Optimalizace procesu

Dorazila mi mailem vrcholová zpráva. Opět něčí vytrvalost a odhodlání pokořily symbolickou osmitisícovku.
V té vrcholové zprávě stála jedna nenápadná zmínka - že nalezla vhodný systém sčítání svemů.

Zírala jsem na těch pár písmenek a v hlavě mi s ozvěnou dunělo: Já ne.

Snažila jsem se. Můj výzkum v této oblasti byl, řekla bych, poměrně obsáhlý.
Když jsem s Cestou k vrcholu začínala, ležela jsem zrovna doma s indikovanými antibiotiky a mé lezení sestávalo hlavně z knížek, deníku a Protomů. V té době perfektně fungoval starý sešit, do kterého jsem řádek po řádku poctivě opisovala kódy a názvy úkolů a získané svemy, a zakrátko potom ExpeD - obsahy knížek, dojmy a pojmy z Protomů, seznamy jídel do Vaření, záznamy z cest pro úkoly mnohé a mnohé...

(Veškerou papírovou dokumentaci si, prosím, domyslete, jest v osobním archivu autorky, totiž v jednom stohu s gympláckými učebnicemi, t.č. v úplně jiném městě. Děkujeme za pochopení.)

Pak, když začalo být sčítání mnoha desítek řádků poněkud zmatečné, rozhodla jsem se převést tabulky do podoby elektronické. I popadla jsem namátkou čtyři fixy, které mi ležely na stole, každou jsem si v sešitě zatrhala svemy z jedné všestrannostní kategorie, aby se mi to snáz třídilo, a šla si hrát s MS Excel.

Všem je nám jasné, jakou barvu měly ty čtyři fixy, že ano?
Silná černá čára označuje místo mezisoučtu, kterýžto můžete vidět v nudně bílém sloupci napravo.
Bylo to divoké, bylo to drobet nepřehledné, ale bylo to v době, kdy mě u počítače bylo vidět dosti často a měla jsem tak dost příležitostí tabulku doplňovat. Skoro každý večer jsem si sedla a přidala do ní pár řádek uplynulých dní, a fungovalo to obstojně.
(Můj oblíbený trik je spojit kód úkolu s jeho názvem - nemusím pokaždé dlouze dohledávat kód, který si samozřejmě nepamatuju, program mi ho doplní k názvu.)
(Dobrá, je to jediný trik, který jsem za ta léta vymyslela. Konzerva konzervativní.)

Druhá hora, snaha o funkčnější a důstojněji vypadající tabulky. Pokud jde čistě o to, jsem s nimi celkem spokojená. S vědomím své nepozornosti jsem tu zavedla kontrolní sloupec, abych dokázala odhalit nesrovnalosti ve sčítání. A že jich bylo.
(Jak pravil klasik, tedy skoro: Těch barev se nevzdám!)

Na Cho Oyu, tedy převážně maturitní ročník, kdy jsem u počítače strávila času až hanba, to pořád fungovalo dobře. Na lámání chleba došlo na Lambá Paháru, totiž K2, kterýžto výstup se se mnou táhl přes celou vysokou.

To totiž najednou, ačkoliv na nedostatek času u klávesnice jsem si stále nemohla stěžovat, jaksi sčítání v Excelu fungovat přestalo. 

I když mi celý den v hlavě šrotovala kolečka, automaticky jsem počítala schody, kdykoliv jich bylo víc jak pět, všímala jsem si přečtených stran, biflovala jsem se slovíčka z latiny - s novým režimem a životním stylem najednou neexistoval ten zvyk, že večer otevřu tabulku a pár minut píšu. Ne, otevíraly se sylaby přednášek, rozepsané eseje a protokoly, louskaly se studie. Navykla jsem si číst odbornou literaturu i beletrii, studovat taneční kroky, věnovat se tvůrčímu psaní, to všechno na počítači, ale opustila jsem své lezecké návyky a nedařilo se mi k nim vrátit.

Zkusila jsem se vrátit ke starému dobrému papíru. Zkoušela jsem zaznamenávat svemy do diáře. Do deníku. Vložit si papír do sešitu na přednášky. Psát poznámky do mobilu. Vyvěsit si na nástěnku tabulku k Modrému životu.

Nefungovalo ani jedno, a vím přesně proč. Ani jedno z výše zmíněného (s výjimkou telefonu, ale na tom se zase špatně a hrozně pomalu píše) jsem neměla u sebe vždycky. Roztrousila jsem tak záznamy o svemech všude možně a nebyla schopná poskládat je v potřebný čas zase dohromady.

(Paradox tabulky na nástěnce - ta tam byla pořád. Tak pevně a jistě, že jsem po ní vždycky jen sklouzla pohledem a pomyslela si, že to počká, na to si vzpomenu, jak ji zase uvidím, ale teď nutně musím... A tabulka zůstala prázdná.)

Na Ká Dvojku jsem se dostala přískoky - krátká období horečné aktivity a pečlivých záznamů proložená dlouhým nicneděláním.

Ne, mám to vyzkoušené, že mi líp sedí forma elektronická, jak na tabulky, tak na dokumentaci. Jen ten zvyk...

Když jsem si někdy loni touhle dobou řekla, že se zase do lezení vpravím, a to úkolem Duhový život, vymyslela jsem si na sebe pěkné donucování. S trochou kvalifikované pomoci se mi povedlo nastavit počítač tak, že mi po spuštění automaticky otevřel tabulku pro Duhový život.

Nepraktické na tom bylo jen to, že to byl cizí počítač. Teď už dávno používám zase svého dýchavičného miláška, u kterého nechci otevírat žádný program, který zrovna nezbytně nepotřebuju, a je vymalováno.

A leží mi to v hlavě pořád. Jak to vymyslet a poskládat, na čem si udělat uzel, abych si zase zvykla věnovat deset minut denně vrcholovým úvahám...

(Ale onen počítač, který jsem tenkrát krátce používala a občas se k němu ještě dostanu, otevírá tu tabulku dodneška. Já to neumím zrušit.)