Bezlepkový štrúdl

(protože těch jablek se na mě sesypalo neúrekom)

Odjakživa zastávám názor, že důležité je na štrúdlu těsto, dovnitř potom můžete zabalit, po čem jen váš žaludek touží. Naše rodina peče štrúdly sladké, slané, s nivou i různými dalšími pochutinami, a základem je domácí těsto, které není listové. Což je v tomto okamžiku moje výhoda, protože mi listové těsto vůbec nechybí.

Když tedy nadešel nejvyšší čas pohnout trochu se zásobou jablek, zahájila jsem průzkum internetu a za vodítko si zvolila recept z webu www.bezlepek.cz.

V něm těsto tvoří ze

• 150 g Hery
• 250 g bezlepkové mouky, já použila zelenou Jizerku
• 1 vejce
• a špetky soli

To všechno jednoduše splácáte dohromady a zpracováváte, dokud to nesplyne v jedinou hladkou masu těsta.

Varuju předem - už jsem takovéhle těsto zpracovávala mnohokrát a vždycky to má fázi "argh, z týhle drobenky nemůže vzniknout těsto a tu patlanici z rukou budu mejt nejmíň hodinu".

Uklidňuju předem - vždycky to těsto nakonec vzniklo. (Není zcela od věci pustit si k tomu zadělávání nějaký film, aby to rychleji uteklo.)

Těsto se pak na chvíli strčí do lednice, zatímco si připravujete náplň, v klasickém případě tedy loupete a strouháte jablka, lovíte hrozinky z rumu a/nebo mícháte cukr se skořicí.

Pak přistoupíte k válení placek a tvoření vlastního štrúdlu. Jelikož je těsto bez lepku křehké a než by se ohnulo, raději se zlomí, osvědčilo se mi vyválet ho na potravinářské folii a za pomoci folie i přeložit přes sebe okraje. (Místo abyste brali do ruky okraj placky, uchopíte folii, na které tento okraj leží.) 

Konce štrúdlů jsem zvyklá překládat přes sebe, jako když balíte balíček do papíru, ale to s bezlepkem taky nejde. Je dobré je alespoň nějak zmačkat k sobě, aby nevytékala šťáva z jablek.

Pekla jsem na 180°C dvacet minut a bylo to trochu moc.
(Údaj o teplotě ruším, právě jsem experimentálně zjistila, že trouba bez ohledu na nastavenou teplotu peče pořád pryč.)

Výsledek se sice notně drobí, ale to už mě nemůže překvapit. Jako zábava k čaji o páté je to docela prima.

Kartičky

Jedu si takhle vlakem a podám průvodčí, stejně jako už stokrát předtím, jízdenku a k tomu modrou kartičku.

"Jedině s PINem," vrtí hlavou průvodčí a vrací mi...

...platební kartu.

***

Dovleču se s pochroumanou končetinou do zdravotnického zařízení a pokorně prosím sestru, jestli by pro mě našli místo v rozvrhu. Souhlasí a natáhne ruku po modré kartičce, kterou jí promptně podám, ale ona se zatváří nějak nesouhlasně a vrhne po mně podivný pohled.

Zaostřím na její ruku a spatřím, že drží moji...

...In-Kartu.

***

Ještě zbývá nacpat do platebního terminálu průkazku pojišťovny, a kruh se uzavře.

(A to se vůbec nezmiňuju o zákaznících, kteří přede mě vysypou kartiček jak na mariáš a zoufale mezi nimi pátrají po té vydané naší institucí. To je taky někdy prima show.)

Lehké začátky

(Ministerstvo zdravotnictví varuje - obsahuje vyšší než malé množství nostalgie.)

Moje vášeň pro psaní, pro písmenka, texty, papíry, knížky a různosti přidružené se projevuje dlouho. Moc dlouho. Vymýšlela jsem projekty nejrůznějšího (psaného) charakteru, pořizovala si pro ně další a další pěkně i méně pěkně vázané sešity a s obrovským entuziasmem je začínala...
Procházela jsem teď svoji knihovničku z let mládežnických a našla tam namátkou:

• zpěvník, psaný ze začátku značně naivním a nevypsaným písmem. Překvapily mě poslední písničky, to už byla doba relativně nedávná, asi nějaký dřívější záchvat nostalgie a snaha o oživení zpěvníku. Písničky jsou většinou neprakticky roztahané tak, že je nutno obracet stránky, ale když o tom tak přemýšlím, stejně s kytarou jedu očima pořád dokola po té první sloce s akordy... Popsán možná do pětiny.
• skautský zápisník s pečlivě rozebraným programem asi čtyř družinovek, povídáním o každé z členek družiny a založenou sbírkou osvědčených her, ozvěna to některého kurzu, kdy jsem se poctivě snažila plánovat družinovky promyšleně a s uceleným konceptem. Popsáno deset stránek.
• sešit, do kterého jsem na koleji dokumentovala Expedici 80 na Lambá Paháru a zároveň i koncept stránek Cesty ke hvězdám, které tou dobou vznikaly. Deníkové záznamy, to-do-listy, povídání o úkolech a hodnocení táborové bojovky (což alespoň dokazuje, že jsem tenhle ExpeD nějakou dobu poctivě vláčela s sebou, takže posloužil jako papír poslední záchrany.) Popsán snad do čtvrtiny.
• cestovní zápisník, do kterého jsem radostně čmárala dojmy z cesty po Norsku a o čtvrt roku později méně radostně ve Švýcarsku, které už je na konci odbyté stručnou poznámku "a pak ještě Konstanz a ostrov Mainau". Založeno mnoho prospektů, vstupenek, jízdenek a tak podobně, ovšem jestli je ten sešit reálně popsaný do čtvrtiny, tak je to moc.
• vlastnoručně nalinkovaný diář s autenticky rozmazanými linkami, jak jsem cukla pravítkem dřív, než čára fixem zaschla, a s tehdejším rozvrhem, barevnějším než Ara ararauna, na úvodní stránce. Pravděpodobně bude v útrobách skříňky s knížkami více než jeden. K vlastnímu překvapení mě linkování diářů celkem bavilo. Ten jediný je rozumně plný, u něj volné stránky plnily důležitou roli náhradního sešitu na poznámky z libovolného předmětu.
• a taky si vybavuju ten reklamní blok v kroužkové vazbě, ze kterého jsem si slavně chtěla udělat kuchařku a tedy jsem do něj krasopisně vepsala recept na bramboračku.

• A pár sešitů do foroty, až zase vymyslím nějaký skvělý projekt.

 Problém není v tom, co jsem do těch sešitů napsala. To ty nepopsané stránky, kterých je většina, ty mě mrzí. A dráždí. Co bych tak mohla udělat, čím navázat na už napsané, čím ty sešity dál plnit, aby měly smysl?
To je jedna z věcí, kvůli které jsem radostně přešla na datlování do textového editoru hned, jak to rozumně šlo. Když nechám na disku něco, co mělo být monumentálním dílem a je z toho stránka a půl, prostě to zabírá míň místa. Nezbývá žádný ostentativně nevyužitý prostor.

Povídky. Romány. Lezecká dokumentace. Cestovatelské zápisky. To-do-listy. I pár receptů mám někde v dokumentech, stejně jako seznamy dobrých písniček, popisy tanců nebo zajímavé články.

A sešity dál leží na poličce jako připomínky nedokončených projektů.

(U kořene celého tohole nostalgického vzpomínání a lamentování bylo ve skutečnosti to, že jsem si chtěla zazpívat Leavin´ on a jet plane v příjemnější tónině, než jak ho máme v oddílovém zpěvníku. A tak jsem se dala do pátrání, abych v přeplněné knihovničce nalezla zpěvník Spirituál Kvintetu, který tuhle písničku zpívá česky jako Spinkej.
A nenašla jsem.

Možná bych tedy mohla začít s tím dopisováním a napsat si ji do zpěvníku, což?)