Když se zapomenu...

Není to poprvé, co mi nějaký amatérský spisovatel poslal svůj text k připomínkování. Mě taková práce baví, sama si při ní rozšířím obzory a uvědomím si, co dělám špatně, učím se zjišťovat a formulovat myšlenky.
A občas si u toho připadám notně mimo.

To máte tak: přistane mi v mailu příběh. Otevřu ho, uvařím si k němu hrnec čaje a dám se do čtení, kurzor připravený k vpádu do textu a nastavení ho o polovinu vlastním kibicováním.
Na první stránce najdu celkem triviální chybu v psaní přímé řeči, i povolám do služby Google, ke stručnému vysvětlení přiložím odkaz na kvalifikovanější zdroje informací o pravopise a jedu dál.
Na stránce dva najdu prakticky tutéž chybu; označím ji tedy a připíšu, že už jsem to vysvětlovala výše.

O několik stránek dál ale narazím zase na to samé.
"To snad není možný, jako bych to už dvakrát neříkala, von se to snad nikdy nenaučí!" drtím mezi zuby, dokud-

-dokud mi nedojde, že pokud nebohý autor není telepat a zároveň mi nedovede na dálku přepsat onen soubor se svou povídkou, dost dobře se tu přímou řeč naučit nemohl, neboť, eh, tu kritiku jsem si ještě ani neuložila, o tom, že bych mu ji poslala, nemluvě.

Ale to je pořád ještě dobrý. Opravdovej malér je, když opravuju text někomu, koho znám, celkem často si s ním píšu přes Skype a dokonce si na něj dovolím být drzá. To pak v těch komentářích v textu bývají různé kousavé průpovídky a lehce jedovaté výkřiky, které někdy ani nejsou konstruktivní kritikou, ale pouhým projevem emocí z textu.

A ten malér, přátelé, je, když podle zvyků ze Skypu roluju textem podívat se, jestli už mi na ty jedůvky autor odpověděl.