Rok se s rokem sešel, já s nadbytečnou sebedůvěrou sbalila táborové zavazadlo včetně tří knížek a hamaky a vyrazila na sever.
Tentokrát to mám s úžehem vychytané, ťapu po cestách v elegantní kšiltovce a jen nevím, jestli je lepší mít kšilt nad očima, nebo stínící krk.
První věc, kterou po příchodu na tábořiště zjistím, je, že mé vytipované stromy na natažení hamaky jsou obsazené. Odkdy má oddíl hamaky tři? No nic. Krokuju vzálenost mezi kmeny kousek vedle a rozbíjím nocleh u jídelny, včetně dalšího lana, na které si věším batoh.
Bez varování se ocitnu v porotě olympijského krasobruslení. Jsem tam za Chlopčíka a mám pocit, že ani "osm bodů za zvedačku z Hříšňáku!" to úplně nevylepšilo.
Večeře je tentokrát podávána společenskou formou grilovačky v týpý, což s sebou nese mnohé vtipné situace a nejednu zápalnou oběť bohu počasí. Fakticky doufám, že bůh počasí není celiak a ty topinky si užil!
Mladší osazenstvo je odesláno spát, my s dřívějším datem výroby se právě pěkně rozezpíváváme, když do společenského týpý někdo strčí hlavu a křikne, že si máme zavřít chlopně. To samozřejmě neuděláme, neboť pořád živíme oheň, ale já v panice vyběhnu schovat před deštěm svůj spacák a batoh.
Když nicméně vyplyne večerka i pro nás, neprší a já usoudím, že to risknu. Tuhle noc se výjimečně nehlídá, takže kolem remízku o sedmi stromech a potažmo kolem mé hamaky nebude každých patnáct minut chodit poctivá hlídka. (V podstatě se to ovšem dá pojmout tak, že jídelnu hlídám já.) Oblékám si dvě trička a dvoje ponožky, lezu do spacáku, balím se do celty a jsem tedy vážně zvědavá, protože je to můj první pokus o nocleh v hamace.
(Kdyby se vám to někdy mělo hodit - v hamace se spí trochu naštorc (jak prezentováno, i když ty nohy vám přes okraj čouhat nemusí), protože to vám umožní ležet víceméně rovně.
A tu modřinu na koleni nemám z drsného života v divočině, ta pochází ze zcela civilizovaného zvedání bicyklu na hák v kolárně.)
Trvá to, ale usnout někdy musím, protože když mě vzbudí lehké bušení kapek na celtě, je zčistajasna denní světlo. Výborně! Kontroluju, jestli celta chrání všechno, co má, přetáhnu si ji přes hlavu a říkám si, že těchhle pár kapek vydržím. Stěhovat se budu, až kdyby se rozpršelo víc. Nerozprší, takže si v polospánku lebedím, dokud není čas nachystat snídaňový porridge.
Mícháme, občas přilijeme mléko a jsme na rozpacích. "Víš, jak má vypadat porridge?" ptáme se s vedoucí každého, kdo projde kolem kuchyně, znovu a znovu, dokud se nám konečně nedostane odpovědi "no, asi nějak takhle".
Denním programem je výlet, který je na střídačku vyplněn mírným deštěm a realizací úkolu Sežratelná příroda. Borůvky, maliny, třešně, pšenice!
Večer přijíždí návštěvy, takže večerní týpý je nadmíru společenské, vyprávěcí a zpívací. A tuhle noc je navíc jasná obloha, takže i když už se mi chce opravdu hodně spát a mířím k hamace, ještě se otáčím a hledám v Mléčné dráze Labuť a kus nad ní Draka. A když spatřím i Severní korunu a Mars, mám pocit vítězství. Jen kdyby mi u toho nešla pára od pusy...
Tuhle noc je mi zima už po deseti minutách ve spacáku a vydrží až do rána. Až si budu kupovat nový spacák, už mi to nebude trapný a vezmu ten polárnický do -30 °C!
Dopoledne trávíme výpravou na borůvky a pokusy o lacrosse. Osoba, které to jde nejlíp, přísahá, že ten den drží lacrossku poprvé v životě, což člověku, který si vlastní vypletl před čtrnácti lety a pořád umí houby, moc nepřidá.
Před polednem přijíždí další návštěva, se kterou trávím polední klid konečně pořádným popovídáním, melu, co mi slina na jazyk přinese, a pak už je pomalu čas hodit kletr na záda a vyrazit zpátky směr nádraží.
Bylo to perfektní, ničeho nelituju.
Jedině své nevymáchané pusy...
Žádné komentáře:
Okomentovat