Když jsem přesouvala část své existence do Školního města, usoudila jsem mimo jiné, že je vhodné vlastnit konečně finanční účet. Nic jednoduššího pod sluncem! Vešla jsem na nejbližší pobočku bankovního ústavu, nahrnula se k okýnku a povídám:
"Dobrý den, já bych si u vás chtěla založit účet."
"Jistě," odvětila paní mile, "občanský průkaz, prosím."
V patřičné přihrádce peněženky není. Ruce vjedou do kapes mikiny. Nic. Přední kapsy džínů. Nic. Zadní kapsy džínů. Nic!
Pak mi dojde, že je v kapsičce kabelky, kterou jsem nosila včera...
"Já se hned vrátím," mumlám zahanbeně a upaluju domů (což je naštěstí blízko).
***
O pět let později mě potkává podobná lapálie s přesouváním, čili několi týdnů pečlivě vyčíhávám vzácný moment, kdy otevírací doba bankovního ústavu přesahuje pracovní dobu moji.
Nakráčím suverénně k přepážce a frajersky říkám, že bych potřebovala změnit korespondenční adresu.
"Jistě," odvětí paní mile, "občanský průkaz, prosím."
A mě dojde, že včera na procházce, na kterou jsem nechtěla tahat žádné zbytečnosti, jen o nejdůležitější...
... jsem měla jiný obleček s kapsami.
Žádné komentáře:
Okomentovat