Změna vnímání daru v čase

(Protože Hapla a její dvě levý pracky opět na scéně nezní tak důstojně.)

Je to rok či dva, co jsme seděli na gauči u rodiny, Olie, J. a já, a vybalovali vánoční dárky.

Olie vybalí rychleschnoucí ručník. J. vybalí rychleschnoucí ručník v jiné barvě. Já vybalím sadu zátek na víno.

J. vybalí funkční tričko. Olie vybalí funkční tričko v jiné barvě. Já vybalím chladící obal na víno.

Tvářím se potěšeně, ale vrtá mi hlavou, co to má znamenat. Jako že Olie a J. si budou cestovat, zažívat lecjaká dobrodružství a nikdy si u toho nepopletou vybavení, zatímco já mám sedět doma a pít víno?!


Rok (či dva) poté se kaju, vynáším chladící obal na víno do oblak, ukláním se k severozápadu, tluču čelem o zem a velebím dárkyni.

Ničím se ta opařená ruka nechladí tak skvěle, jako obalem na víno. A že mám s čím srovnávat.

Trochu eko - vlastní sáčky na ovoce

Nehorázná spotřeba igelitových tašek mě štve už několik let a ve svém nakupování se s tím snažím něco dělat. Na vejšce jsem si zvykla nosit vlastní látkovou nákupní tašku pro ten vzácný případ, kdy se mi nákup nevešel do batohu, a nosím ji dodneška, už mám v pořadí čtvrtou.
Ale co s těmi mikroteňáky, to se mi dlouho vymyslet nepodařilo.
Trochu pomohlo, když v mém nejfrekventovanějším obchodě zavedli samoobslužné pokladny - já si klidně dám tu práci a vyskládám na váhu každé jablko zvlášť. Ale pořád byly další obchody, kde si s mým nákladem musely poradit prodavačky, které nejsou z volně loženého ovoce nadšené, nebo ještě lépe, kde se ovoce pořád váží zvlášť a pak se na něj lepí čárový kód.

Jednou na mě celkem náhodou vyskočila reklama na textilní sáčky na ovoce. Usoudila jsem, že myšlenka je to zajímavá, a začala přemýšlet, jak bych ji zrealizovala bez nákupu sáčků cizí výroby, když ani nevím, jestli si na to zvyknu. Naživo jsem totiž zatím nikoho s látkovým sáčkem na ovoce v obchodě neviděla a moje úzkostná, introvertní povaha má hrůzu z představy, že na mě někdo bude zírat nebo, ó hrůzo, se zeptá.

Tentokrát mě ale přemohl pocit zodpovědnosti a přihlásil se o slovo, když jsem při nákupech narazila na tyl. (Zdál se mi tenkrát úžasně levný, teď na internetu koukám, že se dá tyl v metráži koupit ještě výhodněji, ale což.)
Chvilku jsem ho osahávala, potěžkávala, zkoumala průhlednost a pak jsem si koupila metr světle modrého, protože se mi zdálo, že je skrz něj nejzřetelněji vidět. A večer u filmu jsem si z něj střihla a slátala sáček. Prozatím jeden.

Jsem kůže líná, takže jsem ani neřešila šňůrku nebo jakýkoli způsob zavírání. Je větší než běžný mikroteňák a navíc elastický, většinou se mi povede udělat navrchu uzel.

Jasně, není to recyklovaný materiál, tím méně kompostovatelný (obdivuju vás, výrobci Frusacku, vážně, je to fascinující nápad), ale počítám, že nějaký ten pátek vydrží, a pak jsou lepší způsoby, jak s ním naložit, než ho hodit do směsného. Zvážit jsem ho zatím nezkusila, ke spokojenosti mi stačilo, že je lehoučký. Namátkové kliknutí na e-shop s látkami mi právě sdělilo, že hmotnost jejich tylu je 20 gramů na metr čtverečný, z čehož svůj sáček odhaduju zhruba na sedm, osm gramů.

A teď to nejdůležitější - co na to říkají v obchodech?

Víte vy co? Nic.

Dobrá, nechodím s tím nakupovat až tak dlouho, ale zatím jsem si nevysloužila jedinou poznámku, jediný dotaz, jediné nepochopení. Možná jeden divný pohled, tak krátký, že těžko soudit.

Jen tedy, kdybyste mě chtěli následovat, tyl má jednu nevýhodu - absolutně na něm nedrží ty samolepky s kódy. Myšlenka, že vršek sáčku přeložím a zalepím štítkem, byla naivní.