Pod vrcholem

Už půl roku. Už půl roku jsem na své symbolické hoře zaseknutá na dokončení jednoho jediného expedičního úkolu jedním jediným počinem, a to přečíst si příručku o přežití a vyrobit si z ní výpisky. Naštve to hodně proto, že toho těch půl roku nejsem schopná, a ještě víc proto, že jsem před nějakou dobou už jednu podobnou příručku přelouskala a dokonce o ní napsala článek na blog - jen, u všech všudy, se ten článek nedal označit za výpisky přežívacích technik. Vrrr.

Ale já jsem já a tudíž se nakonec, když už pominou všechny alespoň trochu pravé okamžiky a opadnou okolní naděje, vzchopím k činu. Stejně jako kdysi dávno, když jsme si s kamarádkou sestavily mírně šílený "sportovní plán" sestávající mimo jiné z četného obíhání chaty, dřepů a skákání přes švihadlo a já ho s ní nebyla schopná dokončit, ale celý jsem si ho odcvičila večer a nikdo mi to nevěřil... ech, pryč z močálů sentimentálního marastu. Chci říct, že jsem se do té příručky pustila. Jsem někde kolem strany 130, je to kapitola o stravování. (Na téhle knížce je perfektní, že má barevné obrázky! Jak jsem psala do toho dávného článku, neznámou kytku podle desetislovného popisu neidentifikuju, rozhodně ne tak jistě, abych si ji troufla sníst.) Výpisky mám v zápisníku.

A protože se mi nějak nelíbí myšlenka, že bych nad svou horou lítala, všechny ostatní možnosti získávání svemů jaksi ignoruju. (Jo, další póza - byly by to svemy jako každý jiný, poctivě získaný. Omezuje mě v tom jen ta vize hory.)
Za poslední půlrok mi tak uteklo namátkou:

Vysokoškolské známkování - dvě jedničky, čtyři dvojky, jeden zápočet mimo zkouškové předměty: 150 S
Osobnostní rozvoj - každý týden trénink po 5 S, dvě taneční vystoupení za 10S
Pár předtáborových rad po 15 S (jiná oddílová akce) a částečně vedená oddílovka za 23 S
Učím se vařit, svemově si to ohodnotit netroufnu, ale nějaké svemy za vlastní recepty byly, že?
Do pokoje to mám skoro sto schodů, do školy a do obchodu po kilometru, vyšší budova má asi sto padesát schodů, ono i po tom jednom - dvou svemech se to nasčítá, když to děláte skoro denně.
Publikování nezvládám evidovat, přepočítávat řádky v osmdesátistránkovém textu se mi popravdě moc nechce a počet řádek, který ukáže Word, zase započítává i volné řádky nebo řádky s jednoslovným výkřikem, což není úplně ono. Po vynásobení wordovského počtu bezpečnostním koeficientem 0,6 (jako že na deseti jakýchkoliv řádkách bude tolik textu, aby to vydalo na šest řádek celých) odhaduju, že na publikování svých povídkových pokusů tratím 600 S.
Knížky už taky nezaznamenávám, hodně se teď vracím ke svým oblíbeným příběhům a vybírám si z nich nejlepší části - takhle jsem se znovu shledávala třeba s Quo vadis?, Stepfordskými paničkami nebo pátým až sedmým Harrym Potterem. (První čtyři už jsem neměla v ruce roky. Co jsem zjistila, že je zvládnu v angličtině, mě už český překlad tak neláká, i když je moc hezky udělaný.) Z nových seznámení - přes léto jsem přečetla téměř všechno od Jane Austenové, v zimě došlo na Petru Neomillnerovou (Tina Salo, Písně čarodějky) a zrovna teď mi v poličce stojí Šifra mistra Leonarda - pravda a smyšlenky od Barta D. Ehrmana. To jen tak pro ilustraci.

Prostě, abych to uzavřela, musím dočíst příručku, dopsat poznámky, nezmrznout na vrcholu imaginárího Lambá Paháru a ruče se vydat na další horu s jediným předsevzetím - tentokrát bez přestávek.