"Ne, ale..."

(aneb tarifáci potřetí)

Tak si tak vyřizuju e-maily, povídáme si s mamkou, když něco začne divně hučet. Už to skoro odsoudím jako šum od sousedů, když mi dojde, že mám vlastně telefon zapnutý na vibrace. Vyhrabu ho z nejhlubšího dna kabelky a byv v dobrém rozmaru, zvednu hovor od neznámého čísla.

"Dobrý den, tady Operátor, slyšíme se dobře?" jásá slečna na druhém konci.
"No nevím, říkala jste Operátor? Proč mi voláte, když já mám jiného operátora?"
"Protože bych vám chtěla nabídnout něco lepšího!" nevzdává se slečna a mě mimoděk napadne, jestli si náhodou dneska taky nekoupila nové letní šaty, což je důvod, proč mám dobrou náladu já.
"Lepšího než dvě stovky na čtyři měsíce?"
"Ne, ale-"
"Tím se to pro mě řeší, přeju vám krásný den!" loučím se a pokládám telefon.

Jen by mě zajímalo... co chtěla říct za tím "ale"?

Květina

Jsem trochu jako Malý princ. Mám svou květinu.

No dobře, má podobnost s Malým princem je dosti okrajová a těch květin mám víc, ale to nevadí. Teď nemyslím na květiny (třeba na těch pět ibišků a gloxinii, co mi stojí doma na stole), ale na Květinu. Tu, co mám od babičky už dávno, léta letoucí. Tu, která mi v pokoji odhodlaně přežívá veškerou nepéči a strádání. Tu, kterou jsem si pro její odolnost odvezla i na kolej, aby Květina nalapala trochu vysokého vzdělání. Tu, která nedávno, poprvé za ty roky, nasadila na květ.

Tu, kterou jmenovitě mi dneska Pachatel úklidu vyčetl, že vlastním. Při stěhování z koleje mu nevadí nošení přepravek a igelitek, nevadí mu tahat se s ledničkou na rudlu, nevadí mu auto naprásknuté po střechu, vadí mu Květina.

(Situaci neprospělo ani to, že na krátký přejezd jsem Květinu zapomněla držet, Pachatel úklidu říznul zatáčku a něco hlíny se rozsypalo k zadnímu sklu.)

Chyběla by mi, prevít jeden liánovitej Květina moje. Jako se Malý princ oddaně staral o svoji květinu se čtyřmi trny, tak já se starám o Květinu a je to takový milý zvyk. Mám to opečovávání asi v povaze, i když mi jde jak psovi pastva.
Květinu nedám. Howgh.

(Mimochodem - Květina je hoya. Každý majitel pokojových rostlin má vlastní tip na "zaručenej plevel, co vydrží absolutně všechno". Můj tip je hoya.)

Botomaniak

U psí nohy, jak se mi to stalo?!

Fakt, vždycky jsem si o sobě hrdě myslela, že šatičky-botičky nijak zvlášť neřeším. Že si vystačím celkem s málem. Že jsem venkoncem skromná žena. Ale nějak se to zvrtlo.
To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem si spočítala páry mých bot přítomné na patnácti metrech čtverečných kolejního pokoje.

Tři páry bot veskrze civilních ve skříni v chodbě, to je myslím celkem v normě. (Momentálně dokonce jenom dva... což je ovšem tím, že jedny schnou pod stolem poté, co jsem včera ťápla do báječný louže a voda do nich šla vrchem.) Rozhodně to tak má i Spolubydla.
Jenže pak je tu ještě dno skříně s oblečením, které momentálně hostí

• ghillky
• stepky
• tréninkové sneakery
• mamčiny tenisky, které jsem si přivezla kvůli možnosti jít párkrát na aerobik
• lodičky, které momentálně nosím jenom na zkoušky, protože je na ně trochu zima a mokro
• zimní boty s kožíškem, které jsem nějak zapomněla odvézt domů

Jo, a ta nejhorší část?
Po úspěšné zkoušce z chemie jsem si koupila... boty.

(Minule jsem odjížděla rovnou ze školy, z laboratoře, do které se musím přezouvat, žeáno. A vzpomněla jsem si, že si ty pantofle musím přivézt zpátky? Jasně že ne... takže oslavou složené chemie buďtež květované žabky, abych tu týden nemusela chodit ve sneakerech. Ach jo.)

Vypravěči příběhů

Čtení je jeden z mých nejoblíbenějších způsobů trávení volného (i jiného) času už nějakých patnáct let. (Paradoxně hodiny čtení byly na prvním stupni moje nejproblémovější, anžto mě pomalé tempo spolužáků nudilo a byla jsem pravidelně několik stránek napřed - a byv vyvolána, nevěděla jsem, kde začít číst.)

Postupem let jsem si v literatuře vyvinula vkus nejen žánrový (romantismus, realismus, fantastika), ale i dějový a gramatický. Poslední dobou mě několik knížek v jednom či více ohledech poněkud zklamalo, ale horší je, že jsem s tím zklamáním zřejmě v menšině. Bylo mi naznačeno vysvětleno, že jsem osoba literárně dosti náročná. Tak vám nevím.

Zastávám přesvědčení, že vládnout slovy, umět zacházet s rodným (případně cizím) jazykem poutavě, neotřele a prostě tak akorát, k napsání dobré povídky/knížky nestačí. To mám z četby mnoha děl na amatérských literárních serverech, kde píšou mnozí mistři slova, za jejichž slovy se ale neskrývá obsah, nebo alespoň ne mnoho.
Zárovneň si ale myslím, že vymyslet příběh, originální, promyšlený, dotažený, k napsání dobré povídky/knížky nestačí. K tomu mě dovedlo (here comes the sad part) několik knížek celkem uznávaných autorů, které mi poslední dobou padly do spárů a u kterých jsem nestačila protáčet oči v sloup nad překlepy, chybami a místy kostrbatým a nečitelným jazykem (i když posledně jmenované bývá hřích z dílny překladatelské).

Spisovatelství se nerovná popisu dějové linie, která se kreativci vylíhla v hlavě, spisovatelství je i umění zacházet se slovy, větami, jazykem a plně je využít k vyprávění onoho příběhu. Jedno bez druhého, příběh bez jazyka či jazyk bez příběhu, nestačí.
Mám pocit, že zastánci tohoto názoru jsou druhem odsouzeným k pomalému vyhynutí.

(Ale no tak! Samozřejmě že střílím i do vlastních řad. O vyprávění příběhů se snažím, ovšem rozhodně bych své příběhy neprohlásila za dokonale promyšlené ani třeskutě originální a chyb mi v každé povídce přes několikerou kontrolu taky pár zůstane; jednoduše se psaním královsky bavím. Ale když už to někdo bere profesionálně, když už se chystá vydat knížku, nezlobte se na mě, pak už si ten text zaslouží přinejmenším péči slušného korektora.)