There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

čtvrtek 22. listopadu 2018

Helsinki

(Měla jsem dilema, jestli použít českou nebo finskou verzi jména, skoro už jsem tam měla po švédsku Helsingfors, ale finština vítězí.)

Zase po čase jsem vyrazila za hranice - státní, všedního dne, komfortní zóny a tak vůbec porůznu. Strávila jsem pět dní v Helsinkách.

Helsinky doporučuju.
A to i když je konec října, poprchává, fouká (což u moře patří k inventáři), brzo se stmívá a vůbec.
Ale vezměme to popořádku.


neděle 9. září 2018

Momentky (nejen) závodní

Ještě neuplynul ani celý rok a já už zase pokoušela štěstí a mnoho jiných proměnných na trati běžeckého závodu. A dobré to bylo!
To samé se ovšem nedá říct o předcházejících měsících, minimálně ne o jejich tréninkové části. Ta byla celkem vzato bídná (a mám pro to spoustu skvělých výmluv). Takže není divu, že jsem na místo konání odjížděla se značnými rozpaky.

Průvodčí ve vlaku se ptá, proč dneska tolik lidí jede zrovna sem, a já jí to vysvětluju, nadšená ze zjištění, že nejedu vlakem sama a budu se mít za koho nenápadně pověsit, abych nezabloudila. Z vlaku nás opravdu vystupuje asi deset, jenže já se rychle ocitám na předních pozicích skupiny. Naštěstí jsou reproduktory v areálu dostatečně nahlas a lze navigovat podle sluchu.

Vzvedávám si startovní balíček, chvíli pozoruju dětské závody a pak se na hodinu a půl zdejchnu s knížkou a marně vzpomínám, proč vlastně jsem tak moc chtěla na akci, kde je tolik lidí na jedné hromadě.

Když se čas startu nachýlí, převlékám se, špendlím si číslo na tričko a místo oficiální rozcvičky si pečlivě šněruju boty. Rozpaky, jestli jsem se přece jen neměla jít rozcvičit, mizí ve chvíli, kdy předcvičovatel velí deset dřepů s výskokem. Vy si cvičte, jak jste zvyklí, a já si taky pojedu po svým. Lehce se rozcvičuju, když sleduju start na delší trať, a začínám mít pocit, že jde do tuhýho.

úterý 10. července 2018

Na vysoké úrovni

(Opět po roce nové vydání občasníku Táborový kaleidoskop aneb Kolik deště už je moc?)

Rok se s rokem sešel, já s nadbytečnou sebedůvěrou sbalila táborové zavazadlo včetně tří knížek a hamaky a vyrazila na sever.



středa 4. července 2018

Táborové zavazadlo

Kterak se balí táborové zavazadlo aneb Sváteční táborník v akci!

1) Oproti seznamu z loňska potáhnu míň věcí, to se mi do kletru musí vejít, i kdyby nechtělo. Prostě to tam nějak našťouchám!

2) No dobře, je toho nějak hodně... to bude tím spacákem. Fajn, jdu celý batoh vyházet a spacák objemově zredukovat!

3) Ta pixla na jídlo je taky nešikovná. Ale co naplat, jednou jsem slíbila, že ji dovezu, tak ji holt dovezu. Znovu všechno ven, zkusím líp poskládat celtu a nacpat lana do nějakých mezer.

4) Fajn. Těstoviny nechám doma a vezmu si cizrnu. Sice ji nemůžu ani cítit, ale ten sáček je poloviční.

5) Mno, dobrá, to by šlo... až na to, že jsem nenašla deku a tudíž asi zmrznu.

Jupí.

(Ono když je člověk dítě a jede poctivě podle seznamu, který dostane od vedoucích, jde to pěkně. A pak je najednou člověk dospělej, říká si, že se svými léty a zkušenostmi a absolvovanými expedicemi si přece dovede zabalit sám a líp...
A pak zjistí, že fakt potřebuje dovézt tu neprakticky velkou pixlu, určitě se v batohu musí najít místo pro narozeninový dárek, neb na oslavu míří rovnou z divočiny, a rozhodně nepojede vlakem bez knížky!)

sobota 12. května 2018

Krkonoše

Měla jsem možnost odfrknout si od všedních dnů v horách na severu.
Po dlouhé, dlouhé době jsem chodila po kopcích s pocitem, že teď ta Cesta k vrcholu k něčemu vypadá. Podnikala jsem objevné výpravy, neboť jsem neměla papírovou mapu, konzultovala svá rozhodnutí s každým rozcestníkem a odvážně se vrhala na neznačené cesty důvěřujíc svému orientačnímu smyslu. Vylezla jsem pěkných pár set výškových metrů. (Reálných. I když symbolických vlastně taky.) Dokumentovala jsem to slovem i obrazem.

A ráno jsem chodila běhat.

Na to jsem asi nejvíc hrdá, na ten běh. Že mám ráda (nejen) horskou turistiku, k tomu se hlásím od třinácti, kdy jsem s nadšením přelouskala Šmídovo Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Ale že se dokopu do toho svahu běžet...

(Dobrá, dobrá, přiznávám. Byl to kilometr dolů a kilometr zpátky nahoru. Převýšení padesát metrů. Ne zrovna hvězdný výkon.
Ale byl to ranní běh.)

Většinu výletů jsem uskutečnila tak říkajíc v singlu a velmi se mi to líbilo. Klid na vlastní myšlenky. Nikdo mi nevyčítá, že do kopce moc ženu. Nikoho nezdržuju sedmnáctým pokusem zaostřit objektiv na sasanku. Můžu se rozhlížet po okolí lehce nepřítomným pohledem a uvažovat, jak by se tahle scenérie dala zasadit do povídky. Taky nikoho nenudím tím, že jeden úsek cesty procházím za dva dny už po čtvrté. A nevadí, že se dožaduju zapadnutí do lesa, abych prošla ten půlkilometrový úsek červené, který ještě neznám.
Fotodokumentace následuje: