O užitné hodnotě ovcí

Jsou laboratoře, ve kterých se dá najít mnoho zajímavých látek, a co hůř, jsou laboratoře, ve kterých nafasujete alchymistické návody, podle kterých máte ony tajemné substance zpracovat v cosi hodnotného.

A tak mísíme obsahy tajemných stojatek, mimo doslech vrchního alchymisty o této činnosti trousíme poznámky, které ne vždycky překypují úctou, a řečený vrchní alchymista chodí kolem a čas od času vhodně mířenými otázkami testuje naše povědomí o řemesle.

"Z čeho se dělá adeps lanae hydrogenatus?" táže se zvídavě jednoho kolegy.
Tento vypadá poněkud zaskočen, ale otázku neprodleně řeší: "Z adeps lanae? Čili z tuku z ovčí vlny?"
Vrchní alchymista je asi mírně zklamán správnou odpovědí, neb pokračuje: "A z čeho se získává adeps lanae?"
Kolega už našel ztracený vnitřní klid: "Z ovčí vlny." A odhaliv směr otázek páně alchymisty, dokončí řetěz bez nápověd: "A ovčí vlna je z ovcí."

***

O týden později se pracuje zase s jinými recepturami, a dojde mimo jiné i na jecoris aselli unquentum compositum, čili složenou mast s rybím olejem.
Mícháme, mícháme, tušíme, že lepší už to nebude, a chceme výsledek odevzdat. A tak si vyčíhám vrchního alchymistu a bez zbytečných řečí zaútočím.

"Jak máme adjustovat tu mast s tou rybou?"

(A toto bych si měla pětkrát přeříkat vždycky, než se půjdu pobavit na facebookovou stránku Hlášky z lékárenského prostředí.)

Profesní deformace

Přesně to mě napadlo, když jsem si uvědomila, že se sáčkem ledu v loketní jamce sedím u počítače a pročítám klinické studie, abych zjistila, na kterou složku té desinfekce, kterou mě polili před odběrem krve, existují alergie.
No, co už.

Dobrý pocit

Málokdy se pokouším namalovat si na hlavu nějakej slušnější obličej, protože tyto snahy se zhusta míjejí účinkem. Čas od času to ale přece jen zkusím, příkladně u příležitosti vystoupení, divadla, plesu a tak všelijak podobně.

Nikdy si ale nejsem jistá, jestli můj pocit, že výsledek vypadá patřičně, není vážně jenom pocit. A tak, když vyjdu po akci z koupelny a střetnu se s pohledem prvního kritika, který si mě zkoumavě prohlíží, od přírody zakrslá sebedůvěra pohotově nalistuje citát z knížky Andrzeje Sapkowského Krev elfů.

"Ciri! Co to máš za neřád na očích?“ 

A na to je pak trochu krátké i kritikovo zodpovědné ujištění, že vypadám dobře.

Třeba se jednou dopracuju až do momentu, kdy budu své sebedůvěře moct odhodlaně odseknout: "To je můj dobrý pocit, strýčku Vesemire!"

Romance o kostkované sukni

(Ve škole nás učili, že balada končí špatně a romance dobře. Tož tak.)

Od první lekce irských tanců absolvované na východě jsem si matně a nejasně říkala, že bych si nějakou kostkovanou sukni vlastně taky mohla pořídit. Na tancování a příležitostně i na civilní nošení. Třeba nějakou takovou.
To dost rychle přerostlo v přesvědčení, že takovou sukni vlastně potřebuju děsně nutně, a tak jsem po ní začala pátrat. Čas od času jsem prošmejdila přilehlé obchody s oblečením, nějaké ty secondhandy, když mi došlo, že tartan není právě in a šance na jeho zjevení v buticích je poměrně nízká, jednou nebo dvakrát jsem uskutečnila velkou výpravu po všech krámech, o kterých jsem věděla.
(Kdo se mnou byl někdy nakupovat oblečení a ví, jak hlubokou nechuť k této činnosti chovám, nechť tiše žasne.)
Nic. Za celé tři roky a nějaký měsíc navrch nic, krom jedné žluté, extra krátké a extra aušusové. Mám ji, ne že ne, ale už se vytahala tak, že mi na bocích drží na nedůvěryhodné čestné slovo. A v takovém kostýmu já tancuju nerada. Ještěže byla taky extra levná.

Dneska jsem přišla do šatny, abych se převlékla do něčeho na generálku vystoupení, a dvě kolegyně tam rokují nad kostkovanou sukní. Ponořím se do hloubi svého batohu, lovím šaty, rukavičky a kobercovku, když-

"Haplo? Nechtěla bys sukni?" volají na mě a podávají mi ji. Fascinovaně si ji oblékám, a ona mi dokonce je.
"Co bys chtěla za protihodnotu?" ptám se zhypnotizovaně majitelky a ona se usmívá.
"Aby se ti dobře nosila? Hele, stejně je ze sekáče..."

Zázraky se dějou.

Už zase

Sedím si tak poklidně v čekárně u doktora, dělám, co se tak v čekárně dělává (ano, správně, zírám do podlahy a nudím se), když se otevřou dveře ordinace, vyjde z nich dáma, vykulí na mě oči a dramaticky praví:

"Ha!
...
...
...
...
...
Já se moc omlouvám, já jsem si vás spletla s jednou paní... ale vy jste jí hrozně podobná, ona i brýle nosí takový..."

Zřejmě je čas, abych s tím svým tuctovým obličejíčkem něco provedla.
Ale co...?