aneb Vypadáš jak zadek od kola!
(Nový rok, nové vydání Táborového kaleidoskopu!)
I letos jsem to měla na tábor s odvozem autmo (nevím, jestli ta výluka je pořád ještě, nebo už zase!), veselé příhody na železnici v první fázi cesty zasáhly hlavně některé spolucestující, zatímco o mne ledva štrejchly, takže dobré. Dokvačím na tábořiště, podivím se hamakám v hamakovém háji, které jsou vybavené i stříškou z celty, a natáhnu si mezi stromy tu svoji (novou s popruhy, juch).
Říkáme si, že by bylo fajn zahrát si ringo. Leč ouvej, síť zatím nestojí, byť všechny propriety jsou připraveny... ale počkat, proč ouvej? Z každého týmu se jeden silný dobrovolník postaví ke kůlu, drží síť na svém místě a snaží se počítat skóre. A jak se to, panečku, hraje.
Táhnu se z večerní rady v teepee do své převlékárny a z převlékárny do hamaky, kochám se noční oblohou a všimnu si na ní objektu, který není hvězdou - na to se příliš rychle pohybuje.
Pokusím se vzpomenout na tabulky s časy a směry, které si před svým táborem chystal H., soudím, že mám asi pravdu, a odbočím ke stolu, u kterého sedí hlídka.
"Koukejte, holky, ISS," šeptám jim, ukazuju zářící bod a chvilku si povídáme o tom, jak daleko, vysoko a rychle Mezinárodní vesmírná stanice létá. Pak jim s pocitem hrdosti ukážu ještě Labuť, kterou jsem objevila den předtím, a Severní korunu, a spokojeně odcházím spát.
Ráno v nočním deníku najdu poděkování :-)
Historie skautingu je podaná formou muzea a já jsem jedním muzejním exponátem, oddělené celtou představujeme s D. Rakšu a Jiřího Navrátila, ona pouští záznam Navrátilova vyprávění, já v mezičase buším lžící do plechového kbelíku morseovku. Role jsme si nerozdělily, ale když se přistihnu, že vyklepávám "Rakšo, jsi tam?", budu asi Navrátil já. Je to čest.
Večerního zpívání v teepee není mnoho, ale když už se naskytne, s potěšením zaznamenám, že v oddíle roste nová generace kytaristek. Pak se ale rozprchnou za jakýmsi programem a kytary zůstanou v teepee... Tak dlouho na ně žádostivě zírám, až mě kdosi vybídne, ať slušně zaklepu na vedlejší týpko a dovolím se, jestli si nějakou můžu půjčit. A můžu, odpoví mi majitelka krásného modře lakovaného jumba.
Jumbo. S úzkým krkem, přinejmenším úzkým pro mě, která trénuju na španěle. Jaj.
Ale i tak si ji vezmu, vylovím z paměti všechny tři písničky, které umím z hlavy, a přidám ještě tři nebo čtyři ze zpěvníku, než je čas věnovat se něčemu jinému.
Hrála jsem na kytaru. Na (tříčlenné) veřejnosti!
Zíráte?
Já jo.
Na večeři po závěrečné etapě vychází nudle s mákem. To není právě hostina, která vítala starořecké hrdiny po návratu z válek, ale což. Zadáme postavám, se kterými se děcka ve hře setkávají, aby si nenápadně pochvalovala ithacký národní pokrm nudle s mákem.
A pak obrátíme celý tábor třikrát vzhůru nohama, jenže ten mák stejně nenajdeme.
Kdosi si v teepee svítí čelovkou zapnutou na červené světlo, aby tolik neoslňovalo. Kdosi jiný se na něj zadívá a prohlásí: "Jé, ty vypadáš jak zadek od kola!"
Celé odpoledne koukám na oblohu a radar, jestli jako bude pršet, a soudím, že asi ne. Jenže při radě začne! A já nemám zaplachtovanou hamaku!
Místo rady uháním do lesa, kde stále stojí celtové vězení, jednu z celt honem odvazuju a instaluju si ji nad nocležiště. Bylo to jen tak tak...
Natahuju trasu po kolících podle azimutu, a neudělám u toho chybu.
Opět krvácím při štípání dříví, vezmu si totiž nečekaně odolný špalek a buším do něj asi deset minut, a když ho konečně rozštípnu, sjede mi ruka a odřu si kloub o dřevo.
Ráno se celý hamakový háj dožaduje dobrodružné historky, aby zjistili, jak a proč jsem v noci z té hamaky spadla. A to si nevšimli, že jsem spadla dvakrát...
Konečně jsem zase u závěrečného ohně.
Zpíváme do půl jedné v noci.
Bylo to skvělý.
Žádné komentáře:
Okomentovat