Málokdy se pokouším namalovat si na hlavu nějakej slušnější obličej, protože tyto snahy se zhusta míjejí účinkem. Čas od času to ale přece jen zkusím, příkladně u příležitosti vystoupení, divadla, plesu a tak všelijak podobně.
Nikdy si ale nejsem jistá, jestli můj pocit, že výsledek vypadá patřičně, není vážně jenom pocit. A tak, když vyjdu po akci z koupelny a střetnu se s pohledem prvního kritika, který si mě zkoumavě prohlíží, od přírody zakrslá sebedůvěra pohotově nalistuje citát z knížky Andrzeje Sapkowského Krev elfů.
"Ciri! Co to máš za neřád na očích?“
A na to je pak trochu krátké i kritikovo zodpovědné ujištění, že vypadám dobře.
Třeba se jednou dopracuju až do momentu, kdy budu své sebedůvěře moct odhodlaně odseknout: "To je můj dobrý pocit, strýčku Vesemire!"
:-) já se nikdy nemalovala, až v půlce druhýho těhotenstvá, kdy jsem si připadala neohrabaná a k ničemu jsem usoudila, že budu aspoň hezká, okolí zíralo a všichni vrhali zkoumavý pohledy, nejdřív jsem nevěděla co s rukama a nohama a teď jsem ve fázi - vlezte mi všichni na záda, protože já jsem spokojená
OdpovědětVymazatAno, přesně do té fáze bych se taky potřebovala dostat :-)
VymazatPodobnej pocit zažívám se sukní. Jsem jednoznačně kalhotová. Do práce v sukni - to už je hodně dlouho tabu. I když bych měla chuť na změnu, sebevědomí to sabotuje.
OdpovědětVymazatNa sukně si už začínám pomalu zvykat, ale taky to trvalo. V oktávě jsem jednou přišla do školy v sukni, a myslela jsem, že se zblázním, protože na mě celá třída zírala.
VymazatA bylo mi vysvětleno, že za těch sedm a půl roku mě poprvé vidí v sukni, tak že si to musí užít :-)
Něco podobného mě asi taky čeká. Nevím, jestli neuteču... :o)
Vymazat