Váha šátku

24. duben je svátkem sv. Jiří a odvozeně též svátkem skautů, jichž je sv. Jiří patronem. A již několikero let (nedaří se mi dohledat, kolik přesně, ale začato to někdy během mých gymnaziálních studií) se tento den slaví coby den v kroji, případně v šátku.
Idea je jednoduchá - prostě si ráno místo civilu obleču skautskou košili, případně, jsem-li slabší povaha, upevním kolem krku skautský šátek, a půjdu si po svém. A budu zvědavě koukat, kolik dalších skautů se kolem vynoří.

Znáte mě. Jsem osoba a) zapomnětlivá a b) pozornosti okolí neholdující, a jedno, druhé či obojí v kombinaci mi rok za rokem bránily přidat se taky. Až letos jsem si řekla, že s tím vším, co jsem v poslední době zvládla, mě šátek na krku nemůže rozházet. A tak jsem si ráno uvázala na krk skautský šátek.

(V souladu s bodem a) jsem totiž taky notorický ztráceč turbánků, kterýžto problém jsem elegantně vyřešila, když jsem se naučila vázat uzel dobrého skutku. To byste nevěřili, jak jsem na táboře před ranním nástupem populární!)

Házím batoh na záda, vyrážím na autobus a intenzivně si uvědomuju přítomnost šátku.
Teď reprezentuju. Teď mám jít příkladem.
I když si myslím, že celkem vzato mám skautské desatero pod kůží, někdy něco ujede. A to se stát nesmí, když mám na krku šátek, uvědomuju si.
A druhá, zákeřnější část mysli k tomu dodává, že ale pokud budu vystupovat jinak, než obvykle, je to vlastně hrozné pokrytectví.

Zelená na přechodu. Přednosti. Prosba o drobné. Spolucestující s dotazem. Papírek na chodníku. Spousty automatických drobností, které hlava najednou přezkoumává s perspektivou šátku na krku. Beru to vážně.

Protože chci, aby šátek nebyl jenom šátek. Chci, aby šátek byl symbolem skautingu, určitých hodnot, společenského nastavení, což je sice ukrutně široký a všeobjímající pojem, ale zároveň něco, co probleskuje každodenní existencí.
Takže bych se taky měla blejskat...

(Deset let si píšu blog. Z toho minimálně pět nemám rubriku pro skauting. Asi proto, že za skautské považuju z definice všechno, na co sáhnu...?)