No dobře, má podobnost s Malým princem je dosti okrajová a těch květin mám víc, ale to nevadí. Teď nemyslím na květiny (třeba na těch pět ibišků a gloxinii, co mi stojí doma na stole), ale na Květinu. Tu, co mám od babičky už dávno, léta letoucí. Tu, která mi v pokoji odhodlaně přežívá veškerou nepéči a strádání. Tu, kterou jsem si pro její odolnost odvezla i na kolej, aby Květina nalapala trochu vysokého vzdělání. Tu, která nedávno, poprvé za ty roky, nasadila na květ.
Tu, kterou jmenovitě mi dneska Pachatel úklidu vyčetl, že vlastním. Při stěhování z koleje mu nevadí nošení přepravek a igelitek, nevadí mu tahat se s ledničkou na rudlu, nevadí mu auto naprásknuté po střechu, vadí mu Květina.
(Situaci neprospělo ani to, že na krátký přejezd jsem Květinu zapomněla držet, Pachatel úklidu říznul zatáčku a něco hlíny se rozsypalo k zadnímu sklu.)
Chyběla by mi,
Květinu nedám. Howgh.
(Mimochodem - Květina je hoya. Každý majitel pokojových rostlin má vlastní tip na "zaručenej plevel, co vydrží absolutně všechno". Můj tip je hoya.)
Žádné komentáře:
Okomentovat