To samé se ovšem nedá říct o předcházejících měsících, minimálně ne o jejich tréninkové části. Ta byla celkem vzato bídná (a mám pro to spoustu skvělých výmluv). Takže není divu, že jsem na místo konání odjížděla se značnými rozpaky.
Průvodčí ve vlaku se ptá, proč dneska tolik lidí jede zrovna sem, a já jí to vysvětluju, nadšená ze zjištění, že nejedu vlakem sama a budu se mít za koho nenápadně pověsit, abych nezabloudila. Z vlaku nás opravdu vystupuje asi deset, jenže já se rychle ocitám na předních pozicích skupiny. Naštěstí jsou reproduktory v areálu dostatečně nahlas a lze navigovat podle sluchu.
Vzvedávám si startovní balíček, chvíli pozoruju dětské závody a pak se na hodinu a půl zdejchnu s knížkou a marně vzpomínám, proč vlastně jsem tak moc chtěla na akci, kde je tolik lidí na jedné hromadě.
Když se čas startu nachýlí, převlékám se, špendlím si číslo na tričko a místo oficiální rozcvičky si pečlivě šněruju boty. Rozpaky, jestli jsem se přece jen neměla jít rozcvičit, mizí ve chvíli, kdy předcvičovatel velí deset dřepů s výskokem. Vy si cvičte, jak jste zvyklí, a já si taky pojedu po svým. Lehce se rozcvičuju, když sleduju start na delší trať, a začínám mít pocit, že jde do tuhýho.
Když se zavelí k nástupu do startovního koridoru pro mých třináct kilometrů, hbitě se tam přesunu, abych stála v druhé startovní vlně mezi prvními. Ze záhadného důvodu mi to připadá jako hrozně dobrý nápad.
Organizátor nadšeně oznamuje, že náš závod bude slavnostně odstartován výstřelem - nikoli ze startovací pistole, ale z brokovnice. Když se nachýlí okamžik startu, ucpávám si uši. Musí na mě být pohled za všechny peníze.
Brokovnici slyším i přes prsty více než dobře a dávám se do běhu. Na první metry nám organizátoři do reproduktorů pouští "Livin' la vida loca", což mě naprosto nadchne, takže vybíhám na trať a zpívám si u toho, že žiju bláznivej život.
Z loňska si pamatuju, jak mě zdolal úvodní svah, a snažím se šetřit silami. Cítila bych se v rámci možnosti fajn, kdyby mě ovšem nepředbíhal jeden běžec za druhým, další a další a další. Toliko ke genialitě nápadu stoupnout si dopředu.
Nejhorší krize přichází ještě před první občerstvovačkou, jelikož jsem si z loňska pořádně nezapamatovala její pozici. Neustále mám pocit, že už musí být, teď už každou chvíli, za nejbližším keřem, a pořád nic a pořád nic a já klušu loukou a říkám si, že tohle ode mě byl kardinálně pitomej nápad a že jestli ještě někdy poběžím nějakej závod, tak maximálně možná pětku.
Na občerstvovačce si ukořistím kelímek vody, s mírným pocitem nepravosti ho odhodím na kus země označený cedulemi "odpadková zóna" a běžím dál. Paměť mě znovu klame, zpevněný úsek pod kopcem si pamatuju kratší a rovnější. Nicméně se snažím a běžím. Míjím označník čtyř kilometrů a vzpomenu si, jak tu loni jedna běžkyně prohodila ke kamarádce, že to pěkně utíká, a já z toho byla na větvi. Letos mám já pocit, že závod pěkně ubíhá, ale rozhoduju se držet kušnu.
Jako jsem viděla za každým keřem občerstvovačku, teď čekám za každou zatáčkou odbočku na lesní cestu, a taky pořád nikde. Když se chci na chvíli vzdát a přejdu do kroku, ozve se vedle mě: "No tak, pěkně běžíte!" V druhé vyjeté koleji běží sympatická běžkyně a dodává: "Když už někdo běží stejným tempem jako já, tak alespoň kousek..."
Vydoluju ze sebe "díky", dám se zase do klusu a dalších pár kilometrů běžíme, jdeme a chvílemi si povídáme spolu.
Když konečně přijde odbočka na lesní cestu do svahu, s úlevou zjistím, že včerejší déšť ji jen příjemně změkčil a nečeká na nás bahenní lázeň po kotníky.
Potěšená tím objevem stihnu drze odpovědět servisákům, kteří nás pobízejí k rychlejšímu tempu empatickými větami jako "jedu, jedu!" nebo "pořádně zaber!", a jelikož jsem si loni slíbila, že tenhle kopec fakt nepoběžím, radostně přejdu do kroku.
Nevadí to, jelikož krokem jdou všichni. A já sice neumím zas až tak dobře běhat, ale chodit do kopce fakt umím, takže nejednoho závodníka předstihnu.
Mezi stoupáním a druhou občerstvovačkou je jen pár desítek metrů (přibližné) rovinky, kterou proklušu kus za závodníkem, který vymete obě louže v dohledu, ačkoli se daly úplně klidně oběhnout. Znovu se vrhnu pro kelímek vody, doušek vdechnu a chvilku jen stojím a kašlu, což zpětně hodnotím jako jedinou chybu závodu. Stihnu ale vyběhnout spolu s konverzační společnicí dál a libujeme si, že teď už to bude převážně z kopce.
Krátce se pokocháme výhledem na panorama kopců, já zalituju, že místo telefonu mám v kapsičce šortek balíček kapesníků, a pak nás servis naviguje do louky. Občas se kochám, hodně se soustředím na neuklouznutí a trochu taky na to, kde jsou fotografové, protože z loňska mám z těchhle míst fotku veskrze neinteligentní.
Z louky už je jen krátký seběh k poslední občerstvovačce, odkud se do cíle vracíme po vlastních stopách. Vzpomenu si, jak jsem loni v závěru vytuhla, a libuju si, jak se mi letos běží líp. Sice mě pořád někdo předbíhá, ale to nevadí, jednou jsem si řekla, že si to chci hlavně užít, tak si nebudu dělat hlavu.
Poslední stoupání zdolám indiánským během, zakážu si soustředit se na kohokoli z ostatních běžců a snažit se ho držet, a když se na dohled objeví cílová rovinka, rozběhnu se s mnohem lepším pocitem než loni.
U značky pěti set metrů čekají na jednoho závodníka dvě děti a ochotně povzbuzují i každého dalšího běžce. S jedním z dětí si plácnu do dlaně a matně vnímám, že jejich hlasy za mnou jaksi nemizí. To se vysvětlí, když mě závodník, ke kterému patří, předběhne.
Děti ho usilovně povzbuzují a já zase jednou neudržím svou nevymáchanou pusu zavřenou a na některou z hlášek jim odpovím. Když na mě pak běžec pomalu získává náskok, jedno z dětí kupodivu zůstane klusat vedle mě a plynule přejde do rozhovoru se mnou.
"Neboj, teď už nezdechneš," praví mi konejšivě a já se nerozesměju jenom proto, že na to mi dech přece jen nestačí. Povídáme si o tom, jak je fajn vidět před sebou cíl a jak by ono děcko těch třináct kilometrů nedalo a jak já je sice jako dám, ale už to trochu bolí, a jak pěkný jsou letošní medaile, a pak najednou zabočím na cílovou rovinku, rozhodím ruce nad hlavou a volám "hurá, dejchám!"
"Teď už běž sama," říká mi vlídně děcko a odpojuje se těsně před koridorem. Ještě jednou se zaraduju, že dejchám, a pak pískne časomíra a já si nechám zavěsit na krk medaili. A jsem na sebe fakt hrozně hrdá.
Ohledně své další účasti v tomto i kterémkoli jiném závodě si myslím každou chvíli něco jiného, ale jedno vím jistě - když je člověk já, je hloupost registrovat se na závod v únoru a celé jako a celé léto se pak nervovat s tím, že běhám málo.
Strategie na příští rok je běhat, jak to půjde a jak budu chtít, a mít v merku uzávěrky přihlášek na pár pěkných závodů. A až před uzávěrkou se rozhodnu, jestli mám naběháho, nebo ne.
Každopádně ale za tenhle závod patří poděkování pořadatelům, a speciální obrovský dík těm dvěma dobrým vílám, díky kterým se mi tak skvěle běželo.
Tak kdybyste tohle náhodou četly - díky!
Žádné komentáře:
Okomentovat