(Když teď o tom přemýšlím, batika to bude v případě, že se pak kraslice barví, tahle verze je reliéf.)
(Úkol V0311-3-D-(2,4) Zvyky a obyčeje, konkrétně zvykoslovné předměty, že jo.)
Žádná malérečka nejsem, tužku se zabodnutým špendlíkem jsem letos vzala do ruky po minimálně desetileté pauze a byla to dosti hurá akce. Mám pocit, že vzhledem k okolnostem se mi kraslice nakonec docela povedly.
Jako malou mě zdobení voskem učila mamka. Jako první pokus jsem tenkrát na vajíčko z voskových čárek nakreslila svíčku a zbytek svátků si tento ryze nevelikonoční motiv udatně hájila před každým, komu jsem se pokusila pochlubit.
Tehdejší fantazií už jaksi neoplývám, takže letos jsem se přidržela tradičnějích vzorů.
Že budu letos zdobit kraslice mě napadlo někdy ve středu. Lehce jsem osondovala kolegyně v práci a jejich zkušenosti s barvením cibulovými slupkami, hnána tušením, že zacházení s barvou mýma rukama by nemuselo dopadnout dobře - radši tedy barvit něčím v podstatě neškodným. Cestou domů jsem pak vletěla do krámu a za dvacet korun pořídila krabičku špendlíků a nejmenší balení voskovek, jen jsem se podívala, jesli je v nich hnědá.
("Jé, ty špendlíky se z té krabičky sypou, počkejte, já vám je dám do sáčku."
"To možná ani nemusíte, já v podstatě potřebuju jen jeden...")
Původně jsem měla v plánu jen hnědý vosk na nebarvených vajíčkách, neb jsem si matně vybavovala, jak mi pak při barvení vosk nedržel a barva dělala mapy přesně na těch nejpovedenějších místech vzoru, no prostě k vzteku. Takže si to nebudu komplikovat, jen tmavý vosk na světlejší skořápce, nádhera.
Rozhodla jsem se taky neničit žádnou lžíci a rozehřát si vosk v aromalampičce, což se osvědčilo nad očekávání dobře. Na lžíci se mi vosky přepalovaly (takže z každé barvy byla brzy hnědá).
Uvařit první várku vajec. Nechat je zchladnout. Zjistit, že už je moc pozdě, a strčit je na noc do ledničky. Ráno obřadně zabodnout vybraný špendlík do gumy na tužce, rozehřát vosk, vyndat ta vajíčka z ledničky... a tady se dostáváme k první zásadní praktické radě:
Studená vajíčka nejdou zdobit! Vosk na nich tuhne příliš rychle. Chce to pokojovou teplotu nebo o chlup teplejší. Na horkých zase ten vosk neztuhne, tuto trudnou zkušenost už jsem taky udělala.
Na skořápkách odpovídající teploty jsem malovala slzičku za slzičkou, občas je i poskládala do estetického vzoru, častěji ne tak úplně, protože v té rychlosti mi čárka ujela, kam neměla, ale celkový dojem byl docela příjemný. Mimochodem, to je druhá zásadní praktická rada:
Je potřeba kreslit rychle - jak člověk vytáhne špendlík z vosku, má jen chviličku, než vosk ztuhne. A kdo nemá jisté ruce a pořádný trénink, tomu to zkrátka v té rychlosti někdy ujede...
A pak jsem zírala na tu krabičku voskovek, na celkem tmavé skořápky zbývajících (zatím) syrových a neozdobených vajíček, a přece jen jsem se šla podívat, kolik mám doma cibule.
Obecně nejsem fanoušek hnědé barvy, ale cibulová hnědá na vajíčkách se mi moc líbí. Je to taková příjemná, teplá, kaštanová hnědá a obzvlášť na sluníčku vypadá tak, jak si přeju, aby vypadaly moje vlasy... ehm, to nic.
Průzkum spíže nedopadl úplně optimisticky, cibule byly jen dvě, sice velké, ale jedna zato téměž bez slupek. Uvažovala jsem, jestli to mám zkoušet, a rozhodla jsem se, že ano - bude-li výsledek světlý, budu dál zdobit hnědou, pokud dostatečně tmavý, zkusím rozehřát barevné voskovky.
I foukla jsem syrová vajíčka ke slupkám a vařila a vařila a pak nechala odstát, a výsledkem byla nečekaně sytá hnědá.
Třetí rada není zásadní praktická rada, pouze povzdech nad vlastní nepozorností - když barvíte vajíčka, ujistěte se, že je máte celá pod hladinou... Ale celkem se mi ty světlé fleky povedlo důsledným otáčením ještě dobarvit.
Během tavení voskovek jsem si na internetu prohlédla mnohé krásné kraslice a většinu vzorů rovnou zavrhla jako příliš komplikované, ale pár jednodušších jsem zkusila napodobit.
Rozhodla jsem se nakombinovat do vzorů žlutou a zelenou, což neslo přidané intelektuální cvičení - vymyslet si nejdřív celý vzor a pak ho půlku ignorovat s tím, že zelenou si rozehřeju později.
Ale musím říct, že výsledek se mi líbí.
(A pokud jde o trénink, jsem ještě v toleranci. Během hledání vzorků jsem narazila i na rozhovor s malérečkou paní Bohdankou Pečivovou, v němž říká, že první stovku kraslic rovnou vyhodila. Mám takové tušení, že já na stovce kraslic ještě nejsem.)
Tuhle kytičku pokládám ze všech vzorků na patnácti kraslicích za nejpovedenější, proto jsem všechny fotky naaranžovala tak, aby na nich byla vidět.
A teď jen napjatě čekám, jestli se v našem činžáku zítra objeví nějaký koledník.
Žádné komentáře:
Okomentovat