Něco za něco

...a celkem nic.

Když na podzim vyšlo najevo, že nás opět čekají celodenní laboratoře, navíc začínající v ukrutných sedm ráno, rozhodla jsem se konat. Provedla jsem průzkum trhu a konečně jsem si pořídila termohrnek, který má proti mojí malé protékající termosce tu výhodu, že se nechá do školy pohodlně donést v ruce.

I nosila jsem ho na přednášky a semináře, aj do technologické laboratoře, celkem asi deset dní jsme spolu šťastně strávili, a pak nadešly ony dlouhé krutě brzké laborky. Navařila jsem si do hrnku čaje, donesla ho do laboratoře, pečlivě uložila do stolu ke svým věcem...
...a když jsem si ony věci zase vyzvedávala, hrnek nebyl.

Během polední pauzy mě kolegyně, které se mnou sdílely pracovní úkol a tím i stůl, ujistily, že hrnek tam je. Řekla jsem ti tedy, že jsem to ale žirafa kapská, přehlídnout hrnek ve stole, to je mi podobný. Jo, jenže po obědě, když jsem se do stolu dívala znovu, po hrnku ani stopy. Ptala jsem se kolempracujících, laborantky, pátrala jsem v okolních stolech, nic. Po hrnku se slehla zem. Jako poslední pokus jsem se ještě mailem tázala spolužáků, jestli si ho někdo třeba omylem nevzal nebo o něm neví, ale ani mě nepřekvapilo, když odpověď nepřišla.

(Abych nekřivdila, jedna přišla, ale to si jen jedna kolegyně ověřovala, že jsem ho fakt nenašla.)

Toto celé se odehrálo v listopadu. Celý prosinec a kus ledna jsem chodila do školy s termohrnkem půjčeným od Spolubydly a nosila jsem ho jen na přednášky a semináře, kde byl celou dobu přede mnou na lavici. A vědomí, že bych bývala mohla mít teplý čaj i v laborce, ale nemám, mě pěkně štvalo. A tak, když jsem v lednu šla kolem regálu s termohrnky za cenu nižší, než jsem kdy kde viděla, usoudila jsem, že nemám na co čekat, zakoupila jsem vlastní exemplář a ten Spolubydlin s vřelým díkem vrátila.

Potud dobrý.

A bylo by to dobrý pořád, kdyby dneska nepřišel mail, že se v oné laborce našel stříbrný termohrnek.

Cestou pro výsledky zápočtu jsem se tedy stavila i na dotyčné katedře, abych zjistila, že - ó hrůzo - je to fakt moje nešťastná čajová nádoba. Podivím se, že se nenašel dřív, a laborantka bručí, že zamčené sekce stolů s laboratorním sklem tak často neuklízí. Hájím se, že já ho mezi sklo nestrčila, a sekretářka katedry se směje.
A já si jsem konečně zcela jistá, že tentokrát za ztrátu hrnku nemůžu.

A už mě pár lidí utěšovalo, že když jsem tedy ten zápočet nenapsala, tak se mi alespoň vrátil hrnek. Jo, ale já si zrovna minulej tejden koupila novej, takže k čemu mi to je?

(Název článku je parafrází na nezmaří píseň Něco za něco. Tak, a teď bude strašit v hlavě i vám. Alespoň pokud ji znáte, online ji nemůžu najít.)