Setkávání s přírodou

(Když inspirace pro nadpis schází, názvy vrcholových úkolů jako když najde.)

(Pozor, obsahuje brouky.)

Tuhle jsem si všimla, že se k blogování vrátila nominek, kterou ráda čtu. A taky jsem si (v tom pěkném bočním sloupku na jejím blogu, ve kterém se ukazují poslední příspěvky sledovaných blogů včetně jejich stáří) všimla, že jsem čtvrt roku nenapsala, přinejmenším sem, ani písmenko.
Bylo mi to mírně podezřelé, neboť jsem přece přes léto měla pár myšlenek, které jsem zaručeně plánovala přetavit přinejmenším v momentky...



I zalovila jsem v archivu fotek a nalezla alespoň dvě.

Momentka první, setkávání s přírodou

Tušila jsem, že žiju v oblasti, ve které by se měl vyskytovat roháč obecný, takto největší evropský brouk. Slyšela jsem o něm vyprávět očité svědky. Ale po pěti letech výprav do přírody bez jediného pozorování už jsem soudila, že buď to byly plky, nebo mezitím vyhynul, a nebo jsem nakonec i s optikou slepá jako krtek.
Jednoho časně letního dne jsem si vyrazila na vyjížďku na kole, vesele jsem se řítila po vyasfaltované cyklostezce v obci, nad ničím jsem moc nepřemýšlela... a tu se mi něco mihlo pod koly.
Bylo mi to čímsi podezřelé, ačkoli nedovedu říct čím.
Tak jsem zastavila a šla se podívat, a on to roháč, obrácený na záda a třepající všemi šesti nohama ve vzduchu.
Nelenila jsem, našla dostatečně dlouhý klacík a co možná nejopatrněji ho obrátila správnou stranou k asfaltu. A pak jsem si ho párkrát vyfotila, abych měla důkaz.

(Moje něžná tlapka velikosti 40 kvůli měřítku. Je to broučisko jako hrom.)

A co myslíte, že jsem potkala o dva kilometry dál? Ještě jednoho! Ten den se prostě nějak urodilo.

Momentka druhá, setkávání s... ne, počkat, teď se ten úkol jmenuje Pamětihodnosti

To jsem se tak ocitla ve Vídni.

Výčet pamětihodných událostí z oné výpravy zahrnuje především jednu poruchu na autě, pohled do myčky autobusů, čtvero překročení státních hranic, zablokovaný zámek od cizího bytu a dlouhý řetěz zpoždění na zpáteční cestě.

Ale taky jsem vyzvala k práci svůj orientační smysl a dopadlo to nad očekávání dobře - to jest, podívala jsem se na bytě do mapy, kudy se dostanu k Hofburgu a na Stephansplatz, což dávalo odhadem tříkilometrovou vycházku, a vyrazila jsem - a neztratila jsem se.
Courala jsem se po městě se vší bagáží, totiž batohem a taškou přes rameno, takže když jsem šťastně dospěla ke katedrále sv. Štěpána, vděčně jsem si zalezla do kostelní lavice, chvíli si odpočinula a kochala se. A měla jsem to i s varhanním doprovodem, což atmosféru velmi pěkně doplnilo.