Romance o kostkované sukni

(Ve škole nás učili, že balada končí špatně a romance dobře. Tož tak.)

Od první lekce irských tanců absolvované na východě jsem si matně a nejasně říkala, že bych si nějakou kostkovanou sukni vlastně taky mohla pořídit. Na tancování a příležitostně i na civilní nošení. Třeba nějakou takovou.
To dost rychle přerostlo v přesvědčení, že takovou sukni vlastně potřebuju děsně nutně, a tak jsem po ní začala pátrat. Čas od času jsem prošmejdila přilehlé obchody s oblečením, nějaké ty secondhandy, když mi došlo, že tartan není právě in a šance na jeho zjevení v buticích je poměrně nízká, jednou nebo dvakrát jsem uskutečnila velkou výpravu po všech krámech, o kterých jsem věděla.
(Kdo se mnou byl někdy nakupovat oblečení a ví, jak hlubokou nechuť k této činnosti chovám, nechť tiše žasne.)
Nic. Za celé tři roky a nějaký měsíc navrch nic, krom jedné žluté, extra krátké a extra aušusové. Mám ji, ne že ne, ale už se vytahala tak, že mi na bocích drží na nedůvěryhodné čestné slovo. A v takovém kostýmu já tancuju nerada. Ještěže byla taky extra levná.

Dneska jsem přišla do šatny, abych se převlékla do něčeho na generálku vystoupení, a dvě kolegyně tam rokují nad kostkovanou sukní. Ponořím se do hloubi svého batohu, lovím šaty, rukavičky a kobercovku, když-

"Haplo? Nechtěla bys sukni?" volají na mě a podávají mi ji. Fascinovaně si ji oblékám, a ona mi dokonce je.
"Co bys chtěla za protihodnotu?" ptám se zhypnotizovaně majitelky a ona se usmívá.
"Aby se ti dobře nosila? Hele, stejně je ze sekáče..."

Zázraky se dějou.