Pak jsem vyprojektovala závěsy alespoň symbolicky uzavírající vstupní otvor z kuchyně do pokoje, v kterémžto architekt hrubým opomenutím neudělal dveře. A taky závěsy odstiňující záři počítačových monitorů od relaxační zóny, kterou je postel.
Ani jedno by v zásadě ničemu nevadilo, kdybych pak tyto projekty nezrealizovala.
Splašila jsem kvůli tomu dvě nebohé majitelky šicích strojů, látkou při rozměřování vymetla jeden obývací pokoj a jednu ložnici, naučila se navíjet spodní nit na dvou různých typech stroje. Naučila jsem se cosi (málo) o důležitosti napětí nitě a naučila jsem se konstruovat plochý šev. Vyvinula jsem nejlepší metodiku zakládání okrajů. Z nekompromisně připrodaného půlmetru látky jsem našila poutka a pásky na svazování. Jen nevím, jak moc podstatu úkolu narušuje to, že řečená poutka přišívám ručně při
Ale už to stačilo.
Cíle bylo dosaženo.
Bydlím v tak dokonale zazávěsovaném bytě, že stačí, aby se venku trochu sešeřilo, a já potmě vážím do zdí, sloupů a látek.
(Jen škoda, že všestrannostní kategorie 2 a 4 už mám zase plné. Myslím, že tu stovku svemů za šití bych si i zasloužila.)
Post scriptum: Je smutné, kolik toho člověk dokáže ušít, než si všimne, že už zase došla spodní nit...
Post post scriptum: Vysvětlivka pro ty šťastné, kteří ještě nestáli šicímu stroji tváří v tvář - bez spodní nitě ta obluda prostě nešije.
Žádné komentáře:
Okomentovat