(Ve skutečnosti to znamená, že jsem se dokopala vyběhnout přesně dvakrát, když bylo kolem nuly a nějaký ten poprašek zůstal ležet. Běžela jsem velice opatrně, svůj nejkratší okruh a pomalu, abych se moc nezadýchala. Ale běžela jsem. Po sněhu. Jsem frajer!)
Úplně neoficiální a přátelská soutěž ve zpěvu. Ač si v tomhle ohledu moc nevěřím, kvůli téhle akci se překonám. Nacvičujeme, co nám hlasivky stačí. Vědecky analyzujeme druhé, třetí a další hlasy. Zatímco zbytek sboru dovedně preluduje na rozličné nástroje a šermuje termíny z hudební vědy, já dostanu starý kyblík a buším do něj coby do bubnu. Každý máme svoji roli.
Stále úplně neoficiální a přátelská soutěž ve zpěvu. Je to tuhý boj, dojde na mnohem více písní, než bylo předem plánováno. Přistihnu se, jak předzpívávám.
A pak táhneme zpívanou do půl třetí v noci.
Stav naprosté blaženosti a po dlouhé době taky spokojené vyzpívanosti.
Stavíme sněhuláka.
A protože už jsme dospělí, dovolíme si sprostě machrovat na kolemjdoucí školkaře a postavíme velkého sněhuláka. Tipuju ho na metr šedesát.
A taky povrchová úprava a symetrie a vůbec všecko. Zkrátka jsme na něj pyšní.
Akorát teda masa sněhu na sněhovém podkladu se fakticky špatně fotí...
A horký čaj a oblíbený hrnek a nový krásný teplý pléd kolem ramen a spousta příběhů...
("Ty jo, jak se tomuhle vlastně říká? Je to ještě šála? Je to velikánský..."
"Říkej tomu pléd, to stejně nikdo neví, co je.")