Zbožíznalectví

Před nějakou dobou jsem si vybírala nový spacák. Věděla jsem o něm všechno - jak je dlouhý, široký,  z jakých materiálů, jak ho skladovat, teplotu komfortu, dolního extrému, horního extrému, kolik váží, kolik měří sbalený v obalu. Všechno. A zamířila jsem tedy do prodejny coby zákazník, který rozumí tomu, co chce, a taky si přesně to, co chce, koupí.

Hapla: "Dobrý den, přišla jsem si koupit Ten spacák."
Prodavačka: "Jo. Jakou barvu?"
Hapla: "...uchm?! É... a v jakejch je?"

(Dostala mě dokonale.
A mám teď zelenej spacák.)

Perspektiva

Se svým věčným a neslábnoucím strachem z nových kolektivů, nových lidí, jsem měla hrůzu z vidiny, že prostě přijdu na trénink místní taneční skupiny a vysvětlím jim, že s nima chci taky tancovat. Že jsem sice z jiné taneční školy, neznám ani jeden soutěžní tanec a téměř neumím stepovat, ale stejně byhc s nima chtěla tancovat. Čistokrevný horor.

Původně jsem chtěla prázdniny využít k vylepšení techniky a vypilování svých základů stepu, abych pozvedla svoji taneční hodnotu. A tak jsem taky napsala jedné kamarádce tanečnici z dotyčné skupiny, jestli náhodou neví, kde bych si mohla step zkusit na znějící podlaze.

"No, dneska večer máme trénink, tak přijď, stepovat se tam dá."

Ani jsem se nestihla pořádně vyděsit, a entrée do skupiny mám zdárně za sebou. Naučila jsem se nové názvy kroků a strukturu jejich tréninku. A místo další epizody samostatného tréninku mám na nějakou dobu zase taneční perspektivu.

Prima.