Botomaniak

U psí nohy, jak se mi to stalo?!

Fakt, vždycky jsem si o sobě hrdě myslela, že šatičky-botičky nijak zvlášť neřeším. Že si vystačím celkem s málem. Že jsem venkoncem skromná žena. Ale nějak se to zvrtlo.
To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem si spočítala páry mých bot přítomné na patnácti metrech čtverečných kolejního pokoje.

Tři páry bot veskrze civilních ve skříni v chodbě, to je myslím celkem v normě. (Momentálně dokonce jenom dva... což je ovšem tím, že jedny schnou pod stolem poté, co jsem včera ťápla do báječný louže a voda do nich šla vrchem.) Rozhodně to tak má i Spolubydla.
Jenže pak je tu ještě dno skříně s oblečením, které momentálně hostí

• ghillky
• stepky
• tréninkové sneakery
• mamčiny tenisky, které jsem si přivezla kvůli možnosti jít párkrát na aerobik
• lodičky, které momentálně nosím jenom na zkoušky, protože je na ně trochu zima a mokro
• zimní boty s kožíškem, které jsem nějak zapomněla odvézt domů

Jo, a ta nejhorší část?
Po úspěšné zkoušce z chemie jsem si koupila... boty.

(Minule jsem odjížděla rovnou ze školy, z laboratoře, do které se musím přezouvat, žeáno. A vzpomněla jsem si, že si ty pantofle musím přivézt zpátky? Jasně že ne... takže oslavou složené chemie buďtež květované žabky, abych tu týden nemusela chodit ve sneakerech. Ach jo.)