There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

pátek 25. ledna 2013

Naivka

Už bych měla tušit, že definování podmínek pro připuštění k předtermínu ještě neznamená, že se nějakej přetermín vypíše.

Že když vyučující praví, že hodnocení prací nám pošle mailem, je zbytečné nervovat se prázdnou schránkou - ony ty výsledky taky můžou viset na webu.

Že když vyučující slíbí vypsat termíny v úterý na papír, nesmí mě překvapit, když se vypíšou o víkendu do systému. (O víkendu, během kterého nemáte přístup na internet, samozřejmě.)

Už bych měla.

pátek 18. ledna 2013

Něco za něco

...a celkem nic.

Když na podzim vyšlo najevo, že nás opět čekají celodenní laboratoře, navíc začínající v ukrutných sedm ráno, rozhodla jsem se konat. Provedla jsem průzkum trhu a konečně jsem si pořídila termohrnek, který má proti mojí malé protékající termosce tu výhodu, že se nechá do školy pohodlně donést v ruce.

I nosila jsem ho na přednášky a semináře, aj do technologické laboratoře, celkem asi deset dní jsme spolu šťastně strávili, a pak nadešly ony dlouhé krutě brzké laborky. Navařila jsem si do hrnku čaje, donesla ho do laboratoře, pečlivě uložila do stolu ke svým věcem...
...a když jsem si ony věci zase vyzvedávala, hrnek nebyl.

Během polední pauzy mě kolegyně, které se mnou sdílely pracovní úkol a tím i stůl, ujistily, že hrnek tam je. Řekla jsem ti tedy, že jsem to ale žirafa kapská, přehlídnout hrnek ve stole, to je mi podobný. Jo, jenže po obědě, když jsem se do stolu dívala znovu, po hrnku ani stopy. Ptala jsem se kolempracujících, laborantky, pátrala jsem v okolních stolech, nic. Po hrnku se slehla zem. Jako poslední pokus jsem se ještě mailem tázala spolužáků, jestli si ho někdo třeba omylem nevzal nebo o něm neví, ale ani mě nepřekvapilo, když odpověď nepřišla.

(Abych nekřivdila, jedna přišla, ale to si jen jedna kolegyně ověřovala, že jsem ho fakt nenašla.)

Toto celé se odehrálo v listopadu. Celý prosinec a kus ledna jsem chodila do školy s termohrnkem půjčeným od Spolubydly a nosila jsem ho jen na přednášky a semináře, kde byl celou dobu přede mnou na lavici. A vědomí, že bych bývala mohla mít teplý čaj i v laborce, ale nemám, mě pěkně štvalo. A tak, když jsem v lednu šla kolem regálu s termohrnky za cenu nižší, než jsem kdy kde viděla, usoudila jsem, že nemám na co čekat, zakoupila jsem vlastní exemplář a ten Spolubydlin s vřelým díkem vrátila.

Potud dobrý.

A bylo by to dobrý pořád, kdyby dneska nepřišel mail, že se v oné laborce našel stříbrný termohrnek.

Cestou pro výsledky zápočtu jsem se tedy stavila i na dotyčné katedře, abych zjistila, že - ó hrůzo - je to fakt moje nešťastná čajová nádoba. Podivím se, že se nenašel dřív, a laborantka bručí, že zamčené sekce stolů s laboratorním sklem tak často neuklízí. Hájím se, že já ho mezi sklo nestrčila, a sekretářka katedry se směje.
A já si jsem konečně zcela jistá, že tentokrát za ztrátu hrnku nemůžu.

A už mě pár lidí utěšovalo, že když jsem tedy ten zápočet nenapsala, tak se mi alespoň vrátil hrnek. Jo, ale já si zrovna minulej tejden koupila novej, takže k čemu mi to je?

(Název článku je parafrází na nezmaří píseň Něco za něco. Tak, a teď bude strašit v hlavě i vám. Alespoň pokud ji znáte, online ji nemůžu najít.)

pátek 11. ledna 2013

Zpěv

Sedíme si tak v klubovně, pilujeme novou píseň, kytaristka už už sahá do strun, ale já to ještě musím zkazit.
"Počkejte - kde přesně je to ´šílím, šílím´? Jak vysoko?"

Zbytek sboru se po sobě podívá.
"No to nikdo neví, to musíme teprve chytnout."
"Kdo to chytne první, zvedne ruku!"

A pak už kytaristka do těch strun uhodila a ve čtyřech jsme si pěkně čtyřhlasně zašílely. Jen kdyby se nám konečně povedlo udělat z toho jednohlas.

úterý 8. ledna 2013

Jeden a půl tanečníka

U zamčených dveří tanečníko sálu jsem se cestou na trénink potkala s V., mířícím za stejným cílem. Chvilku jsme si povídali, jenže - V. po nemoci, já před nemocí, rychle jsme přešli k synchronnímu chraptění a posmrkávání.

Za nějakou chvíli se na obzoru objevila další kurzistka, pozdravila a rovnou povídá: "Ale dneska tancuju jenom tak napůl, byla jsem nemocná a ještě nejsem úplně v pořádku."

Analyzuju situaci, rychle sčítám a výsledek je jasný.
"Jestli se tohohle přesvědčení budeš držet, tak my, jak tady jsme, děláme dohromady přesně jeden a půl tanečníka."

pondělí 7. ledna 2013

Ta chvíle...

Ta chvíle, kdy litujete, že jste úkol Myšlenky a citáty mohli vypracovat líp...
Ta chvíle, kdy byste inkoustovou bombičku do pera vyvažovali zlatem...
Ta chvíle, kdy z domácnosti zmizí veškerý čistý, nezmuchlaný, slušně vypadající papír...
Ta chvíle, kdy věc v dosahu nejpodobnější stužce je šňůra na prádlo...

...dva týdny po Vánocích a já ještě nemám připravené všechny vánoční dárky!

(Tedy, teď už jo. A když si tak vzpomínám, jak jsme předloni slavili Vánoce v březnu, se to ani zdaleka neblíží rekordu...)

úterý 1. ledna 2013

Pour féliciter

Nakonec byl Silvestr nejlepším slavnostním dnem, konečně jsme se sešli doma, v komorní sestavě introvertů, kteří spokojeně sedí ponořeni každý ve vlastních myšlenkách, přičemž pověřená osoba se stará, aby nedošel čaj.

"Tak čau," pravil Pachatel úklidu a podal nám skleničky sektu.
"Čau," kývla mamka.
"Čaute," vzala jsem si taky, a to bylo asi tak ono.
Letos... totiž loni... ech, prostě tyto prázdniny jsem jaksi nebyla schopna nafotit fotku na přání všeho nejlepšího, jak bylo jinak poslední roky mým zvykem.

Přeju vám tedy, přátelé, čtenáři, poutníci, kolemjdoucí, všechno nejlepší do nového roku bez obrazového doprovodu, ale upřímně. Pour féliciter!