(ano, dobře, slíbila jsem, že nejdřív vyjde článek v časopise, ale ...)
Jeden
z důvodů, proč tak ráda jezdím do Británie, je prostě to, že se tam
mluví anglicky. V kterékoliv jiné zemi, kde jsem kdy byla, jsem buď
jejich jazyk příšerně kazila (viz Německo, Rakousko, myslím, že ve
Švýcarsku už jsem se ani nesnažila), nebo jsem prostě spoléhala na to,
že mně k vůli budou mluvit anglicky (Skandinávie, Francie, Itálie a jak
řečeno, Švýcarsko). Jazyk, kterým se mluví v Británii, vcelku slušně
ovládám, a tudíž se z jejich strany nemusím dožadovat žádných
milosrdenství. A to se mi prostě líbí.
Ale někdy je to taky na draka.
Nebudu
tu teď vyprávět, jak jsem překládala půlku výkladu v palírně whisky,
ani jak jsem sháněla skotskou jednolibrovou bankovku. Počkejte do srpna.
Teď jsem si ale vzpomněla, jak jsem cvičila umění konverzace večer ve
skotském Falkirku.
Bydleli jsme v hotýlku, o kterém nám bylo
řečeno, že leží na okraji města Falkirk. Kolem byly jenom silnice,
pastviny pro koně a jedno zahradní centrum. Jednoho večera jsme se
rozhodli, že si před večeří uděláme procházku a zkusíme někde najít
Falkirk. Tušili jsme ho někde za kopcem, od kterého nás dělila silnice,
museli jsme se tedy nejdřív dostat na druhou stranu. Naštěstí jsme
spatřili podchod.
V tom podchodu seděla partička místní mládeže,
už od pohledu lehce pod vlivem. Ale byli jsme čtyři, z toho dva silní
muži, takže jsem doufala, že k žádnému incidentu nedojde. Nedošlo.
Jediné,
k čemu se parta odhodlala, byl dotaz "Are you American?" Neodpověděli
jsme. Následovalo nesrozumitelné drmolení – to jsem otipovala na žádost o
pár drobných – a pak někdo znovu zavolal "Are you from the U.S.?" Naše
mlčení si pravděpodobně vyložili jako souhlas. Parta začala
entuziasticky skandovat "Obama! Obama! ObamaObamaObama!!" Jméno onoho
pána, mnohokrát opakované, slité do jediného dlouhého slova a zesílené
ozvěnou v podchodu se za námi neslo ještě kus cesty.
Pak jsme zabloudili na hřbitově a dlouho fotili jedno malebný stádečko koní, až přišel čas vrátit se oním podchodem zpátky.
Scénář
byl obdobný. Každý z party se zvlášť zeptal, jestli jsme
Američani/jestli jsme ze Států, a pak nás vyprovázeli vyřváváním páně
Obamova jména. Důstojně mlčíc jsme je ignorovali a šli dál. Jedna
dívčina se ale nehodlala vzdát tak snadno. Vyběhla za námi dokonce kus z
podchodu (!!), aby se mohla znovu zřetelně zeptat "Are you American?"
To už jsem nevydržela. Obrátila jsem se k ní a nasadila nechápavý výraz. "Ich verstehe nicht."
Od své první německé lektorky (kde jsou ty časy) jsem pochytila lehce saskou výslovnost, takže to znělo jako Iš vrštée ništ.
Slečna
si to ale zřejmě vyložila jako Yankeeský dialekt a zeptala se ještě
jednou: "Are you from the U.S.?" Z tunelu se ozvalo nezřetelné
"ObamaObamaObama!"
"Ich verstehe nicht, sie müssen Deustch
sprechen! Ich verstehe nicht!" zakvílela jsem na ni, využila jejího
němého překvapení a odešla.
