V duchu svojí diplomové práce prošlapávám neprošlapané cesty... zejména ty, které jsou neprošlapané z dobrých důvodů. A pěkně to zahlásím, aby jimi už nikdo nemusel.
Několik týdnů jsem chodila a žumrala, že si konečně musím koupit plech do trouby, protože mám hroznou chuť na pizzu. A když nastal ten slavný den (přiznávám, že můj podíl na akci byl miniaturní), nelenila jsem, hbitě zadělala na muffiny (které jsem omylem svrchu sežehla na uhel) a za dva dny pak na pizzu.
Měla jsem to v plánu přesně podle mého ozkoušeného receptu, ale ke vší smůle jsem nasypala poslední mouku do muffinů a žádný k krámů, které jsem míjela, vhodnou mouku nevedl. V třetím zkoušeném krámě jsem se nakonec rozhodla zaexperimentovat a zakoupila jsem půl kila mouky kukuřičné.
S tou jsem naložila přesně podle receptu.
Výsledkem bylo těsto navýsost drobivé, které jsem se pokoušela vylepšit dalším olejem a vodou, což fungovalo jen částečně. I vymačkala jsem ho na plechu do placky (což se naštěstí celkem dalo), pověřila labužníka jejím obložením, a jala se výsledek péct.
Placka se upekla poněkud nestejnoměrně, kypřící prášek byl zcela zbytečná přísada, a těsto se rozplývalo na jazyku. To, které se nerozplynulo už na vidličce.
Teda ne že by se to nedalo jíst. Bylo to celkem fajn. Ale ne tak fajn, abych to někdy zkoušela podruhý.
(Paradoxní je, že studená chutnala líp. Studená druhý den k snídani chutnala skoro stejně, jako klasická pizza, kterou jste si nechali na druhý den k snídani. Jinými slovy - nic moc.)
