Vyskočky

Tento rok mé nejoblíbenější vánoční cukroví. (V preferencích je pravidelně střídám s pracny, plněnými ořechy a vosími hnízdy.) Letos mě inspirativní přízeň navedla zkusit náš osvědčený standardní recept s bezlepkovou moukou a fungovalo to báječně.

Tento recept zní:

• 250 g mletých lískových oříšků
• 250 g másla
• 200 g mouky (nudně a obehraně dávám zelenou Jizerku)
• 500 g moučkového cukru
• jedlá soda (já dělala dávku čtvrtinovou a sody jsem dala asi lžičku, takže tak)

Vzniklé těsto se mi dost drobilo, ale to nijak nevadí. Plní se do formiček na vyskočky, ořechy, případně pracny (mě se nelíbí tvary pracen, ale na chuti to nic nezmění) a to tak, že formičku naplníte těstem několik milimetrů pod okraj a pěkně v ní těsto upěchujete. Když dáte míň, ničemu to nevadí, když víc, budou vám přetékat přes okraj, protože vyskočky se při pečení nafouknou.

Pekla jsem na 180°C 15 minut, nechala je chvilku zchladnout na chodbě a pak vyklápěla. A pokud mi chuťová paměť slouží, je bezlepková varianta k nepoznání od obyčejné.

Samozřejmě tenhle recept funguje i s obyčejnou hladkou moukou místo Jizerky. 

(Pokud chcete udělat jen pokus v menším měřítku, tak ať vám ušetřím práci s dělením:

62,5 g oříšků, 62,5 g másla, 50 g mouky, 125 g cukru moučky, lžička sody.)

Tematicky

...k Mikuláši.

Je mi skorem čtvrtstoletí, ale pořád skáču metr dvacet a div že nepištím leknutím, když někde v dosahu bouchne petarda.

Naštěstí jsem pro letošek už bezpečně pod střechou. Tedy jestli nám zase někdo nenacpe petardy do chodby poštovní schránkou.
V takovém případě jsem pouze pod střechou.

Bezlepkový štrúdl

(protože těch jablek se na mě sesypalo neúrekom)

Odjakživa zastávám názor, že důležité je na štrúdlu těsto, dovnitř potom můžete zabalit, po čem jen váš žaludek touží. Naše rodina peče štrúdly sladké, slané, s nivou i různými dalšími pochutinami, a základem je domácí těsto, které není listové. Což je v tomto okamžiku moje výhoda, protože mi listové těsto vůbec nechybí.

Když tedy nadešel nejvyšší čas pohnout trochu se zásobou jablek, zahájila jsem průzkum internetu a za vodítko si zvolila recept z webu www.bezlepek.cz.

V něm těsto tvoří ze

• 150 g Hery
• 250 g bezlepkové mouky, já použila zelenou Jizerku
• 1 vejce
• a špetky soli

To všechno jednoduše splácáte dohromady a zpracováváte, dokud to nesplyne v jedinou hladkou masu těsta.

Varuju předem - už jsem takovéhle těsto zpracovávala mnohokrát a vždycky to má fázi "argh, z týhle drobenky nemůže vzniknout těsto a tu patlanici z rukou budu mejt nejmíň hodinu".

Uklidňuju předem - vždycky to těsto nakonec vzniklo. (Není zcela od věci pustit si k tomu zadělávání nějaký film, aby to rychleji uteklo.)

Těsto se pak na chvíli strčí do lednice, zatímco si připravujete náplň, v klasickém případě tedy loupete a strouháte jablka, lovíte hrozinky z rumu a/nebo mícháte cukr se skořicí.

Pak přistoupíte k válení placek a tvoření vlastního štrúdlu. Jelikož je těsto bez lepku křehké a než by se ohnulo, raději se zlomí, osvědčilo se mi vyválet ho na potravinářské folii a za pomoci folie i přeložit přes sebe okraje. (Místo abyste brali do ruky okraj placky, uchopíte folii, na které tento okraj leží.) 

Konce štrúdlů jsem zvyklá překládat přes sebe, jako když balíte balíček do papíru, ale to s bezlepkem taky nejde. Je dobré je alespoň nějak zmačkat k sobě, aby nevytékala šťáva z jablek.

Pekla jsem na 180°C dvacet minut a bylo to trochu moc.
(Údaj o teplotě ruším, právě jsem experimentálně zjistila, že trouba bez ohledu na nastavenou teplotu peče pořád pryč.)

Výsledek se sice notně drobí, ale to už mě nemůže překvapit. Jako zábava k čaji o páté je to docela prima.

Kartičky

Jedu si takhle vlakem a podám průvodčí, stejně jako už stokrát předtím, jízdenku a k tomu modrou kartičku.

"Jedině s PINem," vrtí hlavou průvodčí a vrací mi...

...platební kartu.

***

Dovleču se s pochroumanou končetinou do zdravotnického zařízení a pokorně prosím sestru, jestli by pro mě našli místo v rozvrhu. Souhlasí a natáhne ruku po modré kartičce, kterou jí promptně podám, ale ona se zatváří nějak nesouhlasně a vrhne po mně podivný pohled.

Zaostřím na její ruku a spatřím, že drží moji...

...In-Kartu.

***

Ještě zbývá nacpat do platebního terminálu průkazku pojišťovny, a kruh se uzavře.

(A to se vůbec nezmiňuju o zákaznících, kteří přede mě vysypou kartiček jak na mariáš a zoufale mezi nimi pátrají po té vydané naší institucí. To je taky někdy prima show.)

Lehké začátky

(Ministerstvo zdravotnictví varuje - obsahuje vyšší než malé množství nostalgie.)

Moje vášeň pro psaní, pro písmenka, texty, papíry, knížky a různosti přidružené se projevuje dlouho. Moc dlouho. Vymýšlela jsem projekty nejrůznějšího (psaného) charakteru, pořizovala si pro ně další a další pěkně i méně pěkně vázané sešity a s obrovským entuziasmem je začínala...
Procházela jsem teď svoji knihovničku z let mládežnických a našla tam namátkou:

• zpěvník, psaný ze začátku značně naivním a nevypsaným písmem. Překvapily mě poslední písničky, to už byla doba relativně nedávná, asi nějaký dřívější záchvat nostalgie a snaha o oživení zpěvníku. Písničky jsou většinou neprakticky roztahané tak, že je nutno obracet stránky, ale když o tom tak přemýšlím, stejně s kytarou jedu očima pořád dokola po té první sloce s akordy... Popsán možná do pětiny.
• skautský zápisník s pečlivě rozebraným programem asi čtyř družinovek, povídáním o každé z členek družiny a založenou sbírkou osvědčených her, ozvěna to některého kurzu, kdy jsem se poctivě snažila plánovat družinovky promyšleně a s uceleným konceptem. Popsáno deset stránek.
• sešit, do kterého jsem na koleji dokumentovala Expedici 80 na Lambá Paháru a zároveň i koncept stránek Cesty ke hvězdám, které tou dobou vznikaly. Deníkové záznamy, to-do-listy, povídání o úkolech a hodnocení táborové bojovky (což alespoň dokazuje, že jsem tenhle ExpeD nějakou dobu poctivě vláčela s sebou, takže posloužil jako papír poslední záchrany.) Popsán snad do čtvrtiny.
• cestovní zápisník, do kterého jsem radostně čmárala dojmy z cesty po Norsku a o čtvrt roku později méně radostně ve Švýcarsku, které už je na konci odbyté stručnou poznámku "a pak ještě Konstanz a ostrov Mainau". Založeno mnoho prospektů, vstupenek, jízdenek a tak podobně, ovšem jestli je ten sešit reálně popsaný do čtvrtiny, tak je to moc.
• vlastnoručně nalinkovaný diář s autenticky rozmazanými linkami, jak jsem cukla pravítkem dřív, než čára fixem zaschla, a s tehdejším rozvrhem, barevnějším než Ara ararauna, na úvodní stránce. Pravděpodobně bude v útrobách skříňky s knížkami více než jeden. K vlastnímu překvapení mě linkování diářů celkem bavilo. Ten jediný je rozumně plný, u něj volné stránky plnily důležitou roli náhradního sešitu na poznámky z libovolného předmětu.
• a taky si vybavuju ten reklamní blok v kroužkové vazbě, ze kterého jsem si slavně chtěla udělat kuchařku a tedy jsem do něj krasopisně vepsala recept na bramboračku.

• A pár sešitů do foroty, až zase vymyslím nějaký skvělý projekt.

 Problém není v tom, co jsem do těch sešitů napsala. To ty nepopsané stránky, kterých je většina, ty mě mrzí. A dráždí. Co bych tak mohla udělat, čím navázat na už napsané, čím ty sešity dál plnit, aby měly smysl?
To je jedna z věcí, kvůli které jsem radostně přešla na datlování do textového editoru hned, jak to rozumně šlo. Když nechám na disku něco, co mělo být monumentálním dílem a je z toho stránka a půl, prostě to zabírá míň místa. Nezbývá žádný ostentativně nevyužitý prostor.

Povídky. Romány. Lezecká dokumentace. Cestovatelské zápisky. To-do-listy. I pár receptů mám někde v dokumentech, stejně jako seznamy dobrých písniček, popisy tanců nebo zajímavé články.

A sešity dál leží na poličce jako připomínky nedokončených projektů.

(U kořene celého tohole nostalgického vzpomínání a lamentování bylo ve skutečnosti to, že jsem si chtěla zazpívat Leavin´ on a jet plane v příjemnější tónině, než jak ho máme v oddílovém zpěvníku. A tak jsem se dala do pátrání, abych v přeplněné knihovničce nalezla zpěvník Spirituál Kvintetu, který tuhle písničku zpívá česky jako Spinkej.
A nenašla jsem.

Možná bych tedy mohla začít s tím dopisováním a napsat si ji do zpěvníku, což?)

Dýně

(další díl humorného seriálu Samozvaná intelektuálka vede domácnost)
(jakož i lezecká inspirace pro úkol V0305-1-D-(2 , 3, 4) Vaření, pro leckoho nejspíš i V0305-4-J-(2, 4) Sežratelná příroda, a tak vůbec)

"Haplo, já pro tebe něco mám!" zazářila na mě tuhle E., a než jsem se nadála, hýčkala jsem v náruči třetinu značně velké dýně, nemaje tušení, co s ní budu dělat. O dýních jsem toho věděla pramálo - v zásadě jejich taxonomické zařazení, hlavní obsahové látky a jejich farmakologické účinky co se dýňových semen týká, a kulturní vazby na svátek Samhain a jeho deriváty. Jak se taková dýně zpracovává k poživatelnosti, to jsem netušila.

Anžto jsem kdysi okusila dýňovou polévku a celkem mi chutnala, rozhodla jsem se vykročit tímto směrem. Všemožné recepty zasvěceně hovořily především o dýni Hokkaidó. Po chvíli přemýšlení, jestli existují taky dýně Honšú, Kjúšú a Šikoku, jsem se rozhodla tenhle bod přeskočit a zacházet s dýní neznámého původu zhruba podle dotyčných rad. Ty začínaly doporučením vydlabat dužinu, zachovat semínka a neloupanou dýni nakrájet. 

I vydlabala jsem to, co jsem pokládala za dužinu, prozkoumala slupku a usoudila, že ta poživatelná jistě není a doporučení nedoporučení, bude muset pryč.

Dýně je tvaru přibližně kulovitého, a jako taková neskutečně klouže a zásadně nedrží tak, jak byste pro to loupání a okrajování potřebovali. Až jsem si tak říkala, že jsem do ní prostě měla vyřezat obličej a tvářit se, že už jsou Dušičky, a taky že na loupání dýně musí existovat nějaký trik, jinak by si to všichni nepochvalovali jako tak jednoduché jídlo. (Jistěže - ten trik je neloupat ji.)

Oloupanou jsem nakrájela na kostičky (, šla si pro odreagování pustit nějakou muziku a počíst chvíli něco zajímavého, abych nasbírala síly do dalšího boje), nakrájela jednu větši cibuli, trochu ji osmahla na oleji, přisypala dýni a sůl, zalila vodou (a tím jsem naplnila svůj druhý největší hrnec, ten, co v něm vařím několikadenní zásobu rizota nebo tak) a nechala vařit.  Nějakých půl až tři čtvrtě hodiny. V obavách o chuť výsledného produktu jsem při pravidelných kontrolách přihodila postupně dávku chicken masaly, trošku zeleninového masoxu a tři stroužky česneku (z toho část v kuse, jak mi vyletěla z ruky při strouhání).

Pak je na řadě odstavení z rozehřáté plotýnky, ponoření ponorného mixéru a údiv, když tento skutečně funguje a obsah hrnce zhomogenizuje, pod známým cukrářským heslem pejska a kočičky přilití něco šlehačky a navrácení hrnce zpátky na teplou plotýnku, aby do večeře polévka nevychladla.

A ochutnání. Konečně okoštuju, a se značným překvapením shledávám, že to není špatné.

Uvidíme, jestli si to budu myslet pořád, až budu dojídat ten třetí litr.

PS: Vážně jsem napsala tak dlouhý (na poměry tohohle blogu) příspěvek zrovna o vaření? Fíha. Nějak vyměkávám.

Čtecí výzva

U Myšky jsem narazila na velkou čtecí výzvu, jejíž autorkou je Nikki Finn. Strašilo mi to v hlavě, že do toho bych já, geneticky, fenotypicky i ideově knihomolka, fakt měla jít. A že mám lepší důležitější termínem hořlavější věci na práci. (Jako třeba psát diplomku. A těch pět set padesát stránek z Greenwooda, co pro ni nepotřebuju, tedy kvůli výzvě louskat nebudu, sorry.) Ale pak jsem zase jednou udělala pomenší nájezd do knihovny, za dva dny zhltla první knížku a uvědomila si, že by se mi vlastně hodila do pěkných pár kolonek.

Takže jsem se do toho dala. A jen si říkám, jaké že reprezentativní knížky z mé knihovničky to vylovím, abych se tu nemusela červenat za svůj vkus... Ony mi totiž příspěvky do knihovničky přibývají velice pomalu, co jsem si ve dvanácti obstarala průkazku do knihovny.

21.1. Po zralé úvaze jsem se rozhodla pojmout "svoji knihovničku" šíře, totiž jako knihovnu na adrese mého trvalého pobytu. Víte, to nadšení pro knížky jsem zdědila. A tohle je přesně ten impuls k tomu, abych se v naší knihovně pořádně prohrabala. 
Ale zrovna teď mám chuť na naprosto nenáročnou až pitomou četbu, takže louskám jeden dívčí román. Alespoň je v angličtině.

11.5. Myslím, že se mi nepodaří nikomu namluvit, jak hrozně moc mám v posledních měsících práce...

11.8. Uhm. Jak se pomalu kolonky plní, přestávají přibývat jen tak mimochodem, z toho, po čem prostě sáhnu namátkou.

Přečíst 10 různých knih z 10 různých sérií:

1. Na ostřích čepelí (Miroslav Žamboch, Koniáš)

2. Forever Princess (Meg Cabot, The Princess Diaries)

3. The Hunger Games (Suzanne Collins, The Hunger Games)

4. Šňupec (Terry Pratchett, Úžasná Zeměplocha - Hlídka)

5. Nejvzdálenější pobřeží (Ursula K. LeGuin, Čaroděj Zeměmoří)

6. Big Boned (Meg Cabot, Heather Wells Mysteries)

7. Záhada čínského bludiště (Robert van Gulik, Život a skutky soudce Ti)

8. Profesionál (Ed McBain, 87. revír)

9. Zahrada sirén (Vladimír Šlechta, Gordonova země)

10. 3x Hercule Poirot (Agatha Christie, Hercule Poirot)

Přečíst 10 knih z mé knihovničky (koupené před rokem 2014):

1. Kladivo na čarodejnice (Václav Kaplický)

2. Hlava XXII. (Joseph Heller)

3. Šňupec (Terry Pratchett)

4. Záhada čínského bludiště (Robert van Gulik)

5. Vraždy na čínském jezeře (Robert van Gulik)

6. Profesionál (Ed McBain)

7. Divadlo krutosti (Terry Pratchett)

8. Horké peníze (Dick Francis)

9. Zabiják (Émile Zola)

10. Soudce Ti v akci (Robert van Gulik)

Přečíst 5 knih v angličtině:

1. Forever Princess (Meg Cabot)

2. The Hunger Games (Suzanne Collins)

3. Catching Fire (Suzanne Collins)

4. Mockingjay (Suzanne Collins)

5. Big Boned (Meg Cabot)

Rozečíst 3 nové knižní série:

1. The Hunger Games (Suzanne Collins, The Hunger Games)

2. Zahrada sirén (Vladimír Šlechta, Gordonova země)

3. Kočičí noci (Blanka Jirušková, Kočičí noci)

Přečíst 10 knih, na jejichž obale převládají tyto barvy:

bílá - Osvětimská knihovnice (Antonio G. Iturbe)

žlutá/oranžová - Hra o trůny, 2. část (George R.R. Martin)

růžová - Soudce Ti v akci (Robert van Gulik)

červená - Catching Fire (Suzanne Collins)

modrá - Na ostřích čepelí (Miroslav Žamboch)

zelená - Zahrada sirén (Vladimír Šlechta)

černá - The Hunger Games (Suzanne Collins)

šedá - Podivný regiment (Terry Pratchett)

hnědá/zlatá - 3x Sherlock Holmes (Arthur Conan Doyle)
fialová - Slavné případy soudce Ti (Robert van Gulik)

Přečíst knihy začínající na dané písmeno v abecedě:
A - Atuánské hrobky (Ursula K. LeGuin)
B - Big Boned (Meg Cabot)
C - Catching Fire (Suzanne Collins)
D - Drahý čas (Dick Francis)
E
F - Forever Princess (Meg Cabot)
G
H - Hlava XXII. (Joseph Heller)
CH
I
J
K - Kladivo na čarodejnice (Václav Kaplický)
L - Letiště (Arthur Hailey)
M - Mockingjay (Suzanne Collins)
N - Na ostřích čepelí (Miroslav Žamboch)
O - Osvětimská knihovnice (Antonio G. Iturbe)
P - Podivný regiment (Terry Pratchett)
R - Risk (Dick Francis)
S - Size 12 and Ready to Rock (Meg Cabot)
T - Tehanu (Ursula K. LeGuin)
U - Účinný lék (Arthur Hailey)
V - Vraždy na čínském jezeře (Robert van Gulik)
Y
Z - Záhada čínského bludiště (Robert van Gulik)

Přečíst 5 autorů různých národností:

1. - Osvětimská knihovnice (Antonio G. Iturbe, Španěl)

2. - Na ostřích čepelí (Miroslav Žamboch, Čech)

3. - Forever Princess (Meg Cabot, Američanka)

4. - Šňupec (Terry Pratchett, Angličan)

5. - Záhada čínského bludiště (Robert van Gulik, Nizozemec)

Přečíst knihy 5 nových autorů, které jsem doposud nečetla:

1. Osvětimská knihovnice (Antonio G. Iturbe)

2. Hlava XXII. (Joseph Heller)

3. The Hunger Games (Suzanne Collins)

4. Pandemie (Jana Vagner)

5. Agnes (Hannah Kent)

Přečíst 5 různých knih, jejichž název obsahuje:
1 slovo - Šňupec (Terry Pratchett)
2 slova - Osvětimská knihovnice (Antonio G. Iturbe)
3 slova - Na ostřích čepelí (Miroslav Žamboch)
4 slova - Vraždy na čínském jezeře (Robert van Gulik)
5 slov - The Bride Wore Size 12 (Meg Cabot)

Smíšené signály

Mimochodem, když jsem se tak včera zmínila o tom pocitu, kdy ve svém novém pěkném flaušovém kabátě kráčíte ulicí s pocitem dámy, a míjí vás chodci v tričkách a tenkých košilích, mnohdy s poněkud podivným výrazem...

Ještě lepší je sledovat obličeje otužilců v tričkách, když jdete říjnovým podvečerem ve svém novém flaušáku a s šátkem pečlivě ovázaným kolem krku, a s labužnickým výrazem okusujete nanuk.

Duhově

V práci už jsem si rozumně zvykla a nevracím se z ní tak orvaná (většinou), mohla bych se tedy konečně dát do nějakého nového úkolu. Žádný velký projekt, ale něco, co by mě donutilo přemýšlet a každý den něco udělat. A zejtra zrovna začíná říjen... 

Tak nějak jsem před týdnem přemýšlela, když mi bleskl hlavou úkol Duhový život. Modrý život je (nejen) vrcholová klasika, většina skautů se s ním určitě někdy setkala - sada sedmi malých denních úkolů ke splnění. O idee za ním vypráví knížka Přístav volá, praktickou stránku představuje Kronika Ztracené stopy. A za každý splněný úkol je svem.

Úkol Duhový život nese poznámku "pro pokročilé". Tři symbolické osmitisícovky v nohách tabulkách mě přece opravňují říkat si pokročilá, zaržála jsem a otevřela nejdřív Calc, abych si v něm vyrobila přehlednou tabulku na hodnocení, a pak konečně i onen úkol.

Po týdnu musím konstatovat, že to bylo... zajímavé.

Oproti Modrému životu, jehož úkoly jsou zadané celkem přesně a jasně, Duhový život pokrývá mnohem širší oblast a je také mnohem obecněji formulovaný. Otužování? No to je pěkný, že jsem se ráno ztýrala studenou vodou, ale co ta věta o přiměřeném oblékání, chodila jsem v mikině a flaušáku a potkávala lidi v tričku, není ten úkol pro dnešek stejně v čudu? Strava? Ano, zelenina k obědu i k večeři je dobrá věc a bod pro mě, ale ta čokoládová tyčinka cestou z práce, a navíc se mi nad ranní kaší dost utrhla ruka s cukrem, tak co s tím? Takže nakonec jediným jasným a spolehlivým bodem zůstává ranní rozcvička. (Jo, ty skvělé rozcvičky, kdy se vší silou snažíte rozhýbat svaly a klouby a přitom do ničeho v miniaturním pokoji nevrazit, nefunět, nenadávat, do ticha zazní křupání vašeho pravého kotníku a vy fakt doufáte, že to váš spolubydlící blaženě zaspí...)

Ty další týdny budou jistě neméně zajímavé. A snad časem i o něco svemově bohatší...

PS: S Duhovým životem se náhodou pěkně sešla i knižní výzva, konkrétně část o barevných obálkách. Stále mi totiž chyběla růžová a fialová, a já nemohla a nemohla najít žádné slušné správně barevné knížky. (Což o to, toho posledního Mediátora od Meg Cabot bych snad nakonec i přečetla a přiznala, ale růžovou obálku maj z mojí knihovničky fakt jenom ty nejhorší dívčí románky, ke kterým se vracet nemíním.)
Až mě osvítila myšlenka - v obálkách všech barev duhy, navíc s krásnými perokresbami, přece vyšly romány a povídky Roberta van Gulika o soudci Ti.
Výzva (nebo přinejmenším její duhová část) je zachráněna!

Nemístná spořivost

Celkem vzato sice devátý skautský zákon ctím a zachovávám, ale (téměř) nic by se nemělo dotahovat do krajnosti. Takové šetření na materiálech třeba.

Téměř už jsem zapomněla na tu veselou příhodu, an jsem přejela po novém žehlícím prkně žehličkou a jeho potah se na dotčené ploše seškvařil, jakož i na nadmíru vtipné čištění té žehličky.
Ale na všechno jsem si vzpomněla, když jsem vyndavala z trouby horký plech a překvapeně zjistila, že mi roztavil chňapku.

Tímto děkuju náhodě, že nemám popálenou ruku, a jdu vymýšlet, jak ten připečený polyester sedřu dolů z toho plechu.

V0303-6-J aneb Závěsy podruhé

Jeden post o tom, kterak jsem svedla lítý boj se šicím strojem a vytvořila nové závěsy na okna, už tu je. Jenže tím to neskončilo. Tím to, zcela v duchu úkolu V0303-6-J-(2,4) Šití na šicím stroji, teprve začalo.

Pak jsem vyprojektovala závěsy alespoň symbolicky uzavírající vstupní otvor z kuchyně do pokoje, v kterémžto architekt hrubým opomenutím neudělal dveře. A taky závěsy odstiňující záři počítačových monitorů od relaxační zóny, kterou je postel.

Ani jedno by v zásadě ničemu nevadilo, kdybych pak tyto projekty nezrealizovala.

Splašila jsem kvůli tomu dvě nebohé majitelky šicích strojů, látkou při rozměřování vymetla jeden obývací pokoj a jednu ložnici, naučila se navíjet spodní nit na dvou různých typech stroje. Naučila jsem se cosi (málo) o důležitosti napětí nitě a naučila jsem se konstruovat plochý šev. Vyvinula jsem nejlepší metodiku zakládání okrajů. Z nekompromisně připrodaného půlmetru látky jsem našila poutka a pásky na svazování. Jen nevím, jak moc podstatu úkolu narušuje to, že řečená poutka přišívám ručně při sledování Dr. House poslouchání Martina Stránského.

Ale už to stačilo.
Cíle bylo dosaženo.

Bydlím v tak dokonale zazávěsovaném bytě, že stačí, aby se venku trochu sešeřilo, a já potmě vážím do zdí, sloupů a látek.

(Jen škoda, že všestrannostní kategorie 2 a 4 už mám zase plné. Myslím, že tu stovku svemů za šití bych si i zasloužila.)

Post scriptum: Je smutné, kolik toho člověk dokáže ušít, než si všimne, že už zase došla spodní nit...

Post post scriptum: Vysvětlivka pro ty šťastné, kteří ještě nestáli šicímu stroji tváří v tvář - bez spodní nitě ta obluda prostě nešije.

Perfekcionalistka

Jedním z důvodů, pro který jsem opovrhovala horoskopy od chvíle, kdy jsem si je dokázala přečíst, byl fakt, že mému zvěrokruhovému znamení se velmi často (možná vždycky) přisuzuje pořádkumilovnost a puntičkářství. Pcháá, pomyslela jsem si vždycky řádně znechuceně a odebrala se pobývat ve svém pokoji, značně připomínajícím interiér příslovečného tanku.

(Nikoliv reálného, vím, to mi kdosi vysvětloval, jaké dalekosáhlé důsledky by to mělo, kdyby byl v tanku nepořádek. Ale úsloví je to takové pěkně zvučné.)

A tak nějak setrvačně jsem si to myslela pořád. Až jsem se dneska přistihla, jak desetkrát denně obcházím své pracoviště a uklízím propisky z desky do kelímku, kancelářské sponky do druhého, papírky třídím a potřebné skládám, nepotřebné vyhazuju...

Aby se mě za chvíli nebyla Tissaia de Vries.

Neptej se

... když nechceš znát odpověď.

"Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?"
"Dobrý den, nemůžete."

Nu což. Řekla jsem si o to.

(Nadpis jsem si půjčila od Chinaski z písničky Láskopad.)

Osmitisícovky

(upravený starší článek, který se omylem vytratil při přenosu ze starého blogu)

Věnovala jsem chvíli pátrání po původních jménech osmitisícovek a výsledkem je seznam s původními i evropskými jmény včetně významu, seřazený sestupně od nejvyšší hory světa. Hleďte a kochejte se.

SAGARMATHA (sanskrt, znamená Tvář nebes) — Qomolangma (čti Čhomolangma, tibetsky, zkomoleno do čínštiny — znamená Matka světa) — Mount Everest (čti everest, ano, žádné i:vrist — po britském zeměměřiči pro Indii siru Georgi Everestovi) 8848 m

LAMBÁ PAHÁR (urdsky, znamená Vysoká hora) - Čhogori (v různých přepisech, např. Čchokori, uměle vytvořeno západními cestovateli ze slov místního jazyka, znamená Velká hora) - Dapsang (původ i význam neznámý) — K2 (pozůstatek po jisté expedici, která si hory v oblasti pojmenovala K1 — K5. Ostatní byly později přejmenovány, Ká dvojce to zůstalo. V nejrůznějších jazykových verzích se používá všude) 8611 m

KANČENDŽANGA (tibetsky, znamená něco jako Pět pokladnic velkého sněhu — odkazuje na pět vrcholů masivu Kančendžangy) – Sewalungma (jazyk Limbu) 8586 m

LHOTSE (význam ani původ jména se mi nepovedlo najít, pokud najdu, dodám později. V přepisech se používá všude) 8516 m

MAKALU (pravděpodobně nepálsky, význam neznámý. Všeobecně používáno) 8462 m

CHO OYU (tibetsky, znamená Tyrkysová bohyně) — Qowowuyag (pravděpodobně čínsky? Význam též Tyrkysová bohyně) 8201 m

DHAULAGIRI (sanskrt, znamená Bílá hora) 8167 m

MANASLU (sanskrt, znamená Hora ducha) — Kutang (původ i význam neznámý) 8156 m

NANGÁPARVAT (častěji Nanga Parbat, sanskrt, znamená Nahá hora) — Diamir (urdsky, znamená Král hor) 8126 m

ANNAPURNA (sanskrt, prý znamená Bohyně sklizně — přiznám se, že mi to připadá podivné) 8091 m

GASHERBRUM I. (urdsky, znamená Krásná hora) - Hidden Peak (anglicky Skrytý štít) 8068 m

BROAD PEAK (anglicky, kupodivu zkomoleno i do čínštiny ) - Faichan Kangrí (jazyk baltí, znamená Široký štít, ovšem našla jsem i zmínku, že jde o jméno uměle vytvořené, jako Čchokori. Přestože je Broad Peak jedním z vrcholů masivu Garherbrum, nějak se vyhnul systému číslování. Zajímavé je, že pouze u masivu Gasherbrum se každý osmitisícový vrchol počítá zvlášť. Hora jednu chvíli nesla označení K3) 8047 m

GASHERBRUM II. (urdsky Krásná hora, etc. Akorát nemá žádný zvučný anglický název, snad s výjimkou označení K4) 8035 m

SHI SHA BANG (též Xixabangma nebo Shisha Pangma, původně tibetsky, znamená Vrchol nad travnatými planinami) — Gosainthan (sanskrt, znamená Svaté místo) 8027 m

Zde končí seznam osmitisícovek. Snad by mezi ně patřily ještě například vedlejší vrcholy Kančendžangy, ale není na mně posuzovat, co je hora a co už ne. Snad i vám znějí osmitisícovky tak nějak mile a zároveň vzdáleně, tak jako mě, když se snažím jejich tibetská, nepálská a urdská jména vyslovit.

Hore zdar!

Post scriptum: Ještě jsem si k původnímu textu dohledala ta zbývající Káčka, která mezi hory rozdělila expedie Thomase Montgomerieho do Karákoramu.

K1 - Masherbrum, 7 821m, Pákistán
K2 - Lambá Pahár, 8 611m, Pákistán/Čína
K3 - Broad Peak, 8 047m, Pákistán/Čína
K4 - Gasherbrum II., 8 035m, Pákistán/Čína
K5 - Gasherbrum I., 8 068m, Pákistán/Čína

Zpětná vazba

Před nějakou dobou jsem začala praktikovat poskytování pozitivní zpětné vazby, kdykoliv k ní najdu důvod. Drobnosti, jako pochválit někomu náušnice nebo poděkovat restauraci za široký výběr mě přístupných jídel. (Potravinová nesnášenlivost je pěkně otravná věc, kamarádi.)

Takže takhle přišla paní, aby mi poděkovala za to, jakým způsobem jsem vyřešila jednu chybu. A protože, zdá se, měla podobné předsevzetí jako já, zacyklily se nám ty poděkování tak, že jsme se z nich dlouho nemohly vymotat :-)

A bylo to moc pěkný, dostat taky od někoho pozitivní zpětnou vazbu.

Hmm...

Z Myščiny a Žížaliny iniciativy opět započala revize Cesty k vrcholům, a když už jsem se tak těmi přidělenými úkoly probírala, usoudila jsem, že bych zase po čase mohla otevřít svoji (pohříchu kratičkou) sčítací tabulku Annapurny a něco do ní doplnit. Třeba tu dodělanou školu, že jo.

Takže jsem našla patřičný úkol Zkoušky, a nestačila se divit - můj titul má hodnotu rovných osm tisíc svemů.
Když jsem posbírala čelist ze stolu, všimla jsem si taky, že je úkol Zkoušky celkem logicky zařazený v kategoriích 2 (vědomostní) a 4 (duchovní), z čehož plyne, že mám tyhle dvě kategorie svemů plné a jedničku a trojku jak vymetenou.

I poznamenala jsem si do dvou sloupečků po dvou ticících svemech, a jdu vymýšlet, kde schrastím ty z fyzičky a sociální.
Celkem jsem teď na 4 413 S. Tadá!

Pár zrzavých copánků #3

To tak pánovi nesu objednané zboží, skenuju a všimnu si ceny.

"Tam se bohužel cena nedávno o něco zvedla," říkám omluvně (a rovnou se psychicky obrním, neb ne každý takovéhle zvěsti nese s klidem, což je v zásadě asi pochopitelné, ale stále nepříjemné).
"No jo, všechno se mění," konstatuje pán filosoficky. "Tak třeba vy jste měla včera dva copánky a dneska máte jenom jeden."

Komu není pomoci

Když jsem přesouvala část své existence do Školního města, usoudila jsem mimo jiné, že je vhodné vlastnit konečně finanční účet. Nic jednoduššího pod sluncem! Vešla jsem na nejbližší pobočku bankovního ústavu, nahrnula se k okýnku a povídám:

"Dobrý den, já bych si u vás chtěla založit účet."
"Jistě," odvětila paní mile, "občanský průkaz, prosím."

V patřičné přihrádce peněženky není. Ruce vjedou do kapes mikiny. Nic. Přední kapsy džínů. Nic. Zadní kapsy džínů. Nic!
Pak mi dojde, že je v kapsičce kabelky, kterou jsem nosila včera...

"Já se hned vrátím," mumlám zahanbeně a upaluju domů (což je naštěstí blízko).

***

O pět let později mě potkává podobná lapálie s přesouváním, čili několi týdnů pečlivě vyčíhávám vzácný moment, kdy otevírací doba bankovního ústavu přesahuje pracovní dobu moji.

Nakráčím suverénně k přepážce a frajersky říkám, že bych potřebovala změnit korespondenční adresu.
"Jistě," odvětí paní mile, "občanský průkaz, prosím."

A mě dojde, že včera na procházce, na kterou jsem nechtěla tahat žádné zbytečnosti, jen o nejdůležitější...

... jsem měla jiný obleček s kapsami.

Kukuřičná pizza

V duchu svojí diplomové práce prošlapávám neprošlapané cesty... zejména ty, které jsou neprošlapané z dobrých důvodů. A pěkně to zahlásím, aby jimi už nikdo nemusel.

Několik týdnů jsem chodila a žumrala, že si konečně musím koupit plech do trouby, protože mám hroznou chuť na pizzu. A když nastal ten slavný den (přiznávám, že můj podíl na akci byl miniaturní), nelenila jsem, hbitě zadělala na muffiny (které jsem omylem svrchu sežehla na uhel) a za dva dny pak na pizzu.

Měla jsem to v plánu přesně podle mého ozkoušeného receptu, ale ke vší smůle jsem nasypala poslední mouku do muffinů a žádný k krámů, které jsem míjela, vhodnou mouku nevedl. V třetím zkoušeném krámě jsem se nakonec rozhodla zaexperimentovat a zakoupila jsem půl kila mouky kukuřičné.

S tou jsem naložila přesně podle receptu.

Výsledkem bylo těsto navýsost drobivé, které jsem se pokoušela vylepšit dalším olejem a vodou, což fungovalo jen částečně. I vymačkala jsem ho na plechu do placky (což se naštěstí celkem dalo), pověřila labužníka jejím obložením, a jala se výsledek péct.

Placka se upekla poněkud nestejnoměrně, kypřící prášek byl zcela zbytečná přísada, a těsto se rozplývalo na jazyku. To, které se nerozplynulo už na vidličce.

Teda ne že by se to nedalo jíst. Bylo to celkem fajn. Ale ne tak fajn, abych to někdy zkoušela podruhý.
(Paradoxní je, že studená chutnala líp. Studená druhý den k snídani chutnala skoro stejně, jako klasická pizza, kterou jste si nechali na druhý den k snídani. Jinými slovy - nic moc.)

The show goes on

Přestěhovat se, ukončit školu, začít v práci, učit se konečně pořádně vařit, je to fofr...
Ale zvyknu si.
Moje kytky si tu už zvykly.

Pár zrzavých copánků podruhé:

To takhle mě v práci jedna paní požádala o pomoc, tak jsem se kolem ní činila, a ona najednou povídá:

"Vy máte ale pěkný copánky..."

A po chvilce dodala s nelíčeným neskonalým úžasem:

"A vám dokonce sluší!"

The show must go on. And so it does.

Hop!

Ha! Konečně můžu říct hop. Tedy vlastně, konečně můžu říct: Dopsala jsem diplomku!
(A tento ve víně vázaný malér byl dokonce hodnocen jako výborný. A pak jsem na výbornou složila i státnice, v kterémžto momentě jsem si začala připadat velmi, velmi surreálně.)

Takže se můžu soustředit na důležitější věci.

Můžu se pořádně zabydlet po stěhování.
Můžu v klidu napsat dlouho rozplánovanou povídku.
Můžu se naučit líp vařit a péct.
Můžu překonat svůj vytrvalostní běžecký rekord. (Což teď, když mě nepohání předstátnicové zoufalství, půjde těžko.)
A spoustu dalších věcí.

Juch!

Závěsy

Rozhodla jsem se rozšířit si spektrum praktických dovedností i zvelebit místo mého momentálního pobytu, a moje volba padla na šití závěsů. Látka byla pracně vybrána, ještě pracněji vydyndána z prodavače, uvedena do stejného prostoru a času se šicím strojem, práce započaly, látka klouže, padá, zjišťuju, že je nepředvídaně těžká, když tu se objeví kritik.

"Hmm. Hlavně ať si s tím závěsem neurveš-"
"??!?" vyděsím se.
"-ostudu."

"Tak to nic, o ostudu nejde. Já myslela garnyž!"

Neříkej hop

dokud nejsi od překonávané prohlubně tak daleko, že do ní v žádném případě vinou škobrtnutí, pádu, tornáda či mírného narušení fyzikálních zákonů nemůžeš zahučet zpátky.

Neříkej, že už máš vlastně hotovou diplomku, když ji zbývá naformátovat a nechat si udělat desky. Co když si budeš chtít nějaký detail ověřit - a nikdo nebude odpovídat?

Neříkej, že už jenom objednat desky, to je formalita. Co když ti řeknou, že název tvé fakulty je moc dlouhý a název katedry jakbysmet?

Neříkej, že už máš hotovou diplomku, když ti obsluha kopycentra slavnostně podá dvě vínovo-stříbrné knížky. Co když ji otevřeš a v obsahu uvidíš místo čísel stránek mnohokrát opakovanou, tučně tištěnou a ovykřičníkovanou chybovou hlášku?

Neoddechuj si, když slavnostně položíš ty práce (po převázaní) sekretářce na stůl. Co když ti v úvodu vypadlo slůvko, které je ke vší smůle nutnou podmínkou pro odevzdání?

Neraduj se předčasně, když jsou (opět) opraveny tištěné exempláře práce. Co když ti pracovní text po opravě nepůjde převést do patřičného formátu?

A je vážně moc super (bez ironie), že se nakonec našla ve škole osoba, která si s tím exportem poradila, ale co když při závěrečné kontrole v systému zjistíš, že se do výsledného dokumentu nepřenesly dva grafy - zrovna ty dva, které shrnují výsledky celého bádání?


Úspěšně vyexportováno, nahráno, ale... víte, já už se fakt bojím zkusit něco říct.
Ale vy určitě víte, co bych říct chtěla. Takže tak.

A vy všichni, kdo jste mi s tímhle ve víně vázaným malérem pomáhali - díky. Díky moc. Budu vám pravidelně leštit svatozář.

Muffiny

To se nemělo stát.
Nemělo se stát, že poté, co dostanu silikonové formičky na muffiny, se mi hned na první pokus povede najít jednoduchý a fakt dobrý bezlepkový recept. (I přes mou neschopnost dodržet postup - ze čtyř pokusů ani jeden nebyl přesně podle receptu - byly všechny výsledky dobré. Tomu se říká Haplovzdorný recept!)

Takže kdykoliv mě popadne chuť na sladké, už brousím po kuchyni, jestli mám suroviny na muffiny.
Jediná věc, která moje nově objevené nadšení pro pečení (a to staré známé pro mlsání) drží na uzdě, je fakt, že se ty silikonové formičky relativně špatně myjou.
Díky i za malý dary.

A to nejdůležitější, samozřejmě - odkaz na onen recept.

Běžecký dresscode

Ale jistě, k běhání (nebo alespoň k určité oblibě této aktivity, což vyřazuje ze slosování školní tělocvik) mě přivedly Vrcholy, konkrétně úkol Vytrvalost maratonského běžce, a teď se k němu díky vzpomínkám na Nangáparvát vracím.

Ovšem jak jsem se kdysi těšívala na to, až na cestě potkám nějakého jiného běžce a spiklenecky se na sebe  usmějeme, neboť spolu sdílíme takovou prima věc, jako běhání (a hlavně ten úžasnej pocit, když člověk doběhne), to mě teď nějak přešlo.

S existencí nespočetného množství knížek a webových stránek o běhání, sportovních obchodů s kolekcemi běžeckého oblečení, nejrůznějšího poradenství a srovnávacích studií všeho vybavení se kolem rojí samí od hlavy k odpružené patě dokonale vybavení běžci, funkční oblečení, na ruce sporttester, v uších empétrojku s pečlivě vybranou motivační hudbou...

... a na mě, která běhám v plátěných tříčtvrťácích a dneska jsem je doplnila fialově proužkovaným svetrem z Tesca, se ani nepodívají. 

A to jsem to od dob nangáparvátského maratonu vylepšila, koupila jsem si slušné běžecké boty.

Plánování

Ze všeho nejdůležitější je všechno si správně rozplánovat, že jo. Takže jsem si včera sepsala promyšlený to-do-list.

A hodil se mi.

Použila jsem ho k odchycení a deportaci pavouka.

Vždycky plánujte, vyplatí se to. Zvlášť arachnofobikům.

Předsudky

Jdu si takhle CHKO, začíná jaro, kdeco se snaží růst, a přede mnou v trávě se něco zamodrá.
"Jéé, co to tam kvete?" vrhnu se k tomu, div si nezakopnu o vlastní nohy, abych objevila-
- papírek od žvýkačky.

***

Jdu si o pár dní později centrem města a přede mnou se otevře trávník.
"To je hrozný, co tam maj odpadků, ti lidi jsou fakt neskutečný - jéé, to jsou různobarevný krokusy!"

Ze všeho nejhorší jsou trpaslíci

Vždycky se musí něco pokazit, viz Murphyho zákon.
Nevím, co po mně klient chce.
Když to vím, nemůžu to najít.
Když to najdu, nejde mi to zadat do počítače.
Když to zadám do počítače, vyskytne se problém s platbou kartou.
A pokud dotyčný neplatí kartou, musím alespoň nějak zamotat tu hotovost.

Takže když jsem dneska obdržela coby platbu dvě padesátikoruny a jedna mi spadla pod pult, skoro jsem to čekala. Profesionálně jsem vrátila nazpět, počkala, až všichni zákazníci odejdou, a teprve pak jsem se vrhla na všechny čtyři a zatápala po zatoulané padesátce.

"Vidím!" zahlásila jsem suverénně a vytáhla - pětikorunu.
"No co to... počkat, tamhle je!" Další tápání prachem a - dvacetikoruna.
"Ale už...!" Šmátrám dál, ale nenajdu už nic.

I usoudím, že bych to měla říct někomu zodpovědnému, jdu a vyvoslím celou příhodu, jak jsem ztratila padesátku a našla jenom pětadvacet korun.

"Vy tam máte trpaslíka, kterej vám rozměňuje?"

Asi. Protože trpaslíci jsou ze všeho nejhorší!

Hlavně nenápadně

Back to school! Totiž, chci říct, zpět ke kořenům, do náruče své alma mater... ech, prostě jsem si sbalila krosnu a vyrazila po delší době do školy na seminář. To je ve své podstatě celkem nedůležité. To, o čem se chci lehce zmínit, je mé přesvědčení, že jíst při výuce se nemá - jakož i to, jak bylo ono přesvědčení atakováno.

(Ne že bych se nikdy nekrmila při vyučování. To ještě na gymplu jednou před bižulí byla hrozná fronta v bufetu, takže kus žvance jsem ukořistila těsně před zvoněním. A tak, když se začalo zkoušet a šťastnému zbytku třídy nebyl zadán žádný úkol, jsem si opatrně lámala sousta a pojídala je.
"No ale!" zabodnul se do mě pohled magistry pedagogiky, "že pořád musíte něco jíst!"
Rudá až za ušima jsem zamumlala, že se hrozně omlouvám.
"Kdyby alespoň bylo po velký přestávce, to bych pochopila, že dojídáte..."
"Ale vždyť zrovna byla," podotknul loajální spolužák.
"Jo aha... Tak klidně papej," pravila uznalá kantorka a vrátila se klidně ke zkoušení.)

Takže jistý precedens už pro to byl, že když přednášející mluvila třetí hodinu v kuse, nabízelo se opatrně rozbalit bagetu, kterou jsme dostali coby občerstvení a která lákavě ležela přímo na lavici, a tiše ji stláskat.

To se ovšem netýkalo mně s mými stravovacími extrabuřty. Takže já, když jsem se rozhodla (ne)narušit přednášku svačinou, jsem potřebovala
1) zhoupnout židli na zadní nohy, abych špičkami prstů dosáhla na svoji krosnu u zdi, a přitáhnout si ji k sobě
2) tiše rozepnout dvě její přezky (...tato studie nám CVAK ukazuje, že technologie CVAK použitá...)
3) přemístit svačinu v chrastícím igelitovém obalu na klín
4) převrátit kabelku třikrát naruby, abych našla manikúru, a nůžkami na nehty rozpižlat onen obal
5) a tiše ukusovat ze svačiny a propadat se hanbou za jeden každý drobek, který mi spadne na klín.

Hlavně nenápadně.

(To jenom abyste věděli, že stále vykazuju základní životní funkce - dýchám, jím, píšu.)

Pár zrzavých copánků

Předem musím poznamenat, že mám svou práci - tedy, zatím ještě praxi, ale víte, co mám na mysli - fakt ráda. Upřímně mě těší, když můžu někomu pomoct a správně poradit. Ale někdy jsem s tím, co vím, prostě v koncích.

To jsme se dneska takhle s jedním pánem dobrali téměř k řešení a já mu přinesla dva ve své podstatě stejné spreje.
"No, já nevím," pravil pán mile, "který mi doporučíte? Vy máte copánky, vy tomu určitě rozumíte."


(Ale nakonec, proč ne. On odešel rozradostněn, že má, co potřebuje, a já měla radost, že je na mě někdo pro změnu milej.)

Bezlepkové perníčky

Zrovna jsem si říkala, že nějak nemám, o co zajímavého bych se na blogu podělila, mám se tak nějak pořád stejně praxovně a diplomkově, ohledně lezení se můžu zmínit akorát o tom, jak jsme měly v kavárně oddílovou radu a já využila té příležitosti k vyšlápnutí šestnácti pater pěšky (šestnáctkrát dvacet je tři sta dvacet a plus ještě nějaké schody okolo dělá 7 S na Annapurně, po svemu za padesát schodů). A pak mi došlo, že jsem úplně zapomněla na tradiční perníčkový post.

Takže zaprvé, recept. (Miniaturní dávka, protože jsem nevěděla, co to udělá, a zkazit najednou kilo Jizerky bych si neodpustila.)

• 100g moučkového cukru
• 1 vejce
• 40g másla 
• 80+g medu  
• 250g hladké mouky 
• 1 (?) lžička jedlé sody   
• tlučené perníkové koření   

Coby mouku jsem použila původní Jizerku, perníkové koření jsem tentokrát vyštrachala směs od Vitany. Ruka se mi utrhla se sodou (následkem čehož se perníčky v troubě nafoukly do fascinujících rozměrů, následně splaskly a byly poněkud deformované, takže bylo nakonec úplně jedno, jaká vykrajovátka jsem použila), s perníkovým kořením (díky čemuž byly méně sladké a víc kořeněné a vůbec mi to nevadilo). Cíleně jsem přidávala med, protože Jizerka asi víc saje vodu než klasická mouka nebo já nevím co, ale podle původního receptu těsto vůbec nedrželo pohromadě. Tak jsem od oka přidala ještě nějaký med, a pak už to bylo fajn.

Pekla jsem na 190°C a byla jsem z toho divoká. Várka první, dvanáct minut - lehounce připálená. Várka druhá, deset minut - dobrá, ale přece jen maličko víc, než jsem chtěla. Várka třetí, devět minut - lehce připálená. Várka čtvrtá, osm minut - nejlepší na konec. Budu muset v téhle troubě dělat víc experimentů, abych jí přišla na kloub.

Další experimenty naznačují, že ten problém s konzistencí nedělá v prvé řadě Jizerka, ale med. Když jsem pekla z medu krásně tekutého, do čaje ideálního a značně fotogenického, těsto i po přidání mouky navíc normálně teklo. Takže - nevěřte nikomu a vyexperimentujte si to sami! Ať vás provází Síla.