty aby v Krkonoších člověk pohledal, jsem nastoupala 2240 výškových metrů.

A Sněžka se ze zdravotních důvodů nekonala. Ale příští rok už...!