Hlavně teplé prádlo!

(Hlásím se znovu zhruba po roce s občasníkem Táborový kaleidoskop, tentokrát s podtitulkem Hamaky, kam se podíváš.)

Jak já se těšila na tábor!
Samozřejmě jsem paralelně k tomu obrovskému pocitu těšení měla zároveň intenzivní pocit, že se mi nikam nechce, ale to je moje verze cestovní horečky. Mně se v okamžiku, kdy dojde na cestu, skoro nikdy nikam nechce. To se musí ignorovat.


Mám v plánu dát si svých již tradičních devět kilometrů z vlakového nádraží, ale když zjistím, že na dané trati je výluka a autobusy navazují tak, že hernajs nenavazují, radši se začnu pídit po odvozu autem. Prodloužený víkend je naštěstí příležitost nejen pro mě, takže to nepředstavuje problém.
A navíc cestou potkáme krásnou lišku!

Na tábořiště dorazíme obtěžkané nákupem, letmo se pokocháme klidem na louce, neb osazenstvo tábora je převážně na výletě, a pak vyrážíme s kárkou a třemi prázdnými barýlky pro vodu, kteréžto cvičení se za tři dny ještě párkrát opakuje.
Už jste někdy nabourali auto dvoukolákem?
Já ne!
(Ale bylo to o chlup.)

Oběd je vzhledem k situaci, kdy tábor obývají téměř výhradně návštěvy, ryzí cochcárna, a pak vyrážíme na notně nostalgický výlet po okolí. Vzpomínky jsou přebíjeny plány do budoucna a celkově se skvěle bavíme.

V otázce noclehu jsem značně zaskočená vývojem situace. Loni jsem si stěžovala, že oddíl má celé tři hamaky. Pro pět ran do čepice, letos jich v tom remízku viselo šest! Nemluvě o sedmé mezi břízami tradičně vyhrazenými houpací síti!
Když se dostatečně nasměju, najdu mezi stromy prostor i pro svoji hamaku a znovu zalituju, že jsem vzala tu menší, která má na úvaz jen lanka. Větší varianta se prodává s popruhy a karabinami.

Večer se koná slavnostní slibový oheň, ze kterého jsem se diskvalifikovala zapomenutím kroje doma ve skříni a pak taky vyslyšením opatrné prosby vedoucí, že by možná bylo docela fajn, kdyby tam ty nervózní světluše neměly hromadu prakticky neznámých dospělých obličejů. Takže si s bandou obsadíme společenské týpý a zpíváme, dokud nás nepřemůže důsledek ranního vstávání.

V remízku nás nakonec nespí šest, jen dvě. Zjevně je to hlavně útočiště pro dobu poledního klidu. Ulehčeně na sebe navlékám chundelaté ponožky, legíny na běhání v mrazu a dvě zateplené mikiny a doufám, že tenhle tábor konečně objevím dokonalou kombinaci oblečení pro chladné noci.
Skoro.
Zima je mi jen trochu.

Hamakový remízek je maličko stranou táborové podkovy, takže k němu nedolehne budíček, zaspím a musím sebou před snídaní trochu hodit. Když se za účelem získání provozní teploty jdu nahřát ke kamnům, zjistím, že jedna z rádkyň míchá v kastrůlku podivnou nahnědlou hmotu.
"Můžeš míchat karamel," nabízí mi, když se ptám, s čím můžu pomoct. Slovo karamel mě samozřejmě zaujme, takže se motám kolem plotny, chvílemi míchám a jsem svědkem alchymistického procesu výroby slaného karamelu. Výsledek by byl dobrý za každých podmínek, ale v táborové jídelně chutné obzvlášť výtečně.
(Jo, a kdybyste byli taky nedočkavý cukroholik, co si hrabe lžičkou do hrnce ještě na plotně - až vám karamel bude ze lžičky kapat, nechytejte tu kapku rukou...)

Snažím se být užitečná a tak se rozhodnu naštípat do kuchyně třísky. To bývala moje specialita, třísky tloušťky kuchyňských špejlí, které chytnou málem i bez novin. Tak si tak štípu, štípu, když mi sklouzne sekera a lehce olízne kloub na ruce.
Nejdřív si myslím, že se nestalo vůbec nic. Pak se objeví krev. Pak se objeví víc krve. Dělám vtipy, prosím holky, aby mi některá šla ustříhnout náplast na zdravotku, ať to tam zdravotnici neupatlám. Pak už mi krev teče i po dlani, začínám se trochu bát a hrábnu si do zdravotky pro Betadine, takže k červeným stružkám na ruce přidám ještě žluté a z fleku bych se mohla obsadit do hororu.
A pak se mi začne lehce tmít před očima, takže si radši sednu. Na zem, protože se obávám, že z lavičky bych mohla sletět.
Když jsem sebou málem švihla poté, co jsem se s čerstvým zdravotnickým průkazem v kapse řízla do prstu o plechovku, nebyla to náhoda.

Po obědě je čas na etapu celotáborovky, pro kterou je mě prý potřeba. Dobré, já jsem ráda užitečná. Budu dělat domorodého boha. Výtečně! Budu v lese bušit do bubnu. Dobrá tedy... A budu tak činit v kostýmu krokodýla?!
To je část, na které se zaseknu, zvlášť když mi řeknou, že ten kostým je ve skutečnosti pyžamová kombinéza. Usmlouvám to na kapuci na hlavě, až budu vykukovat ze křoví.
Jenže pak do toho lesa dojdu, kostým vybalím a tak hrozně se mi líbí, že se do něj navleču.
Sedím v lese oblečená do krokodýlí kombinézy, buším do bubnu a doufám, že kolem nepůjde nikdo cizí.
A družiny se pohybují lesem tak atypicky tiše, že málem přeslechnu i je. Ale minimálně na jednu výhrůžně a povýšeně zahlížím z křoví a vskrytu duše se skvěle bavím.

K večeru dorazí několik dalších návštěv, družiny jsou zaměstnané dokončovacími pracemi na svých přístřešcích, ve kterých mají v noci přespat, a já si urvu čas na pořádné popovídání s D. Pak pokračujeme dalším prozpívaným večerem.

Před spaním jdu ještě zkontrolovat jeden z přístřešků, protože to prý někdo družinám slíbil. Stoupám do kopce, cestičku, která je za denního světla dokonale zřetelná, při světle z baterky nerozliším, čelovka hází divné stíny, les šumí, praská a šramotí a já se trochu bojím.
Přístřešek bych minula, kdyby neměla jedna z holek na oblečení reflexní prvky.
Spí tam jak jezulata. V duchu jim složím poklonu a sypu zase zpátky do svého remízku.

Nedělní ráno mi nedovolí zaspat, vedení vstává první. Snídaně totiž bude součástí celotáborovky - družiny posnídají s domorodci a při té příležitosti zjistí, že to jsou domorodci přátelští. Já tam samozřejmě dokvačím v krokodýlí kombinéze a s bubnem.
Chvilku mi trvá přepnout mozek na generování náhodných slabik coby imitace domorodštiny, ale pak už se všichni kolektivně dobře bavíme.
A protože náš oddíl každý rok zvládne do celotáborovky zařadit několik svateb, musím po snídani vypodukovat celou litanii náhodných slabik, recitovanou důstojně a s patřičnými pauzami na odpovědi.
Třikrát.
Ale zase mi pak dovolili jít v krokodýlí kombinéze na nástup.

Spravuju spadlý stan. Hraju v útoku běhací hry. Demonstruju v praxi užitečnost některých uzlů. A cestou zpátky vedu zajímavé řeči.

Bylo to skvělý, ničeho nelituju.
(Snad jenom toho zapomenutého repelentu...)